Pes versus džíp – kdo škodí víc?

Máte-li doma psa, škodíte tím životnímu prostředí více, než kdybyste denně jezdili do práce džípem. K tomuto závěru dospěli vědci z Nového Zélandu.

Jezdit po městě automobilem kategorie off-road je v očích mnoha ekologů silný prohřešek, neřku-li téměř zločin. Snad jen létání letadlem má mezi ochránci životního prostředí srovnatelně špatnou pověst. Studie Brendy a Roberta Valeových, dvou vědců britského původu usazených od roku 1996 na Novém Zélandu a působících na Victoria University ve Wellingtonu, však ukazuje tato tvrzení v novém světle: každý majitel velkého či středně velkého psa zanechá ročně daleko větší ekologickou stopu než člověk, který denně jezdí do práce velkým autem.

Např. průměrný německý ovčák za sebou ročně zanechá dle údajů ze studie, kterou zveřejnil časopis New Scientist, ekologickou stopu, která odpovídá ploše o velikosti 1,1 hektaru. Modelový džíp Toyota Land Cruiser, s nímž jeho majitel ročně ujede zhruba 10 000 kilometrů, ale zanechá stopu jen o ploše 0,41 hektaru (a to i při započtení nákladů na samotnou výrobu vozu). Kdo letí letadlem na dovolenou např. na Mallorcu, zanechá za sebou stopu 0,37 hektaru.

S menší velikostí psa samozřejmě klesá i plocha ekologické stopy. Středně velký pes nicméně stále za sebou ročně zanechá stopu odpovídající ploše o velikosti 0,84 hektaru. Teprve malý pes se svou spotřebou může srovnávat s terénním automobilem.

Co platí pro psy, platí samozřejmě i pro další zvířata. Kdo se chce při výběru svého mazlíčka řídit i ekologickými hledisky, měl by si pořídit buď kočku (roční stopa 0,15 hektaru) či křečka (roční stopa dokonce jen 0,014 hektaru).

Čas sníst psa

Valeovi se za svou studii (a také za ze studie vycházející knihu s provokativním názvem Time to Eat the Dog?: The Real Guide to Sustainable Living) vcelku nikoli překvapivě dočkali silné kritiky, především od rozzuřených pejskařů. Správnost jejich závěrů však potvrdil i John Barret, působící na švédském Stockholm Environment Institute.

„Životní styl každého člověka je jiný. My nechceme nikoho soudit. Záleží na každém jedinci, jestli chce létat letadlem nebo mít psa. Důležité je, že všichni začínáme chápat důsledky svých rozhodnutí,“ okomentovala výsledky studie Carina Borgström-Hanssonová ze švédské pobočky Světového fondu na ochranu přírody (WWF), která se na problematiku ekologických stop dlouhodobě specializuje.

Svědomí všech majitelů psů pak uklidňuje Christian Azar, profesor v oboru teorie zdrojů: „Je chyba zaměřit se přespříliš na ekologickou stopu jedince a ztrácet tak zřetele to, co je v oblasti klimatu daleko důležitější: potřebu politické vůle. Posedlost, zda máme dělat to či ono, zda je špatné mít psa, koně nebo jiné zvíře, nám příliš nepomůže.“

Sporná metoda

Pro úplnost je nutno dodat, že někteří vědci celý měrný systém postavený na hypotetických převodech spotřeby na plochu odmítají jako pochybný a příliš teoretický. Jeden ze spoluautorů tohoto systému, profesor kanadské University of Columbia William Rees jej zjednodušeně vysvětluje takto: „Kolik plochy (země a vodních ekosystémů) je třeba k souvislému zajišťování všech zdrojů, které potřebuji ke svému současnému životnímu stylu a k zneškodnění všech odpadů, které při tom produkuji?“ (převzato z http://www.hraozemi.cz/e­kostopa.html). Ovšem už skutečnost, že pro výpočet ekologické stopy existují dva základní principy, které lze navíc různým způsobem kombinovat, dávají skeptikům do značné míry za pravdu. Výsledné hodnoty mohou sice posloužit pro základní orientaci, ale fixovat na ně veškeré své úsilí by asi nebylo nejlepší řešení. Že se s takovýmto přístupem dá pokaždé dospět k závěrům, které autorům či zadavatelům konkrétního výzkumu vyhovují, snad ani není třeba dodávat.

Autor: SXC

Snažit se vtěsnat ekologii do strohé řeči čísel a odříznout ji od ekonomických, politických, sociálních a dalších vazeb je vždy velmi ošidné. Jako příklad lze uvést emisní povolenky, kde se z původní myšlenky vyvinul slušný byznys a očekávaný efekt tohoto opatření se jaksi nedostavil. Obdobně dvojsečné je např. nedávné rozhodnutí německé vlády odstavit v nejbližších letech z provozu všechny jaderné elektrárny v zemi. Když jsem se před jedním svým známým podivil, odkud pak Německo chce brát elektrickou energii, odpověděl mi dotyčný něco ve stylu: „Elektřinu nakoupí z uhelných elektráren u nás a v Polsku. Ale ekologický cíl Německa bude splněn, a to je hlavní.“

Padni, komu padni

Kromě toho nelze samozřejmě pominout ani další aspekty. Pes možná zanechává větší ekologickou stopu než terénní automobil, ale pro řadu lidí je jejich pejsek či fenka nejlepším přítelem či úplným členem rodiny a plní tak nezanedbatelnou citovou roli v jejich životě. Terénní vůz je pak sice možná ekologičtější, než si řada lidí myslí, nicméně představa, že s vědomím „vždyť to vlastně nijak neškodí“ se všichni začnou dopravovat v centrech velkých měst právě tímto prostředkem, nemá daleko k apokalypse.

Byť je zřejmé, že autoři studie chtěli spíše vyzvat lidi k zamyšlení a tak trochu provokovat, než skutečně ve vší vážnosti prezentovat takovéto názory, vnucuje se otázka, jakých dalších titulů se v budoucnu můžeme od nich či jejich následovníků dočkat. Bude to snad titul Time to Eat the Baby? Je přece jasné, že malé děti je třeba často přebalovat, prát po nich a zejména v prvních letech života jim neustále kupovat nové větší oblečení, o ekologických stopách, které zanechá výroba kočárku, autosedačky, hraček a dalších věcí ani nemluvě.

Změny, které člověk a jeho činnost vykonává na životní prostředí, bychom tedy neměli ignorovat, neměli bychom si z nich ale ani udělat jakousi modlu, které pak obětujeme všechno ostatní. Nicméně pokud patříte mezi ty, které štve, že ráno na procházkách se psem potkáváte souseda, který jezdí džípem do práce, pak byste se měli sousedovi v duchu omluvit – nebo na něm najít něco jiného, co vás na něm může štvát.