Plňte normy, soudruzi

Nejen na farmářských trzích, ale i při prodejích selských potravin a zemědělských surovin přímo v zemědělských podnicích (tzv. „ze dvora“) by mohli spotřebitelé koupit daleko širší spektrum potravin, než je tomu v současné době. Ačkoli přitom spotřebitelé, politici i legislativci v ČR na každém kroku deklarují podporu českých potravin, reálně takové podpoře bráníme našimi vlastními zákony i samotným přístupem k jejich filosofii.

Plňte normy, soudruzi

Základní bariéru pro možnost pestřejší nabídky skutečně českých potravin je neustálé uplatňování principu jednotných podmínek pro výrobu, použití technologií, označování či podmínek prodeje potravin. To všechno bez ohledu na množství vyráběné produkce a tedy velikost potravinářských a zemědělských podniků.

Ty tam jsou přitom doby, kdy se při prodejích ze dvora nebo dodávce selských produktů do tržní sítě bojovalo o navýšení legislativou povoleného maximálního objemu takových potravinářských výrobků. Většina malých producentů v současné době o žádné další navyšování nestojí. Mimo jiné i proto, že by se tím příliš přiblížili kategorii menších průmyslových výrobců, čímž by svým způsobem ztratili svou identitu.

Výzvou doby je tak dnes více než zvýšení objemu produkce spíše rozšíření spektra potravin nebo zemědělských surovin, které by svým zákazníkům nabídnout mohli, ale v praxi nemohou. Důvodem je buď naprostý zákaz výroby a prodeje takového zboží v zemědělských podnicích, nebo – ještě častěji – ortodoxně vymáhaná legislativní povinnost splnit všechny normy, které v obecné rovině ukládá evropská, a v konkrétní (a daleko náročnější) rovině vyžaduje naše vlastní legislativa. Splnění veškerých parametrů je totiž tak finančně náročné, že si potřebné investice nemůže malovýrobce dovolit. A kdyby tak přece jen učinil, budou jeho výrobky tak drahé, že by byly reálně neprodejné.

Dodržování špatných zákonů

Pokud to tedy v naší zemi myslíme s vyšším uplatněním českých potravin na českém trhu skutečně vážně, je v tomto smyslu zapotřebí změnit tuzemské zákony. A nejen to, také přístup dozorových orgánů bdících nad podmínkami výroby a prodeje potravin. Ty se, pod tlakem politické objednávky a bohužel i za nemalého přispění tuzemských médií, především předhánějí v počtu odhalených prohřešků a objemech udílených pokut. Ideálním prostředím pro takový přístup je právě jednotná legislativa uplatňovaná na principu dodržování zákonů za každou cenu, i kdyby byly špatné – a celá řada z nich špatná je. Tímto přístupem se ale zcela stírá spotřebiteli vyžadovaná pestrost nabídky a identita jednotlivých výrobců a zejména se tak omezuje využití minoritních tuzemských surovin, které jsou přitom nejvíce ohroženy zahraniční produkcí, která je může nahradit.

Přečtěte si: Citrony z EU mají protekci

Diskutuje se o tom, jaké potraviny splňují jak z pohledu legislativy, tak především z pohledu spotřebitele pojem „česká potravina“. Právě potraviny vyráběné neprůmyslovým způsobem na území ČR ze skutečně tuzemských surovin jedním, zcela konkrétním výrobcem tento pojem splňují nejvíce. Zcela dohledatelný je navíc z těchto důvodů i jejich původ, kdyby snad chtěli jejich výrobci spotřebitele klamat. Opět je třeba zdůraznit – dohledatelnost původu surovin je v těchto případech nejvyšší ze všech typů výrob potravin v ČR, a v zásadě lze konstatovat, že je stoprocentní.

Malí výrobci potravin nikoho neohrožují

To deklarují politici i sami spotřebitelé, přesto jsou právě tyto výrobky našimi zákony z nabídky potravin vytěsňovány. A to i přesto, že takové výrobky nemohou prakticky vůbec ohrozit průmyslové výrobce. Jde přeci o velmi malé objemy zboží, jimž nejsou jejich producenti reálně schopni zásobovat maloobchodní trh, a to často ani jednu větší prodejnu některé z celostátních maloobchodních sítí.

To zároveň souvisí s principem předběžné opatrnosti, který ovšem dovedl hypotetická rizika (opět díky politické objednávce a mediální propagandě) až do takových důsledků, že za potravinu oficiálně nevhodnou k lidské konzumaci je považováno tepelně nezpracované mléko od krav na farmách zemědělců. Je tak zcela zjevné, že se i princip posuzování rizik v ČR musí změnit, stejně, jako je tomu ve vyspělých zemích. Tam se míra rizika a tomu odpovídajících povinností výrobců odvíjí od objemu vyráběných potravin a jejich prodejů konečným spotřebitelům. Jinými slovy, kdo potenciálně může ohrozit méně spotřebitelů, nemusí plnit stejné penzum legislativních povinností jako ten, kdo může ohrozit více spotřebitelů.

Dvojí metr

Vzhledem k již zmíněné stoprocentní dohledatelnosti původu potravin minivýrobců je přitom takové riziko v těchto případech naopak nižší, než při produkci průmyslových potravin. Ta běžně využívá surovin z několika různých zemí, zdaleka nejen z EU, tedy z destinací, kde je velmi často dohledatelnost sporná nebo nevěrohodná.

Mimochodem – velmi sporná je také dohledatelnost původu surovin k přípravě pokrmů v našich restauracích, které denně uvaří statisíce jídel. Možná rizika jsou tak řádově vyšší než u malých výrobců specifických českých potravin, z nichž řada je držitelem označení Regionální potravina, a tedy zárukou nějaké doložitelné kvality. Přesto tato pokrmová rizika, až do letošní novely zákona o potravinách, po řadu let nikoho nezajímala. Poněkud rozdílný přístup, že?