Jeden z čtenářů serveru Vitalia.cz – a není sám – nemá rád slovo deprese. Tvrdí: „Je předepresováno. Údajně na nás útočí jarní, letní, dovolenková, podzimní, zimní, vánoční a kdo ví ještě jaká deprese. Dřív byli lidé občas smutní, ale brali to jako součást života. Po čase smutek přešel a bylo zase dobře. Dnes nejsme pouze smutní, jsme depresivní. Máme na to svá nejoblíbenější cukrátka – antidepresiva. Majitelé nadnárodních farmaceutických firem si mnou ruce a mají enormní zisky.“
Inu, není šprochu… Jenže výzkumy prováděné mj. i sdruženími pacientů tvrdí, že deprese postihuje jedno až dvě procenta populace. V lehčích formách pak trojnásobek až čtyřnásobek onoho čísla. Podstatný je následující údaj: Stanovení diagnózy bipolární poruchy (maniakální deprese, maniodeprese) trvá průměrně osm let. Nemocní za tu dobu vystřídají čtyři až pět lékařů.
Těžko odhadnout kolik – problém neřešících – léků nemocní za osm let zkonzumují, kolik to vše stojí času i peněz. Kdyby jenom to. Cenu zbytečného trápení, vzájemného nepochopení, rozchodů, zoufalství, ztracených příležitostí nevyčíslíte.
Deprese „chytré horákyně“?
Při tzv. larvované depresi jsou tělesné příznaky zcela v popředí. Takřka dokonale maskují psychickou podstatu poruchy. Odtud pochází i název „deprese bez deprese“. Desátá revize mezinárodní klasifikace nemocí ovšem termín „larvovaná deprese“ neuvádí.
Psychická porucha se skrývá například za bolesti hlavy, zad nebo na hrudi, za pocity závratí, brnění i za problémy se zažíváním, spánkem, močením, s erekcí i menstruací… Častá je nadměrná únava, dušnost, zrychlený tep, obtíže s krevním tlakem, omdlévání. Mohou bolet zuby, lze mít i kožní nesnáze atd.
Larvovaná deprese neboli „maskovaná deprese“ či „deprese bez deprese“ je skrytá duševní porucha. Projevuje se tělesnými symptomy, pro které však není biologický důvod.
Pro depresi tu lze najít „nepřímý důkaz“: není přítomen fyziologický podklad problémů. Samozřejmě je nutno dát pozor, abychom s (psychickou) vaničkou nepřehlédli somatickou chorobu.
Stokrát nic
S psychologem hovoří paní v nejlepších letech. Elegantní dáma s uspořádaným a naplněným životem. Má vysokoškolské vzdělání v oboru žádaném na trhu práce. V zaměstnání ho vždy využívala. Vedoucím funkcím se po léta vyhýbala – rodina chtěla své. Nyní děti dospěly. Proto kariérní postup přijala. Doba, kdy bylo nutno šetřit, je pryč. Dnes mají s manželem vše, co kdy chtěli. O dovolených kombinují pobyt na své rekreační chalupě a v Thajsku. Přesto si netroufnu citovat Boženu Němcovou s výrokem „šťastná to žena“.
Říká: „Vím, že bych měla být šťastná a spokojená a že žiji málem jako v bavlnce. Jenže nejsem a nemohu to věčně předstírat sama sobě. Děti vyletěly z hnízda. Vnuky hned tak mít nebudu. Manžel sedí věčně u počítače, že by měl o mě zájem, moc nevypadá… Intimní život je na nule. Tomu se ani moc nedivím, kdo by měl zájem o pořád unavenou a smutnou stárnoucí ženskou. V práci by to mohlo být dobré, ale těžko se tam mohu na někoho spolehnout. Všechno musím po podřízených kontrolovat. Občas mi je z toho divně úzko. Někdy – samozřejmě, když jsem sama – se rozpláču. Jako bych se snad už ani neuměla radovat, zasmát se, těšit se na něco. Občas si připadám jako vygumovaná, tělo bez duše. Z práce s počítačem mám bolesti krční páteře. Pálí mě žáha a mám i potíže se žaludkem. Dvacet let se jednou za měsíc scházíme s několika kamarádkami. Vždycky jsem si to užila. Posledně jsem si tam připadala, jako bych přišla omylem. Řeči mě nebavily, zasmát se nebylo moc čemu, i když se holky řehtaly jako puberťačky. Všechny se ptaly, co se mnou je. Jen jsem vrtěla hlavou, že nic. Co jim mám vykládat. Ze všeho mne tam hrozně rozbolela hlava.“
Zhruba takhle vypadá mírná depresivní epizoda s hojnými somatickými příznaky. Žádné: „Hlavu vzhůru!“ ani „Uvědom si, jak si žiješ proti chudákům někde v Africe,“ nepomůže. Zákonitě neúspěšné bude i návštěva veseloher a zábav různých typů. Přímá cesta ke zhoršení stavu je samoobslužné léčení. Tj. lexaurinem či neurolem „z kabelky kamarádky“, eventuálně ze zásob starostlivé maminky. Nabízí se i cesta do pekel – tzv. přepíjení deprese. U žen je ještě riskantnější než u mužů, a i oni by si měli dát po čertech pozor. Málo se mluví o eventualitě prohloubení kuřáckého návyku. Dřív na den stačilo pár cigaret. Nyní nestačí krabička.
Realistický recept na nápravu zní: „No co. Konečně jsem ve vynikající společnosti namátkou Václava Havla a Winstona Churchilla. Budu užívat antidepresiva, a až začnou působit, tj. zhruba za čtrnáct dní, bude čas i na rozhovory s psychologem.“
Co je moc, to je moc
Depresivní epizoda bipolární poruchy – popsaná výše – je vcelku pochopitelná. Život není peříčko. To si uvědomujeme zejména v čase, kdy mládí je pryč a do důchodu daleko. To je chvíle, kdy depresivní stav vyvolá situaci zvýšených obav. S nadsázkou řečeno, postižený se všeho bojí. Branou k chorobě může ovšem být i stav opačný. Tj. postižený se nebojí ničeho. Opět s nadsázkou to může připomínat devadesátá léta minulého století – s lidmi občas jakoby opilými svobodou.
Objeví se nepříliš uvážené změny zaměstnání, bezbřehý optimismus spojený s nedomyšlením plánů v podnikání. Nic proti optimismu a pozitivnímu přístupu. Zde je jakoby parodován. Sportu zdar až k sebezničení. Neodolatelná přitažlivost „výhodných“ půjček. Na úvahy, jak a za co budou spláceny, není čas. Žít se chce non-stop. Postaru se žít nedá. K tomu všemu patří i milostná dobrodružství. Očekávat lze mj. i problémy se zákonem. Když nic jiného, tak překročení povolené rychlosti se přímo vnucuje. K tomu všemu i lidé – dříve přímo beránci – se stávají popudlivými až agresivními. Blízcí postiženého si stěžují: „Jemu se teď nedá nic říct, vyskočí jako čertík z krabičky, na všem něco najde, nevyslechne vás…“ Nelze od něj očekávat žádné okolky, takt, konstruktivní kritiku, zábrany.
Jak to vidí – nejen – Radkin Honzák
„Ono je potřeba rozlišovat, kdy jde o přechodný pocit špatné pohody a kdy o skutečné onemocnění, a pak jsou léky indikované… Pohodlný člověk, který má nějaké obtíže a myslí, že to všechno (včetně toho, že si zadělal na maléry svým jednáním) vyřeší pilulkami, nakonec nedopadne dobře a pak mu ani svěcená voda nepomůže,“ říká psychiatr Radkin Honzák (v rozhovoru pro Pravý domácí časopis 3/2018).
„Lidé s bipolární poruchou plují řekou proti proudu a snaží se neutopit. Ti zdraví plují pěkně po proudu a nijak zvláště nesoucítí s těmi, které cestou potkávají,“ píše dr. Christian Gay, psychiatr, spoluzakladatel společnosti France-Dépression, autor populárních knih s tematikou psychických onemocnění.
Dodat můžeme jen to, že antidepresiva tu nejsou od toho, aby řešila problémy uživatelů. Jejich úkolem je pomoci člověku k tomu, aby byl schopen své problémy řešit.
Christian Gay, autor i u nás vydané příručky pro rodiny a blízké depresivních pacientů, napsal: „Lidé s bipolární poruchou … plují řekou proti proudu a snaží se neutopit. Ti zdraví plují pěkně po proudu a nijak zvláště nesoucítí s těmi, které cestou potkávají.“
Informací pro první i druhé nebude zřejmě nikdy moc. Může mezi ně patřit i zjištění Meika Wikinga, šéfa Institutu pro výzkum štěstí v Kodani a autora bestsellerů o šťastném způsobu života Hygge a Lykke: „Když mají lidé pocit, že se na někoho mohou spolehnout, pak jsou v pohodě. Nemusí to být zrovna manželka, druh nebo děti – stačí kamarádi, s nimiž se můžete bavit o čemkoli, v dobrém i ve zlém.“
ČLÁNKY DO MAILU