Ad otázka v článku: "Jaký smysl má kupovat suroviny, které nikdo nejí, a udělat z nich pokrm tak, aby nikdo nepoznal, že to je z toho?“
No o dvou smyslech bych v tomto případě věděl.
1. malé děti se dost často rozhodnou něco nejíst víceméně z plezíru. Nemluvím o situaci, kdy někomu něco opravdu nechutná, ale kdy se dítko rozhodne něco nevzít do pusy, aniž by to ochutnalo. Pak se takový podfuk může stát cestou, jak dítko přimět k tomu, aby dané surovině přeci jen dalo šanci.
2. dospělí zase mají často předsudek, daný třeba špatnou zkušeností z dětství. Co já si sebou táhnul předsudků "díky" kuchařkám ze školních jídelen a z nemocnice, kde jsem taky strávil nějaký čas. Slizký špenát (zahuštěný přemírou škrobu, takže vypadal jak vodníkovo sperma a patrně i stejně chutnal). Unikátní šunkafleky (nula procent šunky, nakrájený polský salám, těstoviny dole rozvařené a nahoře spálené). No a po letech jsem najednou na talíř dostal báječně upravený listový špenát, nebo třeba nějaké zapečené těstoviny, ale opravdu dobré (lasagne například). A zjistil jsem, že to, že deset let zcela odmítám špenát nebo zapečená jídla, je chyba.
Takže použití nějaké neoblíbené suroviny tak, aby dotyčný konzument mohl zjistit, že ji vlastně nenenávidí, může mít taky své opodstatnění. Ale musí se to udělat citlivě a s velmi individuálním přístupem. Pokud vím, že někdo něco opravdu šíleně nesnáší, tak mu to dávat nebudu. Ale pokud vím, že jen "ohrnuje nos", tak si takový šťouchanec rád dovolím.
Rekla bych to uplne stejne. Myslim ale, ze v clanku to bylo podano spis tak, ze kdyz dam do jidla suroviny s nejakymi charakteristickymi vlatnostmi (vyrazne aroma, chut).. tak je tam davam prave kvuli tem vlastnostem. Ne proto, abych pak tu chut nebo aroma potlacila tunou vegety/kecupu/...