Otřesné podmínky v sirotčincích. Jaký život čekal opuštěné děti?

Děti ve vysokém procentu kdysi umíraly již krátce po porodu, jejich matky rovněž. Sirotci v nalezincích ale umírali ještě častěji, například na lavinovitě se šířící infekční nemoci. 

Historička Milena Lenderová uvádí, že v malostranském Vlašském špitálu v 70. a 80. letech 18. století zemřelo 80 až 95 procent přijatých dětí, v roce 1858 v pražském nalezinci zemřely všechny děti v tomto roce přijaté a zbylé z minulého roku, v roce 1888 to bylo 15,6 procenta chovanců a polovina dětí do jednoho roku, ve venkovských ústavech ročně zemřela více než polovina přijatých dětí. 

Důvodem byla chybějící hygiena, špatné životní podmínky, epidemie, a především nedostatečná lékařská péče. Tyto děti navíc nikomu nechyběly.

Přečtěte si také:

První česká lékařka sice vystudovala medicínu, ale nejdřív mohla pracovat jen jako porodní bába

Stát se sirotkem nebylo v někdejší historii nijak těžké, proto takových osiřelých dětí nebylo zrovna málo. Dospělý člověk se v průměru dožíval čtyřiceti let. Často se něco přihodilo a důvodů bylo mnoho: pracovní úrazy, epidemie cholery, tyfu, moru, neštovic, spalniček, výskyt dalších nemocí, chudoba, hladomor, války, nedostatečná hygiena, horečka omladnic u žen po porodu.

Když zemřel otec, bylo to horší

Ačkoliv to zní jakkoliv hrozně, když zemřela matka, obvykle se našla jiná žena, která se o dítě mohla postarat. Vdovec se často okamžitě znovu oženil, bez žádné velké lásky, ale z čistě racionálních důvodů. Našel tak hospodyni a matku pro své již narozené děti. Postarat se mohla i sousedka nebo příbuzná.

Když ale zemřel otec a živitel, vždy to byla pohroma. Už poloviční sirotek bez otce byl považován za sirotka a jeho matka sama nemohla spravovat majetek. Sama se jen velmi těžko uživila, musela vyloženě dřít a šance, že se znovu vdá, byla velmi malá. Pomáhat jí mohly starší děti, které se staraly o mladší sourozence, anebo šly již samy do služby, a to klidně od čtrnácti či patnácti let. Často se stalo, že žena sama nemohla své děti uživit, proto se jich v lepším případě ujali příbuzní, v tom horším skončily v sirotčinci.

Přečtěte si také:

Nejznámější lékař středověku měl rád víno, léčil opiem a nesnášel alchymisty

Plnoleté od 24 let, do práce mnohem dřív

Pomoc představoval kmotr, buď příbuzný, anebo také vážená osoba v obci, který mohl třeba pomoci starším synům zajistit dobré zaměstnání nebo je podpořit na studiích, případně spravoval peníze sirotků a dbal na to, aby byly využívány rozumným způsobem. Role kmotra byla velmi významná až do 19. století. Peníze děti dostávaly až jako plnoleté, pokud tedy nějaké peníze k dispozici vůbec byly. Podle občanského zákoníku z roku 1811 byl za plnoletost považován věk 24 let. Do té doby nemohly samostatně rozhodovat o svém osudu, často pracovaly pro své pěstouny, případně se učily řemeslu.

Od 20. století pak existovali poručníci, kteří spravovali peníze a majetek osiřelých dětí, nebo dětí, které přišly o otce. To byla samozřejmě diskriminace vůči ženám, ale taková byla doba a žena sama toho příliš nezmohla. Sirotčí knihy, které evidovaly soupis majetku sirotků a dbaly na to, aby skutečně připadl dítěti v jeho plnoletosti, se zakládaly od 15. století. 

Děti totiž byly velmi často zneužívány jako levná pracovní síla, týrány a s jejich majetkem bylo špatně nakládáno. V případě, že dítě nemělo ani jednoho z rodičů, končilo takřka vždy v sirotčinci, pokud se ho neujali příbuzní či sousedé.

Přečtěte si také:

Paruky plné vší, mytí vlasů jednou měsíčně. Císařovna Sisi používala šampon z alpy a třiceti vajec

Od 16. století byly zakládány také sirotčince mimo kláštery a církevní půdu. I na našem území jich bylo dost, hlavně ve větších městech – například v roce 1780 zakoupila císařovna Marie Terezie v Praze nemocnici u milosrdných bratří u svatého Jana Křtitele a nechala zde zřídit chlapecký sirotčinec. Je samozřejmostí, že se zakládaly chlapecké a dívčí sirotčince zvlášť, některé měly zahrádky, kde se děti učily obdělávat půdu a pěstovat si plodiny, což bylo základem obživy. Hodně se dbalo na to, aby se děti co nejdříve vyučily nějakému řemeslu a mohly se samostatně živit.

V době sociálních reforem za doby vládnutí Marie Terezie, a později jejího syna Josefa II., se na péči o sirotky dbalo. Ale i přesto podmínky života v sirotčincích nebyly slavné. Všude vládla chudoba, nedostatek hygieny, děti stejně musely od čtrnácti či patnácti let pracovat, déle obvykle v sirotčincích ani nezůstávaly.

Kradly a končily na ulici

Jiný přístup byl k sirotkům na vesnici, jiný ve městech. Zatímco na vesnicích se po sociální stránce byli obyvatelé více zvyklí starat o druhé a žít komunitním způsobem života, ve městech, kde bylo spousta lidí a všelijakých živlů, se lidé starali jen o sebe a měli vůči osiřelým dětem předsudky. Považovali je za póvl a předurčovali jim život kriminálníků nebo prostitutek. Děti také tvrdě pracovaly v textilních manufakturách, za což dostávaly jídlo a skromné ošacení. To bylo zcela běžné, taková továrna pak v podstatě nahrazovala sirotčinec.

Galerie: Život dětí v minulosti

• 
• 
• 

Dalších 12 fotografií

S dětmi se ale nikdo nemazlil, natožpak s dětmi v sirotčincích. Psychická a láskyplná podpora neexistovala. Budíček byl třeba v pět hodin ráno, následovalo modlení, vyučování, práce, starší děti se staraly o ty mladší. V neděli se chodilo do kostela. Jen malé děti si mohly hrát, starší děti mohly chodit ven nebo navštěvovat své příbuzné. O kvalitě jídla a lékařské péče nebo o nějakém dodržování hygieny však nemohla být řeč. Jenomže stejně tak to bylo i v běžných chudých rodinách. Vše se zlepšilo až na konci 19. a počátku 20. století, kdy byla lékařská péče vyspělejší. V lepších případech vždy každé dítě po odchodu ze sirotčince dostalo peníze ze sirotčí pokladny.

Některé bezdětné rodiny, případně rodiny potřebující levnou pracovní sílu, si braly do výchovy děti ze sirotčinců. Vidinou mohla být také správa sirotčího majetku nebo finanční příspěvky. Ne vždy se ale dítěti v nové rodině dařilo dobře, navíc pěstouni mohli sirotka kdykoliv do sirotčince vrátit, pakliže s ním nebyli spokojeni. Dozorčí kontroly ale umožňovaly mít přehled o tom, jak se zachází s majetkem sirotka, a to možná více, než mít přehled o tom, jak se zachází se sirotkem samotným.

Ženy se uchylovaly k zoufalým činům

Děti se také dávaly do nalezinců ihned po porodu v případě, že je matka opustila či anonymně přivedla na svět. Vždy ale bylo dobré zajistit dítěti kojnou nebo zanechat alespoň nějaký finanční příspěvek do budoucna. Spousta žen však byla ve velmi těžké situaci. 

Pokud šlo o nechtěné dítě, což se stávalo v obrovském procentu případů, nikoho nezajímalo, že žena třeba byla znásilněná, anebo se opuštěná a zneužitá nemá jak o své dítě postarat. Tyto ženy se pak uchylovaly mnohdy k zoufalým činům, a pokud se nepovedl potrat, zbavovaly se svých dětí jinými způsoby.

Historička Milena Lenderová píše, že v letech 1870 až 1879 bylo asi 100 matek ročně odsouzeno za zabití dítěte, a i když zákoník z roku 1852 uznával, že matka je po porodu méně příčetná a snižuje se její trestní odpovědnost, stejně za vraždu manželského dítěte ženy dostávaly doživotí, za vraždu nemanželského 10 až 15 let. Při úmrtí dítěte kvůli nedbalé péči pak ženy dostávaly přibližně 5 až 10 let odnětí svobody.