Dnešní doba je nacucaná zeleninovými saláty a raw tyčinkami, odšťavňovače mají nepřetržitou směnu, ochránci zvířecích práv se nezastaví v podepisování petic, všichni sdílejí drastická videa ukazující utrpení zvířat, pro masožravé domácí mazlíčky se vyrábějí vegetariánské granule a jitrnice jsou schované kdesi na posledním schodě ve sklepě. Vegetariánství, veganství, vitariánství či frutariánství mají zelenou a na masožrouty je skoro pohlíženo jako na nenažrané vrahy zvířat. Otázka konzumace masa je však diskutabilní a má své kořeny v daleké historii.
Pythagoras nejedl maso a věřil v reinkarnaci
Vegetariánství není žádný výdobytek moderní doby, ale maso z mnoha dobře zdůvodnitelných příčin odmítali už naši předkové. Jedním z prvních vegetariánů byl významný antický matematik a filozof Pythagoras (570–510 př. n. l.).
Vegetarián je člověk, který z morálních, etických, náboženských nebo zdravotních důvodů nejí maso. Existují různé podskupiny vegetariánů, někteří z nich například občas konzumují ryby. Striktní forma vegetariánství se označuje jako veganství. Vegani nejedí žádné živočišné produkty, tedy kromě masa ani vejce, mléko a mléčné produkty. Rovněž nekonzumují med a nepoužívají ve svém životě zvířecí kůže nebo vlnu, ať už jako oděvy, nebo k jiným účelům.
Z dochovaných záznamů vyplývá, že Pythagoras se vystříhal konzumace masa a zastával názor, že se nemá ubližovat žádným živým tvorům. Také věřil v reinkarnaci a pamatoval si prý své minulé životy. Zřejmě nebyl první vegetarián, ale rozhodně šlo o významného učence, který ovlivnil řadu dalších následovníků, a to samozřejmě nejen ve složení svého jídelníčku.
Také antický filozof Empedoklés (490–430 př. n. l.), který se rovněž zabýval záležitostmi mezi nebem a zemí, nejedl maso a neschvaloval rituální obětování zvířat. Byl považován za mocného zaklínače a zastával rovnost všech bytostí, jak zvířat, tak i lidí na zemi. Že by vegetariánská strava činila člověka více oduševnělým a vnímavým vůči duchovnějším záležitostem? Tvrdí se to…
Rituální obětování zvířat versus jatka
„Ve starověku byla zvířata, obětovaná v chrámech k potravě, v okamžiku oběti posvěcena. Obětní kněz totiž modlitbou a velmi prostým magickým obřadem uvolnil astrální tělo zvířete od těla hmotného, a smrt byla způsobena bez fyzického utrpení. Takové maso bylo astrálně dobré a nevyvolávalo v lidské bytosti, která se jím živila, žádné špatné schopnosti.
V dnešní době jsou zvířata řemeslně vražděna v ovzduší hrůzy, vzpoury a bezejmenného utrpení. V moderních jatkách je jedině židovský obětník dosud tradicionálně na pravé cestě. Důsledek tohoto faktu je ten, že dnešní lidé nestravují jen maso, ale zároveň i vztek, vzpouru a zvířeckost.
Jestliže světští lidé tyto pravdy nechápou, jestliže se jim posmívají, pochopí je druzí, a takto se dozvědí, proč na počátku jídla, ať už je naše náboženství jakékoliv, je v dnešní době modlitba skutečnou nutností k odejmutí špatného astrálu všech našich podnebí,“ píše ve své knize Základy praktické magie francouzský lékař a okultista Gérard Encausse, řečený Papus (1865–1916). Myšlenka, že zvíře v okamžiku smrti prožívá velký stres, který se přenáší na budoucího konzumenta, je zde minimalizována díky modlitbám a rituálům. To však zřejmě nestačí. Málokdo se totiž před jídlem pomodlí.
Je zvíře pouhý stroj?
Úctu zvířeti můžeme prokázat i jinak než humánním usmrcením a láskyplným chovem, ve kterém mu během jeho života poskytneme všechno, co ho činí spokojeným. Pohled na zvíře a jeho duši se v dějinách mění, v průběhu času se stále více přikláníme k myšlence, že naši zvířecí přátelé jsou rovnocennými parťáky a jejich inteligence i prožívání emocí se nijak neliší od člověka. To v osvícenské době se zvíře považovalo za pouhý stroj. A vlastně nejen zvíře, považoval se za něj i člověk…
Známý francouzský filozof René Descartes (1596–1650) považuje zvířata za pouhé, přírodou sestrojené stroje, které nemají žádný rozum. Postrádá u nich jakoukoli schopnost řeči, přičemž jaksi vůbec nebere v potaz, že by zvířata mohla komunikovat jiným způsobem než prostřednictvím slov. Nejsou to tedy žádní myslící a cítící tvorové, ale v podstatě jen naše potrava. Descartes totiž duši odděluje od těla, a u zvířat ji zkrátka postrádá, proto vidí jasné rozdíly mezi člověkem a zvířetem.
Osvícenský lékař La Mettrie (1709–1751) Descartovi oponuje. Shodují se sice na tom, že zvířata jsou stroje, ale La Mettrie věří tomu, že zvíře duši má, protože duše je hmotnou součástí zvířecího těla, zrovna tak jako lidského. Podle něj naopak mezi člověkem a zvířetem v podstatě žádný rozdíl není.
Po mase se v člověku probouzejí špatné vlastnosti
La Mettrie ve svém spise Člověk stroj píše: „Jaká moc je v dobrém jídle! Radost se znovuzrodí v smutném srdci, přejde do duše stolujících, a ti ji pak vyjadřují příjemnými písněmi, v nichž Francouz vyniká…
Syrové maso činí zvířata divokými; i lidé by zdivočeli při stejné stravě. To je natolik pravda, že národ anglický, který nepožívá maso tak upravené jako my, nýbrž červené a krvavé, má v sobě, jak se zdá, též něco z větší nebo menší divokosti, jejíž příčiny leží zčásti i v takovéto stravě, vedle jiných ovšem, které jen výchova může odzbrojit. To rozdivočení pak vyvolává v duši pýchu, nenávist, pohrdání jinými národy, neústupnost a jiné city, jež kazí povahu; zrovna tak činí tučná strava ducha těžkým a člověka neohrabaným tvorem, jehož oblíbenými stavy jsou netečnost a lenost.“
Jídlo se však nakonec francouzskému lékaři stalo osudným, na jedné hostině se přiotrávil a tvrdohlavě si odmítl nechat pomoct podle tehdejších dostupných lékařských praktik. Zemřel pravděpodobně na otravu jídlem.
I zvířata mají city
Německý spisovatel a ochránce přírody Peter Wohlleben (*1964) ve své knize Citový život zvířat píše: „…Jestliže toho badatelé tolik vědí o inteligenci prasat, proč se tento image chytrých štětináčů neprosadí i na veřejnosti: Tak nějak tuším, že to souvisí s požíváním vepřového masa. Kdyby měl každý jasno v tom, jakou bytost na talíři vlastně má, tak by asi leckoho přešla chuť. Něco podobného známe v souvislosti s primáty: kdo z nás by dokázal jíst opičí maso?“
Je na každém, jaký jídelníček si zvolí. Budeme-li k sobě navzájem tolerantní a přející, můžeme se všichni svobodně rozhodnout, co vlastně chceme jíst, a dopřejeme si cokoli, na co máme chuť. A nebudeme se přece kvůli tomu navzájem odsuzovat.
Galerie: Smí se výrobek bez masa jmenovat párek?
ČLÁNKY DO MAILU