„Adlere, Adlere, často na tě dojde.“ Zlidovělý verš Jana Vodňanského: „Freude, Freude, vždycky na tě dojde,“ lze parafrázovat v souvislosti s jeho žákem a posléze i rivalem Alfredem Adlerem. Na dochovaných fotografiích působí vedle robustního Sigmunda – muže s pronikavým, chmurným pohledem – jeho žák Alfred coby menší, brýlatý střízlík.
Alfred Adler (vlevo), žák a posléze rival Sigmunda Freuda
Pohlédneme-li navíc na fotku Adlerova otce, pak onen muž připomíná typově spíše Freuda, než že by mu synek z oka vypadl.
Kdož ví, zda se to neodrazilo i na Adlerově přesvědčení o základním motivu lidského jednání. Tím je dle něj snaha o překonání pocitů méněcennosti a o dosažení nadřazenosti.
Méněcennost dostáváme do vínku
Pocit méněcennosti je nám dán do vínku hned po příchodu na svět. Má fyziologické příčiny – slabost dětského těla, jež následně vyvolává zmíněný psychologický stav.
Malý Alfred vše zřejmě poznal nejen takříkajíc na vlastní kůži, ale přímo na vlastních kostech. V dětství prodělal křivici. Jeho otec byl prvorozeným potomkem – nemocným nedochůdčetem – velmi zklamán. Oporou chlapci byla matka. Ta ovšem v plné míře jen do doby, než se jí narodil mladší syn. U staršího se následně projevilo to, co posléze nazval traumatem sesazeného prince.
Ne náhodou tvoří pilíře jím vytvořené koncepce individuální psychologie zmíněná touha po překonání pocitu méněcennosti, problematika postavení mezi sourozenci a pojem životního stylu. Onen styl je jakýsi osobní životní scénář. Základem jsou rysy a způsoby chování pro nás typické. Vyjadřují především výsledky snah o kompenzaci, a tudíž překonání pocitů méněcennosti.
V dětství nemilovaní mají nízké sebevědomí
Jak je to s touhou po nadřazenosti? Za fakt, že přece jen není „člověk člověku (vždy) vlkem“, vděčíme zdravému rodinnému prostředí. Na rozdíl od Freudovy koncepce adlerovská individuální psychologie klade větší důraz na budoucnost. Dále na možnou změnu cílů. Adler uznával vliv dětství podobně jako otec psychoanalýzy, ale nepovažuje jej za tak determinující. To neznamená, že tu žádný vliv není.
Namátkou to ilustruje např. Rohnerova metoda rodinné diagnostiky. V učebnici Mojmíra Svobody Psychodiagnostika dětí a dospívajících (Portál Praha 2001) je charakterizována následovně: „Metoda je zaměřena na bipolaritu akceptace – rejekce ve vzájemných vztazích rodičů a dětí. V dotaznících vypovídají děti o tom, jak se k nim rodiče chovají, rodiče vypovídají o svých postojích a způsobech chování k dětem, a konečně ještě jednou rodiče, ale tentokráte o tom, jak se k nim chovali jejich vlastní rodiče. Rohner si všímá kontinuity výchovných postojů a způsobů jednání ve více generacích. Vychází z toho, že lidé, kteří nebyli dostatečně milováni v dětství, mají nízké sebevědomí, neumějí zvládat svoji agresivitu. To se odráží i v jejich postoji k vlastnímu sebevědomí.“
TIP: Nedostatek úplně první lásky: prapříčina problémů
Zhruba po století bádání o působení pocitu méněcennosti se odborná pozornost více zaměřila na pravý opak. Jde o sebevědomí nadměrné.
Nereálné sebevědomí: Řídí nejlíp – auta i firmy
Nechci srovnávat křivici „synka z průměrně situované, vídeňské, židovské rodiny, pro něhož sám fakt, že zemřel v Edinburghu, je slušnou kariérou,“ – což sarkasticky pronesl Freud nad Adlerovým nekrologem s rozvojem automobilismu. Leč právě od doby, kdy se auto stalo běžně dostupným a masově používaným předmětem, vznikají výzkumy o nadměrném sebevědomí vládců volantu. Zdaleka nejde jen o to, že si za volantem vozu za milion a (mnohem) víc připadají jako králové silnic. I ti, kdož s nedávno získaným řidičským průkazem jezdí v bazarových ojetinách v ceně pár tisíc, se často považují za lepší řidiče, než je průměr. Takové nadhodnocení je častější u mužů než u žen.
K tématu: Psychopati za volantem – každý desátý
Srovnatelné výzkumy se zaměřily i na sebehodnocení vlastních znalostí v prestižních a zájmových sférách. Zjednodušeně řečeno – lidé si myslí, že věcem, jež je lákají a připadají jim jako zajímavé, rozumí víc než jiní. Samozřejmě i víc, než odpovídá realitě jejich znalostí.
Objevila se dokonce varianta známého pojmu provozní slepota. Tj. stavu, kdy již nevnímáte nedostatky a třeba i nepořádek na svém pracovišti. Existuje i slepota rozhodovací a diagnostická. Šéfové automaticky předpokládají, že činí správná rozhodnutí, mají patent na pravdu… Lékaři a psychologové mohou mít sklon „sázet od boku“ diagnostické závěry, jež se jim v minulosti osvědčily, aniž by je napadlo, že pověstná chybička se mohla vloudit.
Přeceňování sebe sama a svých dojmů
Nemusí vždy jít o přehnané sebevědomí. Svou roli může hrát i soukromá teorie a zakořeněné předsudky a zjednodušení. Podle ní můžete být nezvratně přesvědčeni namátkou třeba o tom, že lidé malí vzrůstem mají tzv. napoleonský komplex. Coby soudní znalec z psychologie můžete mít zvnitřněné přesvědčení o tom, že děti patří matce… Do třetice namátkou – známá filmařka v novinovém rozhovoru tvrdí, že střídavá péče o děti je projevem sobectví dospělých nadřazujících své zájmy nad zájem dítěte. Ne že by tomu tak nemohlo někdy být. Jen suverenita a jednostranný pohled zevšeobecnění jsou až překvapivé. Prostě – je to tak a nikdy jinak. Sobecké je střídání péče. Nesobecké a blahodárné zřejmě je učinit z jednoho rodiče lídra výchovy a z druhého referenta volného času o víkendu.
Z jiné sféry – s rozvojem zájmu i drobných investorů o burzu bylo mj. prokázáno, že většina akcionářů věří ve svůj odhad a „zlatou ruku“. Zmínění takto uvažující kupují akcie často na konci růstu jejich ceny a prodávají na konci poklesu. Přesvědčeni o reálnosti svých dojmů uplatní je tudíž právě naopak, než je výhodné.
Adlere, Adlere…
Přeceňování vlastní výkonnosti a altruismu souvisí i s variantou vzpomínkového optimismu. Máme sklon pamatovat si vše dobré, co jsme učinili, a naopak zapomenout (potlačit) opačné situace.
Nereálné sebevědomí podporuje i tzv. klam přeživších. Např. Bill Gates nemá „papír na vzdělání“ a přitom je úspěšnější než všichni profesůrci dohromady. Ergo – není důvod, proč studovat. Kamarád zvládl bez problémů vysokohorskou túru v polobotkách. Proč by se to nepodařilo i mně? Do třetice – kouření je činnost, po které jiní kuřáci, než jsem já, onemocní rakovinou. Rizika toho, co je nám libé, podceňujeme. „Každý chlap přece pije a já to mám pod kontrolou.“ Ani jedno, ani druhé nemusí být pravda.
Zvýšené (sebe)vědomí toho, co je pozitivní, má živnou půdu i v partnerském životě. Chodíme přece pravidelně tančit (vždy jednou za rok na Myslivecký ples). Máme pravidelný sexuální život (naposledy na dovolené).
V souhrnu tak lze popsat tzv. iluzi nadřazenosti. Ve vyhraněné podobě přechází až k bludu omnipotence, všemohoucnosti. Přeceňujeme své kladné vlastnosti. Naopak s mimořádným pochopením a tolerancí vnímáme (občas vůbec nevidíme) svoje rysy méně lichotivé. Namlouváme si: „Když budu chtít, všechno půjde.“ Obrazně řečeno – dva se pak mohou hádat, zda jsme dost nechtěli, nebo zda to opravdu nešlo.
Při úvahách o tom, proč tomu tak je, „na Adlera“ vskutku může vždycky dojít. Stačí vzpomenout na jím zdůrazňovanou snahu o překonání pocitů méněcennosti a o dosažení nadřazenosti. Tady je minimálně podhoubí mnohých zjednodušení, ba i tzv. frajeřin.
ČLÁNKY DO MAILU