Polovina dětí sportuje, ale chybí jim všestrannost

Více než padesát pět procent sportujících dětí ve věku pět až patnáct let se orientuje na jedinou sportovní aktivitu, i když kinantropologové upozorňují, že v rámci zdravého a optimálního rozvoje dětí je nutné dbát na pohybovou variabilitu a všestrannost. Hlavní překážkou je podle oslovených rodičů absence přehledu a dostupnosti sportovních klubů a oddílů, vyplývá z unikátního průzkumu, který pro společnost Sazka zrealizovala NMS Market Research.

Podle čeho rodiče vybírají sport pro své děti:

Zdroj: Průzkum Sazky na téma Děti a sport 2015 

Z průzkumu také vyplývá, že šedesát tři procent dotazovaných rodičů vnímá volbu sportu ze strany dítěte jako nejzásadnější faktor, třicet dva procent respondentů jejich přání přikládá velkou váhu, ale nechává si v záloze právo veta. Jen pět procent rodičů pak „ví“, co je pro jejich dítě nejlepší a sport jim vybere samo. Jenže, jak postupovat, když nevíme, k jakému sportu má dítě předpoklady, který sport by ho bavil? Na klíčové otázky odpovídá Tomáš Perič.

Autor: Sazka Olympijský víceboj

Doc. PaedDr. Tomáš Perič, Ph.D.

V roce 1989 nastoupil na Fakultu tělesné výchovy a sportu UK jako odborný asistent na katedru pedagogiky, psychologie a didaktiky. V roce 2007 byl jmenován docentem kinantropologie.

Ve své práci se zaměřuje na problematiku sportovní přípravy dětí a mládeže, výběr sportovně talentované mládeže a fyziologie tělesných cvičení dětí a mládeže. Ve své mimofakultní činnosti pracuje jako trenér mládeže v ledním hokeji a jako konzultant pro trénink v různých sportovních odvětvích. Je autorem a spoluautorem řady vědeckých a odborných článků s výše uvedenou problematikou, dále autorem a spoluautorem řady učebnic o sportovní přípravě dětí a výběru sportovních talentů a tréninku ledního hokeje.

Co byste poradil rodičům při výběru sportu pro jejich dítě?

Základním požadavkem je chuť dětí k danému sportu. Děti musí mít ze sportování radost a prožitek. Dále bych doporučil (v případě možností) obrátit se na odborníky zabývající se posouzením předpokladů daného dítěte pro jednotlivé sportovní odvětví nebo využít možnosti vyzkoušet si nezávazně různé sporty (např. Sporťáček).

Jaká jsou úskalí rané sportovní specializace, která je nyní trendem v řadě sportovních odvětví (např. hokej, krasobruslení, gymnastika, tenis)?

Úskalí je celá řada. Některá jsou spíše psychického, jiné fyzického rázu. K hlavním negativním rysům patří zvýšená možnost zdravotních problémů v důsledku dlouhodobé jednostranné zátěže na ještě nevyzrálý organizmus. Dalším častým problémem je tzv. syndrom vyhoření, který se obvykle projevuje úplnou ztrátou motivace pro sportování. Většinou je důsledkem dlouhodobého vysokého tlaku na výkon u dětí. Další problémy se mohou týkat výkonnostního zaostávání v postpubertálním období vycházejícího z nedostatečné všestranné přípravy v dětském věku.

Pokud už rodiče dají dítě na sport, kde se od útlého věku trénuje několikrát týdně, jak by to mělo být pro optimální rozvoj dítěte kompenzováno, aby na druhou stranu dítě nebylo přetíženo?

Celý problém přetížení nesouvisí přímo s množstvím či frekvencí tréninku, ale spíše s jeho obsahem, resp. s jednostranným zatížením. Tedy v případě dlouhodobého jednostranného tréninku je hlavní kompenzací pestrost pohybového programu, kompenzování tréninku pohybovými činnostmi, které jsou rozmanité a zaměřené všestranně (zatěžují rovnoměrně všechny svalové skupiny a podporují všechny funkce organizmu).

Jaký je z hlediska tělesného rozvoje ideální věk, kdy by se mělo dítě zaměřit na jeden sport?

Nejde jednoznačně odpovědět. Podstatou není, zda dítě provozuje jeden nebo více sportů, ale jestli dané sportovní odvětví provozuje v „režimu“ vhodném pro dítě – tedy všestrannou, pestrou, spontánní činnost s vysokým emotivním nábojem. V tom případě není „jeden sport“ problém.

Nebo je pro tělo prospěšnější, když dítě po několika letech hlavní sportovní zaměření změní? (Beru v úvahu, že pokud jde o organizovaný sport, tak zejména u větších dětí je málo oddílů, kde by se dal provozovat rekreačně třeba jednou týdně a zbyl čas na jiný sport souběžně)

Opět podobně jako předchozí otázka. Záleží na přístupu. Pokud dítě bude dělat jeden sport – v podobě dlouhodobého jednostranného zatížení a poté přejde na jiný sport – opět jednostranné zatížení, tak tento přechod nemá z hlediska „rané specializace“ v podstatě smysl.

Jak častá by v jednotlivých věkových skupinách měla být zátěž specializovaná na konkrétní sport?

Jedná se mi o předškoláky a děti ve věkových skupinách 6–10, 10–15 a nad patnáct let. Nejde přesně určit „kvantita“ (objem) tréninku. Již děti na prvním stupni základní školy bez problémů zvládají vysoký objem zatížení, pokud toto zatížení je pestré, všestranné a emotivně nabité. Pokud se bude jednat o „dospělý trénink dětí“, tzn. jednostranný dril bez emocí a prožitku, potom může být i jeden trénink v týdnu pro děti příliš. Velmi orientačně ale můžeme říci, že pokud by měl trénink odpovídající charakter, tak potom děti bez problémů zvládají tolik hodin týdně, kolik je polovina jejich věku (šest let – tři hodiny, deset let pět hodin, patnáct let sedm hodin) a nad patnáct let je již objem bez omezení (dle potřeb daného sportu).

Na základě dat z výzkumu se Sazka s Českým olympijským výborem rozhodly vybudovat platformu Sportvokoli.cz. Tyto webové stránky využívají geolokace a jsou v nich jasně označeny kluby, které přijímají do svých řad nové děti.

Zdroj: Českosportuje.cz