18. srpna je tomu dvaadvacet let, co zemřel Otto Wichterle, jeden z našich nejvýznamnějších vizionářů a vědců a též zakladatel makromolekulární organické chemie. Za čtyřiaosmdesát let svého života zažil mj. likvidaci své práce někdejším režimem, ale i chvíle slávy; to když vynalezl silonové vlákno či měkké kontaktní čočky.
Od silonu k čočkám
Prostějovský rodák studoval a následně i pracoval na někdejší Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství v Praze (VŠCHTI), kde měl velké plány. Ty mu však překazily politické čistky, které ho zavály zpět na Moravu, a sice do Baťova výzkumného ústavu ve Zlíně. Zde se mu brzy po jeho nástupu podařilo vyvinout postup k výrobě umělého polyamidového vlákna – silonu. Technologie plastů ho fascinovala, na VŠCHTI, kam se po několika letech vrátil, dokonce zřídil katedru technologie plastických hmot. Tyto výzkumy se mu záhy měly náramně hodit.
„Od roku 1952 se zde začal zabývat syntézou síťovaných hydrofilních gelů, které vodou bobtnají, s cílem najít vhodný materiál pro oční implantáty. Podařilo se zde připravit poly-hydroxyethyl-methakrylátový (HEMA) gel, který pohlcoval až čtyřicet procent vody, měl vhodné mechanické vlastnosti a byl průhledný,“ píše o svém někdejším profesorovi Oddělení komunikace dnešní Vysoké školy chemicko-technologické.
Byl na dosah svému dalšímu úspěchu, ale tehdejší politická zvůle znovu zasáhla a zařídila jeho odchod ze školy; jeho výzkum byl zlikvidován. „Když byl profesor Wichterle po čistkách v roce 1958 z vysoké školy vyhozen, poskytla mu Československá akademie věd možnost pokračovat ve výzkumu makromolekulárních látek, jako byly silon, syntetický kaučuk a jiné polyamidy,“ dozvídáme se z Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd ČR.
Kde by byl Wichterle bez Merkuru
O několik let později, jako ředitel právě vznikajícího Ústavu makromolekulární chemie Československé akademie věd, už nechtěl dále čekat a začal hydrofilní gel převádět do vhodného – oko kopírujícího tvaru v domácích podmínkách. Dobře mu k tomu posloužila populární kovová stavebnice Merkur – právě tu si půjčil od svých synů a sestavil z ní prototyp odstředivého odlévacího zařízení.
Šlo o zdánlivou změť trubiček, formiček na čočky a motůrku dodávajícího stejnosměrný proud. Celý systém fungoval velmi jednoduše. Nad pryskyřicovými formičkami byly umístěny hadičky, z nichž pravidelně odkapával gel, který byl díky rotaci půlkulatých misek po obvodu roztahován odstředivou silou. Plynulou rotaci Wichterle zajistil napojením aparatury na dynamo z jízdního kola zapojeného na zvonkový transformátor, ten sloužil jako napájecí zdroj.
Výsledkem jeho hrátek se šroubky a maticemi byl čočkostroj, který po polymerizaci výsledného dokázal vytvořit první čtyři měkké kontaktní čočky s měkkými okraji. Psal se rok 1961 a byla to skutečně revoluce, neboť do té doby existovaly jen tvrdé kontaktní čočky vytvořené ze skla, jež se daly nosit maximálně dvě hodiny.
Hydrogely: objev minulého století, který pomáhá i dnes
V roce 1990 byl profesor Otto Wichterle, člen mezinárodních společností, držitel řady zahraničních cen a čestný doktor zahraničních univerzit, zvolen prvním porevolučním předsedou Československé akademie věd. Je autorem téměř dvou stovek patentů z oblasti organické chemie, plastických hmot, umělých vláken a biomedicínských materiálů. Až do svého skonu se intenzivně zajímal o dění ve vědeckých kruzích.
Jeho nejzásadnější vynález – hydrogely – je i dnes nadále využíván například v nitroočních čočkách, urologických implantátech nebo v chemicky modifikovaných formách včetně léčivého přípravku pro snadnější hojení ran s obchodním názvem Hemagel. V současnosti se polymerní soustavy používají také ve vývoji nosičů terapeutických nebo diagnostických látek či podporují růst poškozených tkání.
ČLÁNKY DO MAILU