Podíl národních potravin: Slováci obešli EU. Co my?

Měly by velké maloobchodní sítě mít povinnosti uvádět u vstupu do prodejen podíl českých potravin? Ve znění novely zákona o potravinách by se stanovení této povinnosti měla podle všeho ČR spíš vyvarovat.

Inspirace ze sousedního Slovenska, které takovou povinnost zavedlo, může totiž přinést velké komplikace. Slovensko bohužel příslušný zákon do současné doby v Bruselu ještě nenotifikovalo. To v praxi znamená, že naši východní sousedé obešli platnou legislativu EU, která se mimo jiné zabývá parametry definování země původu.

Slovenské opatření pravděpodobně neprojde

Vzhledem k tomu, že se jedná o technický předpis, musí být podle evropské legislativy slovenská vyhláška předmětem schválení v Bruselu. A podle znalců bruselské legislativy lze předpokládat, že z opatření směrovaných na velké maloobchodní společnosti bude muset Slovensko ustoupit. Ty přitom stanovují povinnost pro prodejce oznamovat ministerstvu zemědělství a při vstupu do prodejny zveřejnit podíl potravin vyrobených na Slovensku na celkovém obratu prodeje potravin. Oznamovací povinnost je 2× ročně a je stanovena pro podniky s obratem více než 10 milionů eur ročně.

Slovenskou zemědělskou surovinou se přitom ve slovenské legislativě rozumí „produkt, ktorý bol vypestovaný alebo zberaný na Slovensku alebo cielene získaný, získaný znáškou alebo získaný lovom od zvierat alebo zo zvierat chovaných alebo voľne žijúcich a zabitých na Slovensku. Slovenskou potravinou je potravina, na výrobu ktorej musí byť použitých najmenej 75 % domácich surovín a prísad z ich celkovej spotreby; pridaná voda sa do tohto množstva nezapočítava. Všetky fázy výrobného procesu potraviny označenej ako slovenská potravina sa musia uskutočňovať na území Slovenskej republiky, okrem získavania surovín a prísad z dovozu“.

Slovenská potravina není „Potravina vyrobená na Slovensku“

Slovenský zákon se také zabývá pojmem „Potravina vyrobená na Slovensku“, přičemž takto lze označovat potravinu, u které se opět všechny fáze výrobního procesu musí uskutečnit na území Slovenské republiky, ale potravina nemusí splňovat požadavky na množství surovin a přísad, jak je uvedeno v předešlém odstavci. Takové výrobky je pak možné označovat slovy „Potravina vyrobená na Slovensku“ a vyobrazením státní vlajky Slovenska.

O tom, že uvedený zákon neprošel schvalovacím procesem v Bruselu, přitom u nás málokdo ví. A ne každý si uvědomuje, že minimálně definice pojmu „Potravina vyrobená na Slovensku“ je odlišná od platné a zatím pro všechny země společné legislativy EU. Ta totiž umožňuje, aby byla potravina identifikována jako potravina vyrobena v tom kterém státu i v případě, že byla na území daného státu jen zabalena, protože pojem „balení“ spadá do pojmu „zpracování“. Moc logiky na první pohled takové evropské ustanovení nemá, ale je platné. A Slovensko se od ní liší, a to v oblasti, která má být společná všem zemím EU (existují totiž i oblasti, v nichž se členským zemím poskytuje volnější prostor pro národní legislativu, to ale není tento případ).

Jak to bude u nás?

Dlužno přitom konstatovat, že slovenská definice národních potravin vymezuje takové potraviny přesněji, než jak jsou legislativně takové potraviny vnímány. Přesto i slovenský výklad připouští „pouze“ 75 procentní podíl domácích surovin v případě, že potřebné suroviny nelze vyprodukovat na Slovensku. To zároveň otevírá otázku, nejen pro Slovensko, které potraviny jsou skutečně slovenské, nebo v našem případě české. Připočteme-li k tomu poměrně časté a platné označení původu potravin sloganem „Vyrobeno v EU“, je celkem zřejmé, že za současného legislativního stavu nelze v praxi povinnost maloobchodu informovat o podílu národních potravin reálně splnit.

Již před časem jsem napsal, že v návrhu novely zákona 110/1997 Sb., o potravinách (tedy českého zákona) jsou zabudována skrytá rizika: Časované bomby v potravinářské novele. Zmiňovaná povinnost maloobchodu je, nyní i ve světle zatímního neschválení obdobného kroku na Slovensku, jedním z nich. Bylo by proto nanejvýš praktické, kdyby naši zákonodárci s takovým krokem ještě počkali, například na to, jak dopadne notifikace slovenské legislativy. A pakliže skutečně chtějí naši poslanci oznamovací povinnost pro maloobchodní řetězce působící na území ČR zavést, rozhodně by nemělo být takové opatření součástí základního zákona o potravinách, ale maximálně tak nějaké z navazujících prováděcích vyhlášek. Ty se totiž dají na rozdíl od zákonů poměrně operativně měnit.

K tématu: Chceme víc tuzemských potravin v obchodech, ale nevíme, co je česká potravina