Otázky, které kladou děti

Většinou působí zcela prostě a nezáludně, když se ale nad některými z nich dospělý zamyslí, napadne ho, že mu doma vyrůstá malý Wittgenstein. Často prostě neví, jak odpovědět. Na mnohé dětské otázky se odpovídá celkem snadno. Stačí jen pochopit jejich logiku. „Proč nemá smrk rýmu?“ – „Protože nemá nos,“ odvětí dospělý a ani trochu nezalže.

Konec kominíků a vodníků v Čechách

Jiné dotazy již vyžadují trochu fantazie a člověk si musí i vymýšlet. Někdy se odpověď nabízí sama: „Kam odchází červený panáček ze semaforu, když se objeví zelený?“ – „Nejspíš si šel odskočit, brzy se zas vrátí." 

Autor: Agentura SXC

Jindy dostane mozek odpovědného rodiče zabrat více: „Kam zmizí vodníci, když jim na podzim vypustí rybník?“ Nahrazovat malému dítěti pohádkové vidění světa realitou života bez vodníků se dospělému s trochou pedagogického citu příliš nechce. Možná by se dalo odpovědět, že uplavali do teplých mořských krajů jako stěhovaví ptáci. Zvídavé dítě by možná namítlo, že uplavat se dá pouze po řekách a ne z rybníku, naštěstí ne každý má doma budoucího intelektuála, který se nenechá opít rohlíkem logicky nesprávné odpovědi. To rodiče budoucích skeptiků jsou na tom hůře: „Podívej se, tamhle jdou kominíci,“ upozorňovali rodiče své dítko na dnes již vzácné řemeslníky kráčející na protějším chodníku. „Já na kominíky nevěřím,“ odpovědělo přemoudřelé dítě.

Někdy je potřeba zvážit věk dítěte: „Proč ten vlk v zoo vypadá úplně jinak než ve Večerníčku?“ Je už načase uvést děti do reality života, v němž vlci vypadají jako vlci, nebo jim ještě na nějaký čas dopřát  iluzi pohádkových světů, v nichž vlci, čerti a další ztělesnění zla hrají úlohu prostoduchých, v podstatě neškodných entit?

Odzbrojující argumenty

Občas se stane, že již podstata otázky samotné vylučuje pedagogicky korektní odpověď. Co tak asi odpovědět, když se pětiletý syn zeptá: „Když se budu dobře učit, můžu se stát popelářem?“ Děti je třeba motivovat, ale přece jen vidina, jak se plní tento vytoužený sen snad všech malých kluků, se s našimi představami jaksi míjí.  Tvrdším logickým oříškem už snad může být jen dětské přání: „Až budu velký, stanu se trpaslíkem!“

Některé otázky dětí jsou naprosto odzbrojující. Nevymysleli by je ani straničtí lídři v předvolební televizní debatě. Pamatuji, jak se jednou učitelka rozčilovala nad mým spolužákem, který o její výklad neprojevoval sebemenší zájem: „Ty mě úplně ignoruješ!“ řekla mu nakonec.  „Co je to ignorovat?“ nevzrušeně odvětil žák.

Jindy zase naše ratolesti usvědčí, jak zásady, kterými se řídíme, jsou nedomyšlené, a argumenty, kterými je obhajujeme, povrchní. „Proč bych se měl vlastně učit?“ ptal se syn. „Co se naučíš, to ti nikdo nevezme!“ Dítě se zahloubalo: „Já si ale myslím, mami, že co se nenaučím, to mi taky nikdo nevezme!“

Jak neodpovídat

Děti vyžadují trpělivost a každý její investovaný kousek se nám vrátí. Stejně jako každá nezodpovězená otázka. Rusové mají jedno originální slovo, jehož ekvivalent nemá žádný jiný jazyk: Počemuška. Označuje člověka, který se často ptá: „Proč?“ (rusky „po čemu“). Kdyby výraz počemuška zahrnoval i jiná tázací zájmena, jak dokonale by vystihoval děti nacházející se v tom zvláštním věku kladení otázek! V jedné rodině měli dvě takové počemušky.

Autor: Agentura SXC

Jednou zase vytrvale chodily se svými otázkami střídavě za tátou a mámou. Otci už docházela trpělivost, chtěl si v klidu dočíst noviny, proto své děti odkazoval k mamince. Teprve když se po chvíli zase vrátily a zeptaly se: „Co je to svatý pokoj?“  pochopil otec, že trpělivost došla už i jeho ženě.

Odpovídání na dětské otázky by nemělo vypadat ani jako v té anekdotě, v níž se děti neustále vyptávají na výletě v zoo. „Tati, co je to za zvíře s tím dlouhým krkem?“ – „Co já vím, v životě jsem takové neviděl.“ – „Tati, a tamto velké zvíře s chobotem?“ – „A odkud bych to měl vědět?“ – „A to zvíře s dvěma hrby?“ – „Nemám tušení.“ V tom se vmísí matka: „Proč tatínkovi nedáte pokoj a pořád ho obtěžujete otázkami?!“ – „Ale jen je nech,“ reaguje otec, „jen ať se něco dozvědí!“

Konec věku her a otázek

Podpora zvídavosti dětí se nám jistě jednou vyplatí. Třeba tehdy, až se karta obrátí a otázky pro změnu začnou klást rodiče dětem. „Čím chceš být? Na jakou školu půjdeš?“ Určitě potěší, když nadějný potomek odpoví, že se chce dál pilně učit, protože ho poznávání nových věcí zajímá.

V ideálním případě pak může následovat to, co se stalo v jedné rodině mých známých. Po nesčetných zodpovězených otázkách, které souvisely s dětským věkem jejich zvídavého syna, jim zbývala ta poslední: Na které ze dvou prestižních gymnázií ho poslat, když byl přijat na obě? Byla to jedna z mála otázek, kterou nedokázali zodpovědět. Hodili si kostkou.