Slzy byly od pradávna symbolem žalu nebo dojetí. Potvrzuje to citát Marka Tullia Cicerona: „V bolesti není nic bolestnějšího než to, potlačuje-li se její projev. Slzy, jež polykáme, jsou mnohem trpčí těch, které proléváme…“
Přes toto citované zhodnocení bývaly slzy zařazovány mezi hříčky matky přírody. Prý je lidské tělo k ničemu nepotřebuje. Svatá prostoto!
Chlapi taky brečí. Je to v zásadě zdravé
Poplakat si znamená určitou relaxaci, mimoslovní sdělení a… Teprve před půlstoletím se prosadil řekněme ciceronský názor tvrdící, že se slzami bývá těžko, ale bez nich ještě hůře. Slzy zvlhčují citlivé tkáně oka. Ty by bez onoho procesu vysychaly. Platí ovšem: všeho s mírou. Nezvladatelné návaly pláče patří mezi příznaky různých chorob, zdaleka ne jen hysterie.
Každý plakat neumí
Zaslzet nedokáže hned tak někdo. Nezbytný totiž je patřičný vývoj centrální nervové soustavy. Coby novorozenci jsme po fyzické stránce k slzám připraveni, leč s touto produkcí musíme vyčkat. Ontogenezi neošálíme.
Další hypotéza, jež v druhé polovině minulého století oprášila názory starověkých lékařů, považuje slzy za vyměšovadlo toxických zplodin organismu. Kdysi pradávno jim byl podsouván účel odstraňování škodlivých šťáv z těla. O tělních šťávách dnes jistě nikdo mluvit nebude. Ovšem konejšivé: „Jen plač, vyplakej se, a bude líp,“ zaznít může. Ovšem „překlad“ při zachování stejného významu zní hůř: „Vyplakej z těla škodliviny a bude ti lépe.“
Po cibuli máme jiné slzy než při smutku
Slzy je možno rozdělit na emocionální a vyvolané dráždidly namátkou třeba cibulí. Chemické složení obou na pohled zcela shodných tekutin se liší.
Emocionálních slz je jednak víc a po chemické stránce se odlišují od slz reagujících na podráždění. Mimo jiné obsahují více a koncentrovanějších proteinů. Krátký proces dělají slzy mimo jiné i s katecholaminy. Jde důležité látky organismu, k nimž patří adrenalin, noradrenalin a dopamin. Mají význam jako neurotransmitery v nervovém systému. Pokud by nebyly korigovány, hrozilo by jakési zaplavení emocemi. Slzy je vyloučí ven z těla.
Je zdravé pobrečet si?
Poplakat si je v zásadě zdravé, leč ani zde není růže bez trní. Na jedné straně pláčem udržujeme kontakt s vlastním tělem. Na straně druhé velmi často tímto specifickým způsobem udržujeme specifický kontakt s druhými lidmi. Slůvko „specifický“ zde má několik významů. Lze místo něj zařadit namátkou „manipulující, citově vydírající, vymáhající, trestající, vyčítající z vyčerpání, ze vzteku, smutku, prosící o pomoc, odpuštění, pochopení…“ a mnohé jiné, jen si vybrat.
Pozor – nezapomenout na veselé slzy doprovázející radostný, upřímný smích.
Přečtěte si: Jóga smíchu nerozlišuje mezi předstíraným a skutečným smíchem
Slzami si nyní lze již jen občas přivydělat. Post tzv. plaček byl ceněný ještě na počátku minulého století zvláště v rámci venkovských pohřbů. Dodnes přetrvává u některých etnických skupin.
Kluk taky brečí
Potlačovaný pláč bývá mimo jiné signalizován napětím krčních svalů a brady. Znalci tvrdí, že se tím mimo jiné podporuje tvorba vrásek. V soukromí se vyplakat, poté si říci sýýýýýr a opět se vrátit svěže do běžného života, patří mj. k tomu, čím se zabývá psychologie nezdolnosti.
Slzy v očích žen bývají sociálně přijatelnější než plačící muži. Chlap si může bez ztráty mužné kytičky veřejně poplakat na pohřbu blízkých osob nebo tehdy, když vlajka stoupá na stožár k oslavě vítězství. Pozoruhodný gender rozdíl byl zaznamenán v manželských poradnách. Přinejmenším jedna z dvaceti příchozích žen usedne do křesla v pracovně psychologa, a aniž by cokoliv řekla, jme se plakat. Obvykle to doprovodí komentářem: „Myslela jsem, že nebudu plakat, ale…“ Věta zůstává pro vzlyk nedopovězena. Zklidnění přichází následně zhruba v řádech několika minut. S podobným pláčem coby ouverturou konzultace jsem se u muže doposud nesetkal. Nicméně během rozhovoru s pánem tvorstva nacházejícím se v krizi se pláč objevit může.
Mužský pláč má poměrně významné místo v úvahách feministek. Tzv. nový, tj. citlivý a vcítění schopný muž, pravý to opak odpuzujícího „macha“, sexisty a sex šovinisty má být schopen pláče. Maně si nad takovými úvahami kladu otázku: Práce polidštila opici. Co zlidštilo výše uvedené stvoření – pána tvorstva ve výslužbě? Že by to opravdu byly slzy? Proč doposud přetrvává charakteristický výchovně podbarvený výrok „kluci nepláčou“? Když si jej hoši vezmou k srdci, dost možná pak v leckterém vztahu „spláčou nad výdělkem“.
Čtěte dále: Řekni, kde ti chlapi jsou?
ČLÁNKY DO MAILU