Co má společného robot a ponorková neuróza? Obě slova jsou originální. Termín robot se stal díky Karlu Čapkovi příspěvkem češtiny k pokladu cizích jazyků. Přejímají jej. Ponorková neuróza je označením specificky českým. Překlad v cizích jazycích nenajdete. V posledních letech se v této souvislosti užívá ve významnějších jazycích termín ponorková nemoc. To je poněkud zavádějící. Mohlo by např. jít o mořskou nemoc, o obtíže spojené s nedostatkem denního světla, problémy s nedostatkem vitamínů. Tj. o objektivní zdravotní problémy tělesného stavu. Ponorková neuróza na rozdíl od předchozího označení jasně evokuje představu neurotického chování v ponorce.
Jak se projevuje ponorka
„Ponorku“ lze definovat jako výrazně vnímané psychické napětí vznikající mezi jednotlivými osobami v malé skupině lidí, jež jsou dlouhodobě uzavřeni na malém prostoru. Obvykle takovém, z něhož není úniku.
Míra onoho napětí se vzájemně neruší například popovídáním nebo jídlem. Uvažovat o pouhém součtu napětí jednotlivých účastníků je dost optimistické. Obvykle totiž jde o násobení tenze. Někdy se užívá odkaz na „model lavina“. Jeden kámen (zde jeden problém) se uvolní, projeví se a strhne další a další. Jednoduše řečeno: postižení – ti, kdož jsou stále jen spolu – si pro maličkosti lezou na nervy. To se děje razantním způsobem.
Ani nadprůměrná míra sebeovládání nestačí k zvládnutí emočních výbuchů. Pokud se opakují obdobné poněkud rozčilující podněty, lidé je nejprve zvládají. Posléze je zvládají s obtížemi. Pak již s velkými obtížemi… a konec může být i tragický.
Jsem na vás alergický!
Zvyšování psychické alergie má obdobu u běžných alergických reakcí somatických. První alergické osypání dejme tomu po snědení jahod nebo třeba ředkviček je menší než druhé a výrazně menší než třetí. Platí to i u psychických alergií.
Nárůst projevů napětí nebývá zcela vědomý, tvrdívá se, že nemá racionální vysvětlení. To je dosti povrchní závěr. V etologii jsou známy negativní projevy související s přemnožením druhu. Mají-li zvířata instinktivní pocit typu „je nás zde příliš mnoho“, reagují velmi podrážděně až agresivně. Stav ovlivňuje i reprodukci. Samičky nepřipustí samce. Ti jsou však poté ještě agresivnější než dřív.
Další a neetologické vodítko k vymezení příčin nabízí starší vtip:
Sedlákovi pošla drůbež, pak kráva, průtrž mračen mu zničila úrodu, blesk uhodil do chalupy. Když mu brzy poté utekla i žena, klesl onen zbožný muž na kolena, oči obrátil k nebi a zvolal: „Pane Bože, zač mne trestáš?“ I otevřela se posléze nebesa a mocný hlas opáčil: „Ani nevím. Nějak mě štveš.“
Kvůli ponorkové neuróze se málem střílelo ve vesmíru
Traduje se, že jev ústící ve vzájemné, vlastně bezdůvodné napadání byl poprvé zaznamenán u posádek malých ponorek, jež konaly strážní službu za 2. světové války v Pacifiku. V té době stav inspiroval skutečně první vědecké zkoumání. Leč existoval již dávno předtím.
Jeho prvky lze najít například v zápisech z objevitelských cest Kryštofa Kolumba. Prokazatelně se vyskytl u členů polárních výprav ve druhé polovině 19. století. V jedné ze sovětských vesmírných lodí došlo v sedmdesátých letech minulého století k malichernému konfliktu mezi velitelem a jemu podřízeným kosmonautem. Velitel hodlal posléze použít k řešení hádky střelnou zbraň. Ta byla na palubě jako pojistka, pokud by loď přistála jinde, než měla. Střelba ve vesmíru… raději nedomýšlet. Naštěstí spor zažehnalo řídicí středisko.
Rusové i Američané dnes považují riziko „ponorky“ za jeden z největších problémů spojených s cestou na Mars.
Ponorce se daří, když se nic moc neděje
Obecně platí, že konflikty tohoto typu nenastávají v krizových chvílích opravdového ohrožení, ale v době, kdy se celkem „nic neděje“. Klid zde neléčí. Možná spíše popouzí. Ponorkové zážitky mohou sdílet dlouhodobí spolupracovníci v kanceláři, kde bývají mj. syceny i syndromem vyhoření psychických rezerv. Stačí, když venku delší dobu prší, a ponorkou může být stan nebo hotelový pokoj.
Pozoruhodné jsou některé závěry z důsledků závalu horníků v Chile roku 2010. Zřejmě díky jednomu z mužů, který se ujal vedení a striktně své kolegy havíře v závalu zaměstnával různými, pokud možno samostatnými aktivitami, k ponorkovým projevům ve sluji nedošlo. V několika případech se ale objevily až po návratu na zem. Existovaly pak ex post mezi zachráněnými, ale i mezi muži a jejich rodinnými příslušníky. Havíři se po návratu chtěli „užít s rodinou“, leč chybička náhlého přesycení drobnostmi se vloudila. Pro maličkosti nastaly i spory „do hrdel a statků“ i mezi muži, kteří se předtím dokázali bratrsky dělit o vše, co pod zemí měli. Zdá se, že částečně skrytou ponorkovou nemoc do jisté míry uvolnil i posttraumatický stresový syndrom.
Pokud bude dvojice nebo více lidí čekat v uzavřeném prostoru na záchranu, aniž ji sama může ovlivnit, je důležité zajistit pro ni klidné podněty k odreagování. Velmi pomáhá třeba i černý humor, přinejmenším tím, jak potlačuje stres a agresivitu. Návykové psychotropní látky jsou v malém množství přijatelné. Naopak abstinenční příznaky vyplývající z alkoholové, tabákové nebo kofeinové prohibice situaci zhoršují. Vše je ale třeba konzumovat s mírou – „moc škodí“. Zaspat co nejvíce prázdného času není marné. Problémem je ovšem stav po probuzení. Rozpor mezi spánkovým sněním nebo alespoň klidem a realitou může přinejmenším posilovat pocity podrážděnosti. Nebezpečné pro psychickou rovnováhu mohou být i pocity apatie. Ta může souviset i s tzv. přespáním.
Manévry ponorkových eskader 24. 12. až 4. 1. 2015
Hodláte-li se zúčastnit celé akce, budete k tomu potřebovat čtyři dny dovolené. Při troše skromnosti ovšem k plnému zážitku stačí sváteční dny 24.-28. 12. a víkend kolem Nového roku.
Ponorkové zážitky jsou s Vánocemi spojeny mnohem častěji než zlaté prasátko. Velká očekávání klidu, pohody, odpočinku, radosti z dárků i kulinářských zážitků, dobré zábavy, zkrátka stavu, kdy členové rodiny jedli, pili, hodovali a dobrou vůli spolu měli, nemusí být naplněna. Štěstí má svoji hlavu a nenechá si naplánovat co, kdy a jak. S Vánoci je spojena vyšší citlivost, nenaplněná nostalgie. Též prozaické nepříjemnosti typu podrážděného žlučníku, rozdílných představ o délce větrání místností, v nichž pobýváme, několika kilogramů zbylého bramborového salátu, co dal tolik práce a nikdo už na něj nemá chuť. Mohou se objevit frustrující, občas existenciální úvahy i otázky. Třeba kolikrát se zde ještě sejdeme, kdo u stromečku letos chybí, kdo bude chybět za rok. Své mohou udělat i prozaické počty „kolik to všechno stálo“ nebo kolikrát který člen rodiny umyl nádobí a kdo je u nás vlastně za služku. To pak ponorka nepluje klidně, ale je torpedována.
Nám, dávno již velkým chlapcům a děvčatům, proto radím nečekat od svátků čaromoc s orgiemi dobra. Naopak bez velkých proklamací připravovat ochranný režim zabraňující hlazení do vyhlazení. Do jeho rámce patří nebýt stále spolu, plánovat si alespoň chvilky „sám pro sebe“, omezit nezřízené holdování jídlu, pití i televizním pořadům. I pohádek s mírou. O dobrou náladu se musíme starat sami. Po padesáté zhlédnutá Pyšná princezna to za nás neudělá. Vánoce nejsou čas kouzel a zázraků. Jsou kus života (ehm, někdy i těžkého).
První pomoc před torpédy hádky
Máte-li pocit, že díky ponorkové neuróze nevydržíte a každou chvíli vybuchnete, zkuste následující postup:
- Ruce položíme jednu na kořen nosu, druhou do oblasti plic. To abychom s nimi nešermovali.
- Nadechneme se a řekneme: „Nádech.“
- Vydechneme a řekneme: „Výdech.“
Kroky dva a tři opakujeme nejméně desetkrát.
Několikavrstevný zklidňující efekt spočívá především v tom, že se nelze hádat, vyčítat či mluvit, provádíme-li krok dvě a tři. Samotné střídání nádechu a výdechu má zklidňující efekt. Deset opakování připomíná „počítání do desíti“. I ono brání následným slovním výbuchům. Postup – je-li znám oběma stranám v potenciálním konfliktu – lze vnímat i jako sdělení typu: „Je toho na mne moc. Hádat se nechci. Musím to vydýchat.“ Jde tedy o určitou formu nabídky ke smíru kombinované s posledním varováním.
ČLÁNKY DO MAILU