Lupénka neboli psoriáza trápí v Česku podle odhadů až čtvrt milionu lidí, celosvětově jde ale o zhruba 125 milionů nemocných. I když jde o nemoc nevyléčitelnou, lze ji úspěšně léčit a dosáhnout až úplného zhojení kůže. V České republice se ale ke vhodné léčbě dostane včas jen necelých 5 % pacientů s těžkým průběhem nemoci, a to v průměru až po 22 letech od stanovení diagnózy a 10 letech nezhojené lupénky. Jak se dříve lupénka léčila a jak je tomu dnes? Své zkušenosti popisuje také pacient, který po mnoho let podstupoval všemožné způsoby léčby.
Co se dozvíte v článku
Lupénku nechytíte jako rýmu. Často bývá dědičná
Lupénka je chronické autoimunitní zánětlivé neinfekční onemocnění, které postihuje kůži, nehty a klouby. Klinicky se projevuje nejčastěji v podobě ostře ohraničených, červených plaků krytých bělavými či stříbřitými šupinami. V těch nejtěžších případech může psoriáza zasáhnout i vnitřní orgány či celý organismus.
Psoriázu nechytnete podáním ruky ani sdílením stejného ručníku, často bývá dědičná. 40–60 % pacientů má lupénku v rodině. Objeví se obvykle do čtyřiceti let věku. Její projevy zhoršuje stres, alkohol, silná infekce či požití některých léků. Málo se ví, že například těžká angína nebo psoriatrická artritida mohou být těmi prvními spouštěči těžkých kožních poruch.
Galerie: Lupénka
Už Hippokrates léčil lupénku. Dehtem
S lupénkou se setkávali dermatologové již ve středověku, ale v té době ji ještě moc neuměli odlišit od lepry (infekčního a nebezpečného onemocnění). Proto k oběma nemocem, respektive nemocným, společnost i lékaři přistupovali stejně. Ve 14. století byly dokonce zaznamenány případy, kdy byli lidé s lupénkou upalováni.
„Dokonce už 400 let před Kristem Hippokrates bojoval s psoriázou a používal pro léčbu kožního zánětu dehet. Ty nejhorší případy byly ale popsány v roce 1809, kdy se onemocnění začalo říkat Willanova lepra, podle profesora Roberta Willana, který ho tehdy popsal,“ popisuje historická fakta prof. Petr Arenberger, dermatolog a současný ministr zdravotnictví. Ale až v roce 1841 profesor Ferdinand von Hebra (dermatolog narozený v Brně, žil ve Vídni) definitivně oddělil klinický obraz lepry od lupénky.
Vývoj léčby jde pomalu kupředu
Před sto dvaceti lety nebyla dermatologická léčba psoriázy vůbec jednoduchá. Používalo se kde co, jedovaté látky jako například salvarzán, který sloužil i k léčbě syfilidy, pokračovalo se s dehtem, ale zkoušelo se i vpichování síry do svalů.
V první polovině dvacátého století se testovala fototerapie (sluneční záření), kyselina salicylová nebo diety s vyloučením tuků.
Dnešní možnosti léčby lupénky
- Lokální (místní) s aplikací krémů nebo mastí na postižená místa.
- Fototerapie, balneoterapie.
U závažnějších forem psoriázy se přistupuje k léčbě systémové:
- Konvenční systémová léčba (metotrexát, cyklosporin, acitretin).
- Biologická léčba.
- Léčbu lupénky řídí dermatolog podle její závažnosti.
„V 60. letech minulého století se ukázalo, že psoriáza je autoimunitním onemocněním, tedy že organismus bojuje proti vlastním buňkám,“ líčí vývoj léčby Petr Arenberger. Teprve až v 70. letech 20. století začala řádná cílená léčba lupénky, od lokální po fototerapii až k systémové imunosupresivní léčbě (léčba ovlivňující imunitu).
„Její kvalita se stále zvyšuje tak, abychom zbytečně nezatěžovali celý imunitní systém, ale abychom cíleně zasahovali jednotlivé molekuly, které do procesu množení a rozšiřování kožních buněk nepatří,“ vysvětluje princip fungování imunosupresiv lékař.
Biologická léčba je nejnovější krok k léčbě
Až v roce 1997, poté, co byly v devadesátých letech minulého století identifikovány geny, které podmiňují psoriázu, se v klinických studiích začala prvně testovat biologická léčba, jež stále blíže přichází k podstatě onemocnění.
Protizánětlivé léky používané v klasické léčbě totiž zasahují široké spektrum různých zánětlivých procesů, z nichž některé jsou pro organismus užitečné; biologická léčba ale podle Petra Arenbergera „vypne jen správný vypínač v imunitním systému. Ostatní světýlka nechává svítit“. Pacient po této léčbě pociťuje rychlejší úlevu, její efekt je udržován dlouhodobě a nemá lékové interakce, lze ji využívat dlouhodobě. Její využití je však v Česku nízké, byť informovanost o ní stoupá. Na edukaci v této oblasti se zaměřuje projekt MamLupenku.cz.
Biologická léčba po indikaci dermatologem může fungovat velmi dobře, jak popisuje Otakar Jeřicha, který se s lupénkou trápil mnoho let, než se dostal k účinné pomoci.
Čtyřicet let s lupénkou
Začalo to před čtyřiceti lety po prodělané chřipce několika malými ložisky lupénky. Ta se postupně zvětšovala, až se nakonec zdravotní stav pana Jeřichy zhoršil tak, že musel být hospitalizován.
Otakar Jeřicha s lupénkou zápolil mnoho let, pomohla mu až biologická léčba
Ani v dalších letech se jeho kožní problémy nezlepšovaly a předepsaná léčba mu nepřinášela žádnou větší úlevu. Ložiska psoriázy měl po celém těle s výjimkou dlaní, chodidel a obličeje.
„Když uvážím průměrnou dobu hospitalizace, která byla třicet dnů, a násobím ji třiceti pobyty v nemocnicích a lázních, vychází mi neskutečné číslo devět set dnů, které jsem strávil mimo domov,“ vypočítává pacient. V době, kdy byl jeho stav nejvážnější, musel nemoci plně přizpůsobit celý svůj život.
„Žil jsem v koloběhu, kdy neustálé ošetřování pokožky mělo přednost před čímkoliv jiným. Sice jsem chodil do práce, ale tam jsem se už nemohl dočkat, až budu doma a budu si moci ošetřit pokožku mastí, koupelí či jinými prostředky. Asi nemusím zdůrazňovat, že můj pracovní výkon byl nižší, a tím pádem bylo nižší i moje finanční ohodnocení,“ vzpomíná Otakar Jeřicha.
Dostal se do začarovaného kruhu. Věděl, že by se měl vyvarovat stresu, který stav jeho kůže jen zhoršuje. Nemoc mu to ale neumožnila, dostávala ho do nepříjemných a náročných situací, což dále prohlubovalo tlak, pod kterým musel fungovat.
Nová léčba znamenala začátek nového života
V roce 2002 byl Otakar Jeřicha zařazen do studie, která sledovala účinnost nové biologické léčby u pacientů s lupénkou. „Po zhruba dvou měsících jsem s úžasem zjistil, že se poprvé po 22 letech nemusím o pokožku starat. Mohl jsem zase žít jako každý zdravý člověk,“ hodnotí svou první zkušenost s biologickou léčbou a vyjmenovává pozitivní změny, které v jeho životě nastaly:
„Přestali se za mnou otáčet lidé v dopravních prostředcích, na nákupech nebo v divadle. Najednou jsem se necítil trapně při obchodních jednáních, jelikož jsem už neměl ložiska odlupující se kůže na rukou. Díky biologické léčbě jsem získal obrovské množství volného času, protože jsem nemusel trávit večery a víkendy neustálým ošetřováním kůže. Místo toho jsem začal chodit na kurz angličtiny, hrát tenis a podobně.“
Otakar Jeřicha je dnes dlouhodobě léčen biologickou léčbou a o tom, že má lupénku, už téměř neví. „Sice stále mám drobná ložiska lupénky, ale jsou velmi malá. Nijak je neošetřuji a jenom si přeji, aby to takto vydrželo co nejdéle. Rozdíl kvality života psoriatika mého kalibru před a s použitím biologických léků je obrovský,“ říká muž, kterému kromě moderní léčby pomohlo i jeho okolí.
Rodina a přátelé jsou v těžkých chvílích oporou
O tom, jak je důležité mít podporu u svých blízkých a rodiny, ví i Otakar Jeřicha:
„Mám velké štěstí. Vždy mě podporovali rodiče, a především mám chápavou a obětavou manželku. Vydržela nižší příjmy v rodinném rozpočtu a musela se často sama postarat o naše dvě dcery, když jsem byl v nemocnici. Zvládla to ale skvěle a stále se mi snažila všelijak pomáhat. Dobré rodinné zázemí a samozřejmě také přátelé mi v boji s lupénkou velmi pomohli.“
Odborná spolupráce:
Prof. MUDr. Petr Arenberger, DrSc., MBA
Specialista v oborech dermatologie a venerologie, vysokoškolský pedagog, dlouholetý přednosta Dermatovenerologické kliniky 3. LF UK a FNKV v Praze. V říjnu 2019 se stal ředitelem FN Královské Vinohrady. Začátkem dubna 2021 byl jmenován ministrem zdravotnictví ČR.
ČLÁNKY DO MAILU