„Spoustu toho má pacient ve svých rukou. Jsou to především dobrá výživa, veselá mysl a pohyb,“ říká lékařka.
Skoda, ze se lekari nepodivaji i na svoje vlastni ruce. Kdyz to vezmu na zaklade vlastnich zkusenosti z rodiny s vaznymi diagnozami, tak 1) o vhodne vyzive nevi vetsina lekaru nic (u rakoviny: "jezte dal to, co doted, at je to cokoliv!"), 2) veselou mysl, pokud vam nejaka zustala po oznameni diagnozy, splehlive zaslape zdravotnicky odosobneny aparat v podobe nekonecnych vysetreni, cekani na chodbach s pacienty v pokrocilejsi fazi nez je vase a neustale vyroky lekaru typu "ted uz to bude jenom horsi, pripravte se na to, ze uz nikdy nebudete XY, na tohle nezna nikdo odpoved, jo, takovych diagnoz tady rocne mame, pane". 3) O vyznamu pohybu se dozvite malokdy a kdyz, tak "primerene", ale co a jak urcite ne.
Suma sumarum, nedivim se lidem, ze hledaji pomoc jinde.