Jedním z klišé, s nimiž se čas od času setkáváme v mainstreamových médiích, je spojení „hraní počítačových her rovná se závislost, agresivita a sociální deprivace dětí“. Část starší generace se zjevně ještě nesžila s novými technologiemi a virtuální svět her pro ni představuje jakési neurčité nebezpečí, potenciální příšeru, která se chystá zlákat a pozřít jejich dítko.
Není divu, mnozí rodiče jsou v podstatě digitálními imigranty, kdežto jejich děti, digitální domorodci, už uvažují zcela odlišně, nová média jsou integrální součástí jejich života, jak píše programátor Marc Prensky ve svém článku Digital Natives, Digital Immigrants. Prensky zároveň nazývá ty, kteří se narodili v digitální éře, generací počítačových her (Game generation).
Co tyto lidi odlišuje od rodičů a prarodičů? Především způsob získávání a zpracovávání informací: Dávají přednost interaktivnímu stylu zábavy i učení, což znamená, že jejich schopnost udržet pozornost je horší, zato obvykle umějí vyhodnotit více vjemů najednou. Televize nebo kniha mají tedy pochopitelně menší šanci ve srovnání s počítačovou hrou, protože nedokážou nabídnout to podstatné – interaktivitu.
Přečtěte si: Kdo si hraje, nezlobí…
Počítačové hry nejsou jen náhražkovou zábavou pro asociální pařany…
Škola hrou
Hraní her přitom může, jak ukazují výzkumy zaměřené na využití počítačových her ke vzdělávání, ideálně rozvíjet schopnosti dětí v mnoha ohledech.
Kromě logické „matematické“ inteligence může pomoci rozvíjet i složku prostorovou, jazykovou nebo překvapivě i emoční. Záleží ale pochopitelně na typu hry. Střílečka typu Counter Strike nebo Quake Live je především tréninkem na postřeh a schopnost soustředění, moderní strategie jako Warcraft, Starcraft nebo staré klasiky Sim City a Civilizace zase procvičí schopnost plánování, logického uvažování a hospodaření s financemi i surovinami.
Ve střílečkách i ve strategiích navíc existují mezinárodní turnaje a některé herní velmoci jako USA, Japonsko, Čína nebo Jižní Korea mají dokonce profesionální herní týmy, jejichž členové jsou stejně populární jako vrcholoví sportovci.
Zvláštní kategorií her jsou potom takzvaná RPGčka, čili hry na hrdiny (role playing games), kde si hráč sám vytvoří postavu (nebo skupinku postav, čili družinu), s níž se vydává na pouť fantazijním světem za slávou a ctí. Po cestě zabíjí nestvůry, plní úkoly a luští hádanky. Tento typ her může kromě prostého tréninku postřehu a logiky poskytnout hráči i lekci o fungování lidské společnosti a zároveň, pokud jde o online hru, posloužit jako jazykový kurs.
Ne že by se snad autoři populárních RPGček, jmenujme například Travian nebo World of Warcraft, snažili výchovně působit na mládež. Jde spíš o to, že ve virtuálním světě panují určitá pravidla a každá akce má za následek reakci. Pokud tedy hrdina zabíjí bezdůvodně civilisty nebo okrádá spoluhráče, jeho dobrá pověst je brzy ta tam, a jeho postavička to dříve či později zaručeně schytá. A naopak, plnění úkolů v rámci družinky podporuje schopnost týmové práce. Navíc je potřeba s ostatními hráči soustavně komunikovat, a tak si, hraje-li občas na zahraničních serverech, procvičí školák angličtinu lépe než při vyučování.
Čtěte téma: Je pravda, že české děti nečtou?
Komenský by měl radost
Možná se ale brzy nebudou děti muset vzdát hraní ani ve školní lavici. Někteří pedagogové a psychologové se totiž snaží prosadit začlenění interaktivních her do běžného vyučování.
Pochopitelně by to měly být spíše hry zaměřené na výuku konkrétních předmětů nebo na zvládání běžných životních situací, a tak ještě chvilku potrvá, než vzniknou první oficiálně schválené výukové programy tohoto typu.
Několik takových pokusů už ale existuje: Ve hře Chemicus se mohou žáci vydat po stopách uneseného kamaráda vynálezce a zažít při tom dobrodružství z oblasti chemie. Virtuální země Investland zase hráče seznámí s fungováním tržní ekonomiky a program GhettOut ukáže dětem v dětských domovech a nízkoprahových zařízeních, jak hospodařit s penězi a dostat se pokud možno z neutěšeného sociálního prostředí. Co do atraktivity sice zatím tyto výukové programy pokulhávají za profi hrami jako drezína za rychlíkem, ale i tak by měl Komenský radost.
Čtěte dále: Co hrozí dětem na internetu a jak je ochránit?
Hry chytré a hry blbé
Při vší té ódě na počítačové hry ale samozřejmě nesmíme zapomínat na dvě podstatné věci:
Za prvé, množství času, které dítě u počítače stráví, by mělo být úměrně vyvážené sportem, a dalšími společenskými aktivitami.
A za druhé, i u počítačových her velmi záleží na kvalitě a pryč jsou doby, kdy se programování tohoto typu softwaru věnovali opravdoví nadšenci a virtuosové.
Mnohé z počítačových her na současném trhu jsou jen tupou zábavou pro masy, virtuální obdobou hamburgerů osmažených na přepáleném tuku. Naštěstí i u her existují žebříčky a recenze jako u filmů, a tak má člověk větší šanci, že při koupi nesáhne po něčem, co patří rovnou do koše.
ČLÁNKY DO MAILU