Poplatky za lázně kritizoval už barokní vzdělanec Balbín

Využívání přírodních minerálních vod, koupele, pití vod a lázeňské léčení hrály v medicíně odedávna značnou roli jako jeden z nejstarších způsobů terapie, užívané od nepaměti až do současnosti. V blízkosti zdrojů, především okolo vývěrů minerálních a termálních vod vhodných ke koupelím a k pití, vznikla postupně léčebná místa. K pestrým dějinám lázní a lázeňství je k dispozici nepřehlédnutelné množství spisů a ikonografických dokladů o jednotlivých lázních, vodách, o pití vod a léčení koupelemi. Svým obsahem zapadají nejen do širších dějin medicíny, ale i do kulturních dějin a nemálo i do dějin přírodních věd a techniky. Lázeňská léčba má v systému péče o zdraví stále své nezastupitelné místo.

Bůh dal – a my za to máme platit?

Provoz lázeňských míst byl vždy nákladný, když se měly zřizovat a udržovat prameny, kolonády, bazény, parky a společenské budovy. Není proto divu, že již v 16. století byla zavedena zvyklost vybírat od lázeňských hostů poplatek, který by sloužil k úhradě podobných nákladů. O prvním vybírání lázeňské taxy se dovídáme již v roce 1507 z německého města Baden-Badenu, kde hosté museli platit za užívání koupelí. A téměř současně, možná ve skutečnosti dříve, platilo se i v Karlových Varech. Český král Vladislav II. udělil totiž Sebastianu Šlikovi privilegium vybírat v tomto městě od hostů poplatek, který pak od roku 1531 sloužil k udržování tehdy nově založeného špitálu sv. Ducha pro chudé.

Samozřejmě, povinné placení lázeňské taxy neměl nikdo rád. Byly podávány četné stížnosti a vybírání taxy se přirovnávalo ke svatokupectví. Vždyť přírodní léčivé prameny byly přijímány jako dar nebes zdarma daný a bezplatně přijímaný. Jako jeden z prvních se k této kritice ve svých dílech připojil také Bohuslav Balbín, žijící v letech 1621 až 1688.

Kritik lázeňské taxy

Málokterá osobnost 17. století je tak známa a oceňována jako tento barokní buditel, jezuita, gymnaziální profesor, latinsky píšící básník a literární vědec, zeměpisec, hagiograf a historik. Zanechal poměrně rozsáhlé dílo, které však za jeho života zůstalo většinou v rukopisu a na jeho dobu nemělo bezprostřední vliv. Nicméně, může být milý i našim časům – s odvoláním na něj lze totiž usuzovat, že „k velkým výkonům dopomůže vědě a vzdělání bída“. Často je citováno jeho životní heslo „v mlčení a naději je má síla“ nebo výrok, že „psát nepravdu se nenaučil, psát pravdu se neodvažuje“. Nejproslulejší práci Rozpravu na obranu jazyka slovanského, zvláště českého zná ze školních lavic každý student. Poněkud méně známá jsou jeho díla přírodovědná a místopisná, mimo jiné jeho zájem o minerální prameny („kyselky“), zejména v západních Čechách.

V této souvislosti je zajímavé, že Balbín již ve druhé polovině 17. století nemálo kritizoval ukládání lázeňské taxy a všemožných poplatků za léčení lázeňským hostům. Ve své proslulé vlastivědě Čech Rozmanitosti z historie Království českého (Miscellanea Historica Regni Bohemiae) z roku 1679 věnoval několik hlav našim lázním a vřídlům.

V kapitole věnované lázním v Teplicích a Karlových Varech uvádí jednotlivé konkrétní varovné případy, jak vymizely prameny, když se za jejich užívání začal vybírat poplatek (v překladu profesora Josefa Stáhlíka): „To skoro vypadlo z paměti, že velkým darem božské prozřetelnosti všechny naše teplice náhle vyschly, když byl na ně uvalen poplatek, jak zaznamenává Jonstonus o Karlových Varech. I o Teplicích je to známo a čteme to mezi příklady lakoty; na vstupní bráně lázní je napsáno, že když majitel a občané kdysi uložili koupajícím se poplatek, že se vody lázní ihned ztratily z očí a teprve po zrušení poplatku mohly být svrchovaně pracnými výkopy znovu získány. Je zjevné, že Bůh chce, aby stejně jak zdraví, tak léčivé prostředky byly společné všemu stavu lidí a byly veřejně přístupné. Totéž připomínají staří i o prameni Sv. Václava v Praze, že vyschly jeho žíly, když byl od pijících požadován poplatek.“

Platilo se na každém kroku, i za posezení na lavičce

Později byly někde lázeňské taxy po přechodnou dobu zrušeny nebo byl vybírán dobrovolný poplatek, zapisovaný do tzv. Vřídelní knihy. Avšak například v Karlových Varech byla od roku 1795 taxa opět povinná a platila se při vyplňování policejní přihlášky – při pobytu delším než pět dnů se platila taxa ve výši čtyř zlatých, děti polovic. Lékařům a vojákům byly poskytovány slevy, za služebnictvo se neplatilo nic. V polovině 19. století byla taxa sociálně odstupňována pro osoby stavovské, duchovenstvo, úředníky, řemeslníky a obchodníky a obdobně pro jejich rodinné příslušníky. Časem přibyla k lázeňské taxe ještě taxa hudební.

Za co všechno se v lázních ještě platilo? Lapidárně řečeno, platilo se prostě na každém kroku. Přijíždějící kočár musel při průjezdu městskou branou zaplatit mýto a mostné za vjezd koní. A to hned zde byli pohotově nosiči zavazadel, kteří pomáhali s přenášením a jejich presentací celním úředníkům, přijížděl-li host z ciziny. Clo se platilo za dovoz vína, tabáku i potravin. Domlouvalo se ubytování a také stáj pro koně, jejich krmení, mytí vozů, praní prádla.

Ceny za ubytování byly značně proměnlivé podle sezóny. V tak zvané vysoké sezóně byly světničky a pokoje často dvojnásobně tak drahé než na počátku sezóny. Smlouvali se případně nosiči židlí k venkovnímu posezení nebo nosítek pro špatně chodící hosty. V některých lázních vybírala obnos za použití laviček paní s kabelkou na řemínku. Vedle uhrazení lázeňské taxy bylo nutno zaplatit zvláštní poplatek za zapůjčení klíče od zamčených veřejných záchodků, za úschovnu pohárků, vstupné na kolonády a přilehlé oplocené parky. Zvláště se platilo za uveřejnění jména, společenského postavení, příjezdu a odjezdu v seznamech návštěvníků. Každý čekal na spropitné: nosiči zavazadel, zprostředkovatelé bytů, děvčata nabírající vodu u pramenů, lázeňské, hotelový personál, vrátní. Pokud byl host málo štědrý, odjížděl se zavazadly pomalovanými nesmazatelnou červenou barvou. Bylo to domluvené internacionální varování pro personál v jiných lázních. Konečně ani minerální voda nevytékala všude zdarma. Někde se musel host prokázat tzv. picí kartou nebo zaplatit při každém nabírání vody povinný poplatek.

Jak se z minerálek staly oblíbené stolní vody

V Balbínových Miscellaneích se také dočteme, kam všude se tehdy proslulé a oblíbené chebské kyselky vyvážely: „Dnes kyselý pramen chebský převyšuje všechny po Čechách v tomto oboru a je navštěvován tak velikým sběhem lidu a přední šlechty, že není nic nad to; nejurozenější mužové, kterým zaměstnání nedovoluje, aby sami přicházeli, posílají posly nebo vozy, hlavně v jarním čase, a dávají si domu přinášet přečetné lahve označené pečetí městské rady chebské, a již i v Praze a jiných městech je prodej té vody; víme, že se i do Polska a až do nitra Germanie na vozech dovážejí kyselky nalité do jakýchkoliv lahví, jež nazývají chebskými, navážené do džbánů a za říšský, což je veleznámý druh mince, z nichž dvě činí zlatý nebo dukát. Hlavní předností této vody jsou, že velmi jemně utišuje dutinu břišní a že, což lékaři prokazují přečetnými příklady mužů i žen, přináší plodnost.“

K tomu ještě dodejme, že uváděná chebská kyselka byla nejdříve načerpána a poté donášena ženami ve džbánech do města od pramenů na dnešním území Františkových Lázní. Město Cheb mělo dokonce kolem roku 1650 svá „obchodní zastoupení“ v Praze, Vídni, Řezně a Norimberku.

Zdaleka ne všechny stáčené a exportované minerální vody byly konzumovány jako vody léčivé. Zvláště slabě mineralizované kyselky sloužily jako drahý osvěžující stolní nápoj pro movité městské obyvatele a šlechtu. Například již koncem 18. století byla „Kysibelka“ trvalým nápojem na vídeňském dvoře a později docházely do habsburské metropole dva až tři vagony vod denně. Protože v počátcích stáčení minerálních vod byly skleněné láhve velmi drahé, používaly se nevratné lahve kameninové. Vytáčely se ručně na hrnčířském kruhu a šikovný hrnčíř jich za den vyrobil 150 až 175 kusů. Uzávěry musely dobře těsnit a bránit, aby se voda nevylila, a aby oxid uhličitý ze stočených kyselek neunikal. Úspěšným řešením se od počátku stalo používání korkových zátek.

První zdravotní pojišťovny usnadnily přístup k lázeňské léčbě

Posuňme se teď v našem vyprávění o dvě století dále. Také ve 20. století se stalo lázeňství obtížně zastupitelné v léčbě řady chronických onemocnění, v prevenci přechodu nemocí do chronického stádia a vzniku komplikací, v rehabilitaci po závažných akutních onemocněních, operacích a úrazech. I po vzniku první československé republiky v roce 1918 pokračovala pestrost v majetkoprávních poměrech většiny lázní – byly majetkem měst, obcí, řádů i jednotlivců. Pouze několik menších lázní patřilo státu – v Čechách to byl jen Jáchymov. To se také odráželo ve výši lázeňských poplatků.

Odborný dozor nad všemi lázněmi vykonávalo ministerstvo zdravotnictví. Návštěvnost většiny lázní vrcholila před první světovou válkou a poté na konci dvacátých let. Tehdy totiž začaly vznikat a podnikat první zdravotní pojišťovny, které se podílely na úhradě lázeňských pobytů, a proto byla lázeňská péče dostupná mnohem širší klientele. Vedle honosných lázeňských budov se stavěly i skromně zařízená ubytovací střediska pro méně majetné hosty.

Lázně dnes – nejen léčba

Po roce 1945 byly postupně lázně a léčebné zdroje zestátněny (veškeré poplatky byly stanoveny direktivně) a až do roku 1989 existovala jediná cestovní kancelář zaměřená na lázeňské pobyty a jejich organizování – CK Balnea. Po tomto roce došlo k privatizaci lázeňských objektů, které se v rámci restituce vrátily svým původním majitelům. V současné době je na území státu evidováno 35 lázeňských míst, která musí splňovat náročná kritéria. Důležitým faktem je i délka pobytu lázeňských hostů, která činí přibližně 16,5 dne.

Podmínky pro vybírání lázeňské taxy, resp. místního poplatku, dnes určují místní samosprávné orgány (městské úřady), které je také mohou průběžně měnit. V některých destinacích a oblastech platí hosté za každý i započatý den a osobu, někde za týden na osobu. Také okruh osob osvobozených plně nebo částečně od placení lázeňské taxy je rozdílný (osoby mladší 18 let a starší 70 let, důchodci, osoby nevidomé, bezmocné a osoby s těžkým zdravotním postižením, děti do 11 let apod.). Pokud nejsou zahnuty v ceně ubytování, je vyhláškou stanovena nutnost jejich úhrady až na místě u provozovatele ubytování.

Uveďme pro ilustraci jeden příklad: Ve Františkových Lázních není poplatek na osobu a den ve výši 15 Kč v ceně ubytování, ale platí se v den příjezdu v hotelových recepcích. Další podrobné informace naleznou zájemci v obecně platné vyhlášce č. 6/2010, o místním poplatku za lázeňský nebo rekreační pobyt.

Moderním trendem současnosti se stává wellness, znamenající dobře se cítit po tělesné i duševní stránce. Během pobytu je pro zájemce připravena široká nabídka nejen klasických léčebných, ale především wellness procedur, jako jsou relaxační koupele s uvolňujícími přísadami, nejrůznější masáže, kyslíková terapie, kosmetika. Samozřejmostí bývá bazén, whirlpool, sauna či solárium – to vše doplněné o kvalitní cílenou výživu.

Lázeňské poplatky: použitá literatura (doc)