Děda byl vášnivý modelář a vnuk hobby „podědil“. Pokud strýc rád vykládá, jak kdesi nedaleko něj udeřil blesk a jaké to mělo následky, mohou mít jemu blízké a naslouchající děti strach z bouřky. Na tom není nic divného.
Prapodivné může být, pokud „mám pocit, že jsem ovlivňován věcmi nebo problémy, které moji rodiče zanechali nedořešeny a nezodpovězeny… jako by v rodině byla neosobní karma, která přechází z rodičů na děti… jako bych musel dokončit nebo jen pokračovat ve věcech, jež dávná minulost zanechala nevyřízené…“ Máte-li dojem, že proložený text je o vás, jde o podobnost čistě náhodnou. Citát byl publikován ve vzpomínkách C. G. Junga.
Otisk dramatických událostí
Zhruba v době, kdy klasik psychiatrie i psychoterapie končil studia lékařství, prokázali buněční biologové, že naše stopy lze najít v čase, o němž se říká „ty jsi byl ještě dávno na houbách“. V době již dávno minulé. Tehdy, když vaše babička byla zhruba v polovině svého těhotenství a těšila se na vaši mámu, byly zárodky buněk vajíčka – z něhož jste byli později počati – již v těle plodu. Ano, posléze vaší mámy. Nejde tedy o pouhé dvě generace, ale o tři generace, samozřejmě v jednom těle.
V časech již „po Jungovi“ bylo zjištěno, že do tzv. prekurzorových (předcházejících) buněk lidského vajíčka i spermie se mohou jakoby otisknout dramatické, zásadní události. Ty mohou mít vliv na další generace. „Stresové vzorce“ se mohou přenášet z rodičovských prožitků na jejich děti. Impulsem pro podobné výzkumy byla zkušenost holocaustu. Židé přeživší šoa a jejich děti mívají podobný genetický vzorec. Ten se neobjevuje u židovských rodin, jejichž členové byli v onom čase v bezpečí. Genové rozdíly bývají vysvětlovány těžkým rodičovským stresem.
Tento výzkum byl publikován nedávno. Dávno předtím se ovšem C. G. Jung zmínil o „archetypu holocaustu“ přítomném u židovské populace. Archetypem rozumíme vtisknutý symbolický model, tvořený myšlenkami a představami, které se během historie neustále vrací, nebo jsou trvale přítomny. Ne zcela vědomě působí se značnou citově sycenou intenzitou. Současní izraelští autoři se zmiňují v této souvislosti o aktivační roli Ahasverského komplexu. Ten je nazván dle „věčného Žida“, jenž dle tradice musí do času posledního soudu bloudit světem a nikde nebýt doma. Vysmíval se Ježíšovi na křížové cestě otázkou: „Tak ty tvrdíš, že se vrátíš?“ Ježíš opáčil: „Ano, a ty tu na mě počkáš.“
Sociální dědičnost
Komplex i trauma se údajně snadněji aktivují v situaci, kdy se postižený cítí ohrožen ztrátou domova, vyhnáním ze země a vymizením základních jistot. Ilustraci není třeba hledat v pogromech. Docela stačí dopad zcela pokojného Brexitu na konkrétní osobu.
Zdá se, že individuální historie má i nadosobní rysy. Jsou v ní otisknuty příběhy a paměť rodiny i širší komunity, k níž člověk vědomě nebo nevědomě patří. Namátkou, uvádí se, že druhá a někdy třetí generace osob postižených život ohrožujícím vězněním příliš neumí mluvit o svých pocitech. Těžko jim dokáže porozumět. Možné zdůvodnění: první generace se snažila k sobě své dítě příliš nepřipoutat, aby nebylo ohroženo případnou ztrátou. Navíc jsou témata, o nichž lze jen stěží hovořit. T. Adorno kdysi prohlásil: „Po Osvětimi již nemůže být nic řečeno.“ Lze dodat: nejen po Osvětimi.
Někdy se poukazuje na obranný mechanismus identifikace. Potomek se ztotožňuje s (pra)rodičem, aby mu symbolicky pomohl nést jeho úděl. Podobné jsou projevy u některých dětí politických vězňů z vykonstruovaných procesů padesátých let.
Zde může jít jednoznačně jen o „sociální dědičnost“. Mezi málo skutečně objektivně prověřených zjištění vědy o manželství patří fakt, že zejména v zátěži nevědomky jednáme způsobem, který známe z reakcí našeho rodiče stejného pohlaví. Lidé, kteří prožili strašný hlad i životu nebezpečné týrání, reagují poněkud specificky i ve svobodných podmínkách dostatku. Mezi dopady tragédií působí komicky jednání manželek sovětských hokejistů, jimž perestrojka umožnila přestup do kanadských klubů. Dámy nakupovaly ty největší mrazničky a zaplňovaly je velkým množstvím masa, jakož i jiných, ve vlasti občas nedostatkových potravin.
Kořeny
Od roku 1976, kdy Alex Haley publikoval knihu Kořeny (Roots), je v USA akceptováno jakési kolektivní povědomí spojené s traumaty otroků. Přesněji hledání vlastních etnických kořenů vede u Afroameričanů k pocitům, prožitkům a motivacím souvisejících s otrokářským obdobím tamější historie.
Neznám výzkum, jež by se u nás zabýval vlivy z minulosti romské komunity na současnost. Určité paralely by se zřejmě najít daly.
Do této sféry patří i nutnost, s níž se mnozí Němci – občané demokratického, seriozního státu pomáhajícího pronásledovaným – musí vyrovnávat s vinou svých rodičů, prarodičů či praprarodičů. Jen pro ilustraci. Český lékař působící v Německu velmi oceňoval přátelské chování kolegů i sousedů. Pomohli, kde mohli. Dalo se jim svěřit s čímkoliv. Jen jedno bylo tabu. Otázka, co dělali jejich příbuzní v letech 1933 až 1945.
O možných traumatech potomků zloduchů komunistické totality víme málo. Nicméně před časem byla v tisku zmínka o dceři jednoho ze zločinných prokurátorů. Vzdala se (materiálního) dědictví po otci ve prospěch potřebných.
Proč marně hledáme příčiny našich problémů v přítomnosti
Posečkejte se závěry, jež výše popsané považují za specifikum určitého národa, rasy či sociální skupiny. Nedávno byla publikována studie „11. září“ týkající se dětí těhotných žen v roce 2001 zcela náhodně přítomných (poblíž) leteckému útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku. Pokud se u nich rozvinula posttraumatická stresová porucha, byly jejich děti tímto hormonálně postiženy. Byly menší, než je průměr, a měly sklon na nové podněty reagovat s neobvyklým a výrazným rozrušením.
Autor terapeutické metody rodinných konstelací Bert Hellinger tvrdí, že mj. dědíme a svým způsobem prožíváme znovu různé aspekty a souvislosti rodinných traumatických prožitků. Hovoří o „nevědomé loajalitě“. Projevuje se mimo jiné i tím, že si neuvědomujeme příčiny našich stávajících problémů, jež mohou souviset s prožitky a traumaty dřívějších generací. Někdy dokonce jakoby opakujeme či odčiňujeme to, čeho se dopustil některý z našich předků.
Klub skeptiků Sisyfos po zásluze udělil před časem „bludný balvan“ české psycholožce, jež své pacienty vracela do minulých životů. I já se setkal s mladou dámou, která po patřičné seanci věřila, že v předchozím životě jí její současná matka vytrhla coby čarodějnice živé dítě z těla. Nutno dodat, že vliv na stávající rodinné vztahy to mělo vskutku značný. Leč není šprochu… Z minulých, dávno již skončených životů předchozích generací může zůstat ledacos, co působí dnes. S výchozí rodinou zůstáváme psychicky spojeni, i když po tom nijak netoužíme. Navíc spíše symbolicky se přenáší „po čem nic“ než radostné, optimistické a šťastné zážitky. Aby bylo vše ještě složitější, traumatizující nemusí být zdaleka jen „rodinná zkušenost“ sama o sobě. Trápit nás může marné úsilí onu zkušenost pochopit, dát jí smysl a uvést ji do jakéhosi souladu s tím, co víme dnes a nyní.
Mezi zlidovělá, okřídlená rčení patří Švandrlíkovo „čo bolo, to bolo…“ Zdá se však, že „terazky“ není snadné překročit nejen stín svůj, ale stín své rodiny, byť mezi našimi předky nejsou Židé ani Afroameričané.
ČLÁNKY DO MAILU