Panika se projevuje stejně jako infarkt

Příběh nešťastného škaredého Pana, po němž získala panika, panický strach své jméno, je živý dodnes. Statisticky vzato roste i počet postižených touto poruchou.

Vlastní matka Pana propadla panice

Pán, latinsky Pan, má v řecké mytologii poněkud nejasný původ. Synem byl buď boha Herma nebo nejvyššího z bohů Dia. Maminka byla nymfa. Přinejmenším náhradní táta Hermés byl nejlstivější ze všech bohů na Olympu. Mrtvé provázel do podsvětí, byl bohem obchodníků, ale i podvodníků.

Pan se narodil s kozlíma nohama, měl rohy a i jako novorozeně dlouhé vousy. Matka takového děťátka z něj měla velký – panický – strach a utekla. V tu chvíli se ho ujal Hermes a odnesl ho na samotný Olymp. Tamní bohové nebyli korektní – smáli se mu. Pan proto uprchl a skryl se daleko od Olympu, v lesích.

Vycházel jen zřídka – připojil se občas k veselé partě kolem boha Dionýsa. Snadno, leč bez úspěchu se zamilovával. Jedna z nymf se z hrůzy z nabízených vdavek změnila v borovici, jiná se před jeho namlouváním zachránila skokem do vody. Změnila se pak v rákosí. S lidmi vycházel obvykle po dobrém. Jen si museli dávat pozor, aby Pana nerušili ve spánku. Pak „neznal bratra“ a rušitele svých snů zahnal na hrůzyplný panický útěk, byť mu fyzicky neublížil. Nepřátel se nelekal a na jejich množství nehleděl. Rozezlili ho kupříkladu Peršané v bitvě u Marathónu. Dupl si, zjevil se nesympatickým vojínům, cosi zaskřehotal a jen se smál nastalé panice. Za neocenitelnou pomoc u Marathónu mu Atéňané postavili svatyni. Její trosky se zachovaly dodnes.

To není infarkt, to je jen panika

Panická porucha je náhlou epizodou reálně bezdůvodného strachu nabývajícího až charakteru hrůzného. Vyvolávající podnět nebývá zřejmý. Pokud je přece jen jasný, je reakce na něj neúměrná. Typickým projevem panické ataky je existenciální strach – ze smrti, z duševního onemocnění, ze ztráty sebekontroly. To bývá doprovázeno „infarktovými“, přesněji infarkt připomínajícími příznaky – úporná bolest na hrudi, dušnost, třes, pocení. Též pocit nevolnosti, na zvracení, omdlení, závrati. Trápení, jehož biologickým základem je porucha přenosu serotoninu v mozku, vzniká náhle, příznaky jsou intenzivní, prožitek strachu veliký. Nejde o důsledek velké námahy. Negativní pocity se objevují i v klidu.

Není divu, že postižený myslí na poslední věci člověka. Tomu odpovídá intenzivní, úniková a zkratkovitá reakce. Prostě „zachraň se, kdo můžeš“. Do jejího rámce často patří snaha přivolat záchrannou službu, lékaře, stav řešit v nemocnici. Obvykle následuje důkladné tělesné vyšetřování na různých odděleních. Zdánlivě ta nejlepší zpráva, „jste zdráv“, je přijímána s nedůvěrou. Nesmyslné obavy z „papírů na hlavu“ na druhé straně komplikují vyhledání psychiatrické pomoci. Ta je ovšem nutná.

Hodláte vychovat Pana?

Východiskem je samozřejmě určitý typ osobnosti dítěte. Úzkostlivý sklon nic nezanedbat, touha po pochvale a ocenění spojená s přinejmenším omezenými schopnostmi prosadit se. Tj. dobré v sobě zdůraznit, ukázat, „prodat“. Závislost na druhých lidech je značná. Spíše poslušnost než asertivita bývá typická.

Úzkost lze výrazně, na celý život posílit předčasným oddělením dítěte od matky. Ti, kdož bědují nad nedostatkem jeslí, by se zde mohli takříkajíc chytit za nos. Vlastní zaměření výchovy si lze vybrat. K podobným „panickým“ výsledkům lze dojít jak degradující, zesměšňující, stále jen kritizující výchovou, tak také rozmazlováním, nadměrným ochraňováním. To vše nechť završí hypochondrické ladění. Identifikační rodič (tj. ten stejného pohlaví) nechť se projevuje úzkostně. Není na škodu, pokud často vypráví tragické nebo alespoň drastické příběhy související s jeho zdravotním stavem a nebezpečími, jež v této souvislosti číhají na každém rohu. Velmi působivé bývají dramatické historky z porodu. Litry ztracené krve, zoufalé bolesti stahů, dlouhé hodiny nepředstavitelného diskomfortu, hrozivé vyčerpání… jen si vybrat z nabídky, čím lze dítko „očkovat“ k budoucím projevům paniky.

K tomu může přispívat celková míra stresu. Problémy v rodině, nevyjasněná sporná témata „o nichž nelze (bez hádky) mluvit a mlčet se o nich nechce“. Nezanedbatelný vliv mívá tělesné vyčerpání, únava, nedostatek spánku.

Podíl dědičnosti tu sice přítomen je, ale není jednoznačný. Paniku jako takovou nezdědíte, byť jí občas trpěli oba rodiče. S dědičností je spojen pouze sklon reagovat na zátěž a další podněty ve smyslu panické poruchy.

Panika – předstupeň agorafobie

Na panickou poruchu mnohdy navazuje agorafobie. V doslovném překladu „strach z tržiště“. Zde je ovšem myšlen volný prostor. To zejména v podobě veřejně snadno dostupných míst, kde je hodně lidí. Na druhé straně i menší, uzavřené prostory typu výtahu, podchodu, kina, jakož i dopravní prostředky mohou být děsivé. Častým tématem diskusí ve skupině žen po onkologické operaci prsu byl strach z nevolnosti v trolejbusu, konkrétně na lince směřující k onkologickému ústavu.

Agorafobie se může zcela vymanit z parametrů veřejného prostoru. Můžete jí trpět i doma, zvláště pokud platí „sami doma“. Plasticitu problému ukáže mimo jiné i fakt, že pacienty trápí i pobyt mimo domov. To především pocitem, že se nedovolají patřičné pomoci. Obavy jsou i z ostudy, jež by mohla situace vyvolat. Strach vede ke snaze vytvořit proti němu bariéry. Tj. vyhýbání se psychické i fyzické zátěži, snaha pobývat co nejvíc s osobou, jíž důvěřují. Postižení jsou i ukázněnými návštěvníky nejrůznějších lékařských či léčitelských ordinací.

Kdy může být úzkost předstupněm paniky?

V zásadě samozřejmě kdykoliv. Zvláště pak pokud cítíme trvalý pocit neurčitého ohrožení, napětí, strach z toho, co se všechno může stát. Katastrofické myšlenky se točí v myšlenkovém kruhu a jakoby se vzájemně potvrzují. Podrážděnost, opakovaná až nutkavá kontrola toho, zda se neděje něco nepatřičného či dokonce nebezpečného následuje. Pocity velkého výkonu nepřiměřené únavy spojené s neschopností si pořádně odpočinout. Spavost nebo naopak potíže s usínáním značně vyvádějí z míry.

Z tělesných příznaků je časté napětí ve svalech, bolesti v zádech, třes, závratě, pocení, červenání nebo zblednutí – „krve by se v něm nedořezal“, tzv. knedlík v krku, rozmazané vidění.