Vy nemůžete být autistka, to byste nestudovala vysokou školu. Vaše dítě krásně navazuje oční kontakt, tak to nebude autismus. Vaše dcera s ničím nehází, tak to nebude autistka. Nemůže být autista, když vás bez problémů obejme, autisté nesnášejí dotek. Stejné nebo podobné věty si vyslechlo mnoho lidí s poruchou autistického spektra a ještě více rodičů těchto dětí, když přišli k nějakému odborníkovi s podezřením na autismus.
„Mýty o lidech s poruchami autistického spektra komplikují celý diagnostický proces. Nesprávná diagnóza pak znemožňuje rodině lépe pochopit své dítě, znemožňuje zahájení účinné terapie i poskytnutí podpory, kterou rodina velmi potřebuje. Problémy se neřeší a často se s věkem prohlubují,“ říká psycholožka Veronika Šporclová z Národního ústavu pro autismus. Zajít k jakémukoliv psychologovi, když máte podezření na autismus, vás může zavést na scestí. Vždy si zjistěte dopředu, zda daný lékař zná nejnovější poznatky 21. století o poruchách autistického spektra. Budete se asi divit, ale stále mnoho pediatrů, psychologů, neurologů a psychiatrů má povědomí o autismu na základě pověr, podobně jako široká veřejnost.
Galerie: Normální autistický film: fascinující svět „jiných“
Přinášíme tedy osm nejrozšířenějších mýtů o lidech s poruchou autistického spektra (PAS).
Mýtus: Autismus je Rain Man
„Náš syn nemůže být autista, protože nemá dovednosti jako Rain Man,“ často řekne vyděšený rodič, když mu psycholog sdělí, že má podezření na autistické rysy. Pravdou je, že výjimečné dovednosti, které měl Rain Man, má jen málokterý člověk s autismem a nazývají se savantské. Zejména tzv. aspergeři (lidé s Aspergerovým syndromem) a vysoce funkční autisté oplývají vysokou inteligencí a v nějakém svém zájmu mohou vykazovat úžasné výsledky, proto si někdy myslíme, že dotyčné dítě je výjimečné nebo geniální. Většina autistů však savantské schopnosti nemá. Neznamená to však, že když je nemá a není jako Rain Man či jiná filmová postava s autismem, pak není autista.
Mýtus: Autisté jsou všichni stejní
Často se stává, že pokud znáte nějakého autistu, vědomě nebo nevědomě poměřujete pak všechny ostatní podle něj. Bohužel to tak dělají i lékaři a pedagogové. Takže rodiče pak mohou slyšet: „Já autisty znám, už jsem jich učila hodně, ale váš Ríša se chová jinak než oni.“ Nebo další perlička z ordinace psycholožky: „Vaše dítě nezajímají vláčky? Tak to nebude mít ani autistické rysy.“ U každého se porucha autistického spektra projevuje jinak. Každý má jiné zájmy. Také není pravdou, že každý autista miluje pořádek a vše staví do komínků a řad. Je mnoho z nich, kteří naopak nepotřebují mít kolem sebe uklizeno, rituálnost je nezajímá, naopak je rozčiluje. Každý autista je prostě jiný a svůj. A rozhodně se nezmění, když na něj budete tlačit a tvrdit mu, že se musí změnit.
Mýtus: Má oční kontakt, tak není autista
S tímto výrokem se setkávají rodiče často, pokud jejich dítě navazuje oční kontakt. Někteří lidé s autismem se umí dívat do očí, jiní se dívají ulpívavě a dotyčnému, který poznámku vyslovil, to nedochází. Dospělí mají oční kontakt většinou už naučený, takže to běžný člověk ani nepozná. Mnoho autistů má senzitivní smysly, takže právě dívání se do očí je až fyzicky bolí nebo znejisťuje a nemohou se pak soustředit na to, co osoba před nimi říká. Pravdou tedy je, že pokud dítě navazuje oční kontakt, ještě to neznamená, že není autistické. Opět je potřeba vyhodnotit více symptomů, a ne jen od dveří říci, že není autista, protože se na mě podíval.
Mýtus: Autista je hloupý, retardovaný
Lidé jsou překvapení, že autista může studovat vysokou školu, protože se domnívají, že má podprůměrné IQ. To už je desítky let vyvrácené. Autisté studují vysoké školy, aspergeři a vysoce funkční autisté mají průměrné IQ nebo mnohdy tak vysoké, že se nám obyčejným o něm ani nesní. Mezi velikány s poruchou autistického spektra se řadí Albert Einstein, T. A. Edison, Bill Gates a další. Knihou A proto skáču dokázal Naoki Higashida už ve svých třinácti letech, že i člověk s nízko funkčním autismem má vysokou inteligenci. Naoki nemluví, dříve se dorozumíval jen pomocí písmen na tabulce. Dnes píše knihy a bloguje. Nemůžeme tedy ani o nemluvícím autistovi říci, že je hloupý nebo retardovaný.
Mýtus: Vaše dítě se mazlí, tak není autista
„On mě objímá, když mě vidí, tak nemůže být autista,“ řekla mi ředitelka školy, když jsem jí přinesla zprávu, že syn má Aspergerův syndrom. Jen jsem polkla, protože náš aspík prostě v určitém věku neadekvátně objímal kde koho a jak jsem pochopila, tak tedy i ředitelku školy, kam chodí pět set žáků. Jsou autisté, kteří se mazlí, kteří se nemazlí, a jiní, kteří se mazlí až moc a nechápou hranice mezi tím, s kým se mohou mazlit a s kým ne. Je to tedy opět sociální neschopnost rozeznávat a musí se to postupně učit.
Mýtus: Jsou jen ve vlastním světě, nemají zájem o kontakt
Někteří ano, ale také je to možná tím, že nevědí jak nebo už rezignovali. Většina touží mít kamarády a v pozdějším věku mít partnera. Často navážou rozhovor špatně a jsou pak terčem posměchu a to je odradí. Někteří potřebují empaticky k rozhovoru vyzvat. Často je pro ně problém udržet si vztah i kamarádský, protože neumí rozvíjet dialog. U dívek s PAS to může být jinak, ty zase mohou mluvit moc. A pak jsou tací, kteří o kontakt nejeví zájem nebo ho navazují jen s nejbližšími lidmi.
Mýtus: Autisté nemají emoce a empatii
Toto tvrzení rovněž neplatí. Lidé s autismem je mají, ale třeba v jiných situacích, než bychom očekávali. Dokáží projevit náklonnost, řeknou, že vás mají rádi. Někteří jsou naopak až přecitlivělí. Lidé s autismem mohou být velmi soucitní a starat se o druhé. Jsou to asi nejzásadovější a sociálně nejuvědomělejší lidé, někdy to právě v interakci může vzbudit dojem, že nemají empatii. Obtížněji odezírají emoce z výrazu, řeči těla a tón hlasu, potřebují tedy více vysvětlit, jak se člověk cítí. Mají určité potíže vyjadřovat své pocity, protože ukazovat, co cítí, prostě není jejich silnou stránkou a mají větší obavy, že nebudou pochopeni nebo budou zraněni. Potřebují více empatie a trpělivosti od nás, aby se otevřeli a mluvili o svých pocitech. Mezi sebou to umí.
Mýtus: Kdyby jen trochu chtěl, tak by se choval normálně
„Ty nemáš AS, ty jsi jen prostě nevychovaná,“ vyslechla si jedna dívka s Aspergerovým syndromem. S tím se jako rodiče setkáváme také dost často, že se o našich dětech s autismem nebo ADHD (porucha chování s hyperaktivitou) mluví jen jako o rozmazlených nevychovancích, které, kdyby jen trochu chtěly, by se chovaly normálně. A vzápětí následuje názor, že dřív autisté nebyli, protože by si takové chování nedovolili. Často se na fórech, kam autisté přispívají, řeší, zda se má říkat autista, nebo člověk s autismem. Mnozí z nich jsou zastánci slova autista. Nemohou svoji jinakost jen tak odložit nebo z ní na chvíli vystoupit. Autismus je jejich identita.
Aspergerův syndrom: proč si někteří lidé nerozumí s ostatními?
Na všech mýtech je vidět, jak moc tito lidé potřebují pomoc, potřebují včasnou a správnou diagnostiku, aby se s nimi mohlo pracovat, učit je sociálním dovednostem a nenechat je na pospas nepochopení, posměchu a šikaně. Autisté mezi námi byli vždy. Byli zavíráni do ústavů a do pomocných škol. Ti, kteří to zvládli skrývat pod pohrůžkou trestů, nebo byli introvertní, odnesli si z toho úzkosti, deprese a pocit, že jsou na obtíž.
Autismus se neobjevil až s lepší diagnostikou, jak se říká. Přesný mechanismus vzniku autismu není znám, proto se vždy mluví o možných příčinách. Dítě se může narodit s dědičným předpokladem k autismu. Také stoupající věk rodičů může být rizikovým faktorem. Z devadesáti procent se autismus dědí po mužské linii. Uvádí se nadmíra testosteronu u matky v těhotenství. Jako spouštěč někteří zastánci alternativních metod vnímají vakcíny a zátěž těžkými kovy a různými bakteriemi a viry v těle dotyčného jedince. Lidí s autismem přibývá a lékaři nevědí proč. Kdo to zjistí, dostane Nobelovu cenu. Z toho vyplývá, že autistické dítě se může narodit v jakékoliv rodině.
ČLÁNKY DO MAILU