Nájemní vrah je název amerického filmu. Podle internetu jde o „žánrovku roku“. Jednoho z diváků nadchla natolik, že se v kterési www poradenské rubrice ptal, jak a kde se stát nájemním vrahem. I při pohledu „přes hlaveň pistole“ mu prý byl filmový zlosyn velmi sympatický. Tazateli se dostalo patřičných, přiměřeně kárajících odpovědí.
Vlastní pílí a snaživostí lze dosáhnout ledasčeho. Střední i vysoká škola nájemně-vražední ve vzdělávacím systému chybí. Na úřadech práce nic o požadavcích oné profese nevědí. Pokud snad vědí, nepovědí. Mafie si dorost vychovávají, ale kterou z nich si vybrat?
Pro vážné zájemce se zde nabízí jedna prověřená cesta. Vede ovšem ke specializaci – co do zaměření na objekt – specifické. Jde o nájemního sebevraha. Zájemce by měl především sám u sebe pečlivě vnímat a rozvíjet to, co bývá nazýváno:
Zabijácké postoje
Jde o pocity bezmocnosti a předvídání debaklu a fiaska v řešení problémů. Postoje vznikají jak u dotyčného samotného, tak i v jeho okolí. Těm externím dotyčný pečlivě naslouchá a dobře si je pamatuje. Postoje opačné – optimistické je zde nutno selektivně ignorovat. Kritické ověření zjištěného je tabu. Vhodné je spíše ubezpečování se, že „pryč a pryč je všechno…“ K tomu lze použít automatické samy se potvrzující myšlenky vytvářející tzv. začarovaný kruh. O těch ale později.
Sebenaplňující se proroctví
Jak jinak – první, kdo se jimi vážně zabýval, byl Sigmund Freud. Klasik zde měl přinejmenším do jisté míry předchůdce. Pierre Gassendi již v sedmnáctém století publikoval názor o sklonu lidí žít podle pro ně věrohodné předpovědi astrologů. V moderním pojetí lze na pomoc přizvat tzv. Thomasův teorém.
Nereagujeme totiž jen na objektivní průběh a význam té které situace, ale také – někdy dokonce především – na to, jak ji vnímáme. Důležitý je tedy význam, kladný či záporný, který aktuálně pro danou osobu má. Postižený se chová od samého počátku tak, jakoby měl patent na předvídání a pravdu. V souvislosti s recesistickým Murphyho zákonem: „Co může špatně dopadnout, to také špatně dopadne,“ je úspěšnost v rámci předvídání negativního ještě vyšší, než volíme-li variantu optimistickou. Samotnému prorokovi nejde o zvládnutí, či dokonce o řešení situace. Chce jen, aby na jeho slova došlo. Není třeba hledat magické rysy. Namátkou například stačí se předem přesvědčit, že na úspěch v důležité zkoušce nemáte. Obvykle se budete víc strachovat z důsledků neúspěchu, než se systematicky učit. Zde mají kořeny některé formy prokrastinace – chorobného odkládání.
Vyhovět předpovědi je snadné. Kozina sice Lomikara „do roka a do dne“ nikam nepovolal a nic nepředpověděl, ale ilustrace pro vliv předpovědi je to hezká.
Sebenaplňující proroctví mají nejen tendenci potvrzovat sama sebe. Potvrzují i ostatní očekávání s původními souznící. Vytváří se tak systém již zmíněného začarovaného kruhu. Změna je sice možná, leč poměrně obtížná. Je nutno jít ke kořenům a změnit počáteční hodnocení situace. To souvisí s osobnostními rysy, jež bývají značně zafixovány.
Jak nás ovlivňují pozitivní a negativní předpovědi:
- Rosenthalův efekt (u nás se používá spíše označení Pygmalionský efekt) ilustruje sebenaplnění proroctví ve škole. Učitelům bylo řečeno, že několik zcela průměrných žáků má vynikající předpoklady k úspěchu. Po roce se „vyvolení“ v prospěchu výrazně zlepšili.
- Opakem je tzv. Golemův efekt. Jde o přijetí negativního obrazu o někom, což záporně ovlivní jeho hodnocení. Je často spojeno se sebenaplňující se předpovědí. Dítku opakovaně sdělujete, že z něj nic nebude, roste pro šibenici, s takovou se nevdá či žádná si ho nevezme atd. Drobné změny k lepšímu pomíjíte a černé brýle v hodnocení jsou pevně nasazeny.
Kognitivní schémata mají kořeny v dětství
K dokonalosti přivádějí a podobná přesvědčení dále je výrazně rozšiřují specifická myšlenková schémata. Jde – podle A. T. Becka – o „poměrně stabilní způsob myšlení a organizaci událostí“. Je to soukromá teorie o tom, jaký je svět kolem mě a co od něj mohu čekat. Kořeny jsou v dětství. Po určitou dobu mohou být i víceméně skryta, ale situačně se posléze mohou aktivovat. Nejsou zcela vědomá. O to bývají účinnější.
Nejčastěji se týkají sféry výkonu, úspěchu a nároků na sebe sama, například: „Spokojený mohu být, jen pokud jsem ve všem úspěšný. Za žádnou cenu nesmím chybovat. Pouze být první, může být úspěch.“
Další oblast je o přijetí vlastní osoby druhými lidmi: „Nejsem sám sebe soudcem. Hodnota moje i mých činů záleží výhradně na hodnocení druhých. Každý mne musí mít rád, jinak bude se mnou zle. Bez lásky (osoby XY) nelze žít.“
Do třetice jde o sféru moci, kontroly a loajality: „Vše musím zvládnout sám. Nikomu nelze věřit. Kdo jednou zklamal, zklame vždycky. Bílý černoch a slušný… neexistují.“
Kognitivní omyly
Proti myšlenkovým chybám není zcela imunní nikdo. Lišíme se v jejich množství, intenzitě a ve schopnosti je v konkrétním případě korigovat. Jde o objektivně nepodložené závěry vycházející ze selektivního výběru (pouze ideu potvrzujících) faktů. Roli hraje vztahovačnost, černobílé myšlení, přizpůsobení hodnocení situaci své (špatné) náladě, projekce svých chmur do druhých atd.
V souhrnu se opět potvrzuje známé – „Není ani tak podstatné to, co se vlastně děje, ale to, jak události chápeme a vysvětlujeme.“
Proč v titulku zmíněného vraha označuji jako nájemního?
Přístup, který reprezentuje, je ve službách naší úzkosti. Podle teorie učení vzniká onen „strach bez předmětu“ z frustrace (strádání, nenaplnění potřeb) a stresu. Podíl má i původní rodina – zvláště neuvědomělé imitování úzkostných postojů a projevů rodičů.
Úzkost není konkrétní, je obavou ze všeho. I z toho, co si dnes nedovedeme představit… Konkrétní nepříjemnosti se lze mnohdy vyhnout. Lze uvažovat ve smyslu: vše zlé je k něčemu dobré. Nekonkrétní nebezpečí číhá, devastuje psychiku, snižuje imunitu proti tělesnému onemocnění. Psychosomatické choroby, jež „mají více obětí než obě světové války dohromady “, tím mají dveře otevřeny. Úzkost – kvůli svým souvislostem a schopností se skrývat třeba za nemoc – člověka ovládá. Výrazně snižuje kvalitu života.
ČLÁNKY DO MAILU