Nevím, jestli to na některé lidi leze s věkem nebo se s tím už narodí, ale pokušení rozdávat nevyžádané rady a trousit moudré věty je pro mnohé zřejmě silné a nedá se mu odolat. Taky mám ve svém okolí takové rádce. Nedá se s tím bojovat, nemá smysl argumentovat, dá se tomu jen utéct.
Pro jistotu, abyste se pro příbuzenstvo nebo kamarády taky nestali takovou nežádoucí osobou, přečtěte si pět nejpitomějších vět, které raději nikdy nevypusťte z úst. Spolehlivě jimi totiž rodiče malého dítěte naštvete.
1. Jéje, to je celý tatínek!
Tak pozor: tato na první pohled nevinná věta je v době, kdy každý desátý pár má miminko ze zkumavky, hodně ošajstlich. Jak se na to má probůh tvářit chudák otec, když ví, že miminko se upeklo jen díky cizímu dárci spermií, který mohl vypadat sice jako antický bůh, ale mnohem spíš to byl zdravý dlouhovlasý dredatý student, co hulí marjánu a pomáhá Čechům dostat se ve spotřebě piva na evropskou špici, a potřeboval si dárcovstvím spermatu přivydělat na nájem?
Prostě: když už si nemůžete pomoct a chcete komentovat vzhled čerstvého novorozeněte, řekněte raději: „Jejda, ten se vám povedl!“ („Ta se vám povedla!“)
2. A už umí chodit? (…mluvit, čurat na nočník, dělat paci paci, případně preludovat Verdiho Aidu na klavír?)
To bohužel bývá věta uvozovací, za níž obvykle následuje: „To náš Pepíček chodil, už když mu bylo půl roku…“ Hm. Za prvé je většině rodičů srdečně jedno, co dělal cizí Pepíček a kdy, a za druhé: napadlo vás někdy, jak se musí cítit matka či otec dítěte, po takové otázce, když musí odpovědět NE?!
A hlavně: no a co? Je úplně jedno, kdy dítě chodí, sedí, čurá, recituje Wolkera, protože to nemá vůbec nic společného s inteligencí dítěte ani s jeho sociální úspěšností v životě.
„Před pětadvaceti lety děti skutečně končily s plínami nejpozději v roce a půl a dnes je běžné, když mají plíny i tříleté či čtyřleté děti, ale nevrátila bych čas – tehdy matky děti tvrdě drilovaly, aby se naučily chodit na nočník, protože věděly, že jinak jim je ve školských zařízeních nevezmou a ony se nemohou vrátit do práce,“ říká učitelka mateřské školy Libuše Klausová. „Výsledkem drilu bylo, že děti sice byly bez plín, ale do sedmi osmi let se běžně počurávaly,“ říká.
3. A vy mu nedáváte maso?! (…cukr, džusy, jahody, mléko, vejce, vitamin XY?)
Rodič se rázem cítí jako zavrženíhodný vyvrhel. Kdyby vás to kupříkladu zajímalo, tak já ročnímu dítěti nedávám žádný cukr navíc, protože je to zbytečné a zahleňuje to tělo, a na bílkoviny z masa si taky počká do svých dvou let. Je to čistě můj model, konzultovaný s lékařem a sledovaný lékařem. Nikomu jej nevnucuju. Tak proč mi proboha někdo, kdo krmí dítě od osmi měsíců párkem v rohlíku a přeslazenými oplatkami, hrozí sociálkou, že správně neživím dítě?
Čtěte také: Jak to dítě vychováváš?
Nebuďte takoví. Věřte mi: jen vy jste zodpovědní za to, co děláte. Jen vaše intuice je správná, nikoliv rady jiných. Vy žijete se svými dětmi svůj originální život a vy nastavujete pravidla. Když budete naslouchat intuici, nemůžete se splést.
4. Vaše dítě UŽ chodí do jeslí?! (A nezáleží při tom na tom, jestli to UŽ je v sedmi měsících, nebo ve dvou letech…)
Je jen na vás, na povaze dítěte a na vašich ekonomických možnostech, kdy dáte dítě do společenských zařízení. Má to svá plus (má dcera, která je od sedmi měsíců pravidelně na den v týdnu v jeslích, je podle neurologa tak sociálně vyspělá, že si umí hrát s cizími dětmi, umí jíst příborem a já dostávám pravidelně její kresby a ráda slyším, jak by učitelky všechny děti v jeslích vyměnily, jen kdyby jim tam zůstalo víc takových dětí, jako je to mé…).
Na druhou stranu jesle mají minus pro děti, které společnost nemilují: mít dcera povahu jako já, kterou cizí děti nebavily, chtěla jsem být sama, doma, v prostředí, které znám a kde si můžu v klidu přemýšlet o nesmrtelnosti chrousta, tak by se v jeslích utrápila. Zkrátka: záleží jen na vašich rodinných konstelacích, čemu dáte přednost. A hlavně: nic není špatně a nikdo nemá právo vám vytýkat, jak jste se rozhodli. Důležité je, jak se cítí dítě. A vy sami.
5. A vy už se vracíte z mateřské? Tak brzo?!
Jediná správná odpověď je: „A co je vám proboha do toho?!“ Zaprvé: naše země patří spolu s jednou tichomořskou destinací mezi JEDINÉ DVĚ NA SVĚTĚ, které umožňují matkám trávit čtyři roky na rodičovské dovolené.
To je luxus, který si třeba Američanky neumí představit. Ty se musí vrátit do práce po šestinedělí, takže kojení řeší tak, že si platí chůvy, které vozí z práce pracně odstříkané mléko domů dítěti. Oba modely jsou extrém. Je extrém, vracet se po šestinedělí do práce, a stejně tak je extrém, když má matka čtyři roky strávit doma s dítětem. Je česká iluze, že vás to dítě potřebuje. Ne. Důležité je, jak kvalitní je čas, který trávíte spolu. Dítě není smyslem vašeho života. Opravdu ne. Jen je jeho součástí.
Takže: neexistují rady, které by vám v mateřství nebo rodičovství pomohly. Každé dítě je originál, což znamená, že na všechno podstatné si rodiče stejně musí přijít sami. Nevyžádané rady jim v tom nijak nepomohou. Naopak.
ČLÁNKY DO MAILU