Odpověď na dotazy pátrající po výše naznačených souvislostech nevalné nálady může být stručná: Ano, u někoho více, u jiného méně, ale zmíněné souvislosti zde obvykle bývají.
Složitější je hledání alespoň trochy pomoci.
Začneme působením proti katastrofickým myšlenkám o (nejen) podzimním zmaru. Při jejich realistickém hodnocení se sami sebe u každé z těchto myšlenek ptáme:
Na co se ptáme u svých katastrofických myšlenek:
- Je užitečná a praktická?
- Na kolik jí věřím (v %)?
- Co svědčí pro ni, a co proti ní?
- Nakolik je přehnaná a nakolik je pravdivá?
- Jaké jsou alternativní způsoby hodnocení situace?
- Mám vlastní schopnosti situaci čelit a zvládnout ji?
Ideální – ale přesto v praxi často možný – závěr z předchozího hodnocení zní „bude líp!“ Coby volební slogan neměl zdaleka premiéru. Již naši předkové věděli, že „žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří“.
Nejdůležitější rozhodnutí v životě
Existuje psychologická hra zvaná přeznačkování. Zamyslíme se nad něčím, čeho se bojíme a co vnímáme jako možnou, nebo dokonce pravděpodobnou velkou nepříjemnost. Poté si položíme otázku: „K čemu to může být dobré, co dobrého mi to může přinést?“
Inspirací a trochu i testovací otázkou tu může být: Co vám nejdřív vytane na mysli, když ráno otevřete oči? Albert Einstein v této souvislosti poznamenal: „Nejdůležitějším rozhodnutím v životě je to, jestli se rozhodneme věřit, že žijeme v dobrém, anebo nepřátelském vesmíru.“ Tématu se věnuje server Inc.com a u nás o něm referoval týdeník Respekt: „Výběr je na každém a dělá se každý den. A podle toho, jaký pohled si člověk zvolí, spoluurčuje zároveň, jak jeho svět bude ten den vypadat. Pozitivní myšlení má totiž výhodu, že umožňuje větší vhled a porozumění nečekaným událostem.“
Vědomé ranní rozhodnutí, že žijete v dobrém, přátelském světě, by vás mělo vybavit o trochu větší trpělivostí; nabídne přijatelný výklad okolností a především zklidní.
To bych se samým štěstím zvencnul
Ovšem pozor! Nic se nemá přehánět. Určitě bych neradil podobně, jako jsem se dočetl kdesi na internetu: „Zvolte si větu vyjadřující vaše rozhodnutí ke kladnému náhledu na svět. Například: Budu mít skvělý den! Nebo: Těším se na všechno, co přijde!“ Inu, komu je vše jasné, nemá problém. Za sebe děkuji pěkně.
To už bych si rovnou mohl namlouvat historickou (a poněkud hysterickou) sugesci klasika Émile Couého (1857–1926): „Každý den a v každém směru cítím se lépe a lépe.“ Řečeno lidově: „Jednoho dne bych se samým štěstím zvencnul.“ Naopak takříkajíc nohama na zemi nás udrží glosa Miroslava Plzáka: „Trvale šťastný může být jen imbecil.“
Realistickým a pomáhajícím dopingem odstraňujícím špatnou náladu jsou záležitosti zcela reálné.
Pomoc proti špatné náladě:
- Mějte na paměti věci, které vám dávají radost.
- Oceňujte to dobré, co vám zatím život přinesl – třeba že vám jakžtakž slouží zdraví, že až dosud nějak každý měsíc dokážete poplatit účty a (spolu)živit vaši rodinu.
- A pobývejte co nejčastěji ve společnosti kladně naladěných lidí.
Takže kdo má zájem, může se zítra po probuzení sám sebe zeptat: „Kde to žiju? V mizerném, nebo dobrém světě?“ A každý si může zvolit.
Sebenaplňující se proroctví
V moderním pojetí lze na pomoc přizvat tzv. Thomasův teorém. Nereagujeme totiž jen na objektivní průběh a význam té které situace, ale také – někdy dokonce především – na to, jak ji vnímáme. Co předpokládáme, že přinese. Pro ilustraci:
Pygmalionský efekt – ilustruje sebenaplnění proroctví ve škole. Učitelům bylo řečeno, že několik zcela průměrných žáků má vynikající předpoklady k úspěchu. Po roce se „vyvolení“ v prospěchu výrazně zlepšili.
Golemův efekt – jde o přijetí negativního obrazu o někom, což záporně ovlivní jeho hodnocení. Je často spojeno se sebenaplňující se předpovědí. Dítku opakovaně sdělujete, že z něj nic nebude… A pak se divíte, jak na vaše slova došlo. Více v článku Jsi úplný blbec, nebo co? Věty, které škodí zdraví.
K dokonalosti výše zmíněné přivádí jev zvaný ustanovka (zaměření) – předchozí zkušeností podmíněná pohotovost člověka realizovat určitou činnost (vnímat, myslet apod.), a to bez ohledu na reálný pohled či podnět. Stav pohotovosti k určité formě reagování.
Netrýzněte se za chyby, kterých jste se dopustili
Optimální je napravit to, co se spravit dá, a více se podobnými chybami již nezabývat. Na vyčítavý hlas „rodiče“ v našem já odpovíme v duchu: „No a co? Nevadí, každému se občas něco nepovede.“ Dále postupujeme následovně:
Udělali jste chybu? Uvědomte si:
- Co se skutečně stalo?
- Je to (jen) moje chyba?
- Mohu to „ustát“ – zvládnout to a vyrovnat se s tím?
- Co musím a co mohu učinit proto, abych situaci zvládl?
- Co dobrého mi situace může přinést? Samozřejmě neříkejte již předem, že „nic“.
- Co udělám když…? Jak mohu a budu konkrétně reagovat na vzniklou situaci?
Neprohloupí ten, kdo si v duchu a preventivně říká například: „Klid. Zvládnu to! Vím, co dělám a proč to dělám.“ Podobnou sugescí je možné reagovat i na nepříjemné myšlenky.
Pozor i na pravý opak. Pseudoformulkou může být i namátkou: „Nic nemá smysl. Všechno je špatně. Lépe už bylo.“ Účinnost v negativním směru je značná.
Podzimní čas může nahrávat nevalné náladě i depresi
Kladné přeznačkování a „pochvalování sebe sama“
V každé nepříjemnosti lze najít prvky něčeho pozitivního. V pozitivním přeznačkování jde o výměnu deprese a rezignace za aktivitu s důrazem na onu novou výzvu. Na dobré, nebo alespoň přijatelné.
Požadavek pochvalování sebe sama je správný opak nadměrné přísnosti. Jeho význam podtrhl největší z nás – Jára Cimrman – slovy: „Nepochválím-li se sám, nikdo to za mne neudělá.“
Zvnitřnělý hlas všech možných a často i nemožných vychovatelů nám totiž často namluvil, že jsme nemožní. Měli bychom dělat i snažit se víc a lépe. Tak se mj. vyvolává úzkost. Ta je rodnou sestrou deprese i psychického napětí. Ty se pak jakoby „roubují“ na prožité nepříjemnosti.
Podle deklasujícího přístupu – lživě se zaklínajícího skromností a sebekritičností – nemůžeme být spokojeni nikdy. „Mám mnoho chyb, ale s klady a přednostmi, které mám, také dokážu dobře žít“ je formulka cvičená v kursech asertivity. Použít ji lze i jinde.
Motivace k dobrému výkonu i k pracovní spokojenosti vzniká spíše zpětnou vazbou než silou vůle či jiným příkazem. Úspěšné zvládnutí jednoho úkolu motivuje k pozitivní práci na úkolu dalším. Paměť může být ošidná. Stojí za to třeba si do diáře zaznamenat úkoly, jež jsme úspěšně zvládli, a občas se záznamy ex post probírat. Prostě občas si vzpomenout, jak nám bylo fajn a jak jsme se – oprávněně – cítili užiteční.
Deprese, nebo rozlada?
Všeobecně uznávaný – odborný, ne pouze časopisecký – test zjišťující reálnou míru ohrožení depresí je Beckův dotazník, přesněji sebeposuzovací škála zaměřená na depresi a v další variantě na úzkost. K laické „diferenciální diagnóze“ mezi depresí a běžnou, dejme tomu „podzimní“ rozladou je doporučení:
Učiňte si (více než jednou týdně) malou radost. Tj. něco, co vás potěší a přece jen vybočuje z běžných zvyklostí. Návštěva přátel, kina, divadla, kochání se květinou nebo obrazem, poslech hudby, procházka, výlet na kole. Pokud vás nic z toho neláká, a naopak vše odpuzuje, jde přinejmenším o dysforii, jakýsi předstupeň deprese.
Nejen světákům je určen přímo extrakt duševní hygieny pocházející z Dánska. Jmenuje se hygge. Je to umění dělat si život příjemným, šťastným na základě maličkostí. Ty si vychutnáváme. Namátkou chvíle, kdy zrovna nikam nespěcháme, děti zrovna (moc) nezlobí, spotřebiče fungují… Vidíme něco zajímavého, hezkého. Ráno se probudíme a nic nás nebolí… A tisíc jiných drobností, jež potěší. Kdo hledá – a není depresivní – najde. Stačí si je uvědomit.
Že to nejde a podzimní chmury vítězí na všech frontách? Třeba z posledních sil, usedněme k internetovému vyhledávači. Zadáme již výše zmíněné heslo Beckova stupnice pro hodnocení deprese. Již víc než půl století nám dokáže poměrně přesně říci, kdy již neplatí okřídlené „to musíš zvládnout sám…“
Vyhledej lékaře, dokud je čas.
ČLÁNKY DO MAILU