Nedávno jsem zde citoval žoviálního lékaře, oblíbenou „mluvící hlavu“ sdělovacích prostředků – tvrdil, že „postinterrupční syndrom neexistuje“. Poukazoval na pocity psychické úlevy vyplývající z ukončení nechtěného těhotenství.
- Více v článku: To přece nemůže být moje!
Zvláště mezi muži má dosti zastánců. Dokonce jej potvrdil výzkum vědců z University Johna Hopkinse v Baltimoru. Na okraj – mecenáš, po němž je tato universita honosící se řadou nositelů Nobelovy ceny pojmenována, pocházel z jedenácti dětí a jeho víra umělý potrat nepřipouštěla. Nemohu se zbavit dojmu, že soudruzi z Baltimoru někde museli udělat chybu vyplývající přinejmenším z povrchního a krátkodobého hodnocení zkoumané reality.
Setkávám se s ozvěnou interrupce
V textech na toto téma bývá jakási dělicí čára. Odpůrci umělých potratů existenci výše zmíněného souboru příznaků přijímají. Popisují je nezřídka velmi plasticky a využívají je k podpoře názoru: „Interrupcím stop.“
Naopak ti, kdož zdůrazňují právo ženy rozhodnout se, zda těhotenství ukončit nebo ne, traumatický dopad zákroku popírají. Takříkajíc tváří v tvář konkrétním příznakům hovoří o vlivu prostředí, zkostnatělé, zastaralé rádoby morálky. Jinými slovy – nejde o spontánní, ale okolím vnucené problémy.
Nepatřím a priori ani k jedné ani k druhé skupině hodnotitelů onoho nevratného kroku. Vždy je třeba situaci hodnotit individuálně. „Pro a proti“ vážit citlivě. Hledat východisko umožňující zachování života plodu. V rámci psychologického poradenství se ale opakovaně setkávám s jakousi ozvěnou interrupce. Žena ji zvládá, to ano, leč využitím obranných mechanismů své psychiky.
Obrana vyvolává i patologii
Psychoanalýza definuje zmíněnou obranu jako soubor činností, jejichž úkolem je potlačit změny, jež by mohly způsobit ohrožení integrity a stability psychiky jedince. Na tomto základě vzniklé mechanismy pomáhají zvládat afektivní i pudovou stránku osobnosti. Jsou jakýmsi filtrem, jímž vnímáme realitu a udržujeme ohrožující sdělení v patřičné vzdálenosti od vědomí.
Tím se alespoň částečně vyhneme nepříjemnému poznání a zlepšujeme vlastní sebeobraz. Jestliže při posuzování běžného zboží můžeme vycházet z poměru mezi kvalitou a cenou, zde ve sféře psychiky lze porovnávat poměr mezi užitečností našich obran a úrovní duševní patologie, jež vyvolávají.
Dopady obranné reakce organismu
- Zralá úroveň
Realitu řeší, integruje realitu, mezilidské vztahy i morální hodnoty. Vyhneme se opakování traumatizující situace a v rámci možností pomáháme i druhým, aby u nich nenastala. - Neurotická úroveň
Neurotické vyrovnávání se se stresem zejména formou přesunutí zodpovědnosti na druhé lidi a intelektualizací. Zde ve smyslu bagatelizace s odkazem na soudobé „časy a mravy“, jakož i některé výzkumy náš postoj potvrzující. - Nezralá úroveň
Člověk jako by sestoupil na nižší úroveň sociálního zrání a míry zodpovědnosti, jež reálně odpovídá věku a sociálnímu postavení. Zodpovědnost za sebe sama je přesouvána na druhé, „je to jen jejich chyba“, objevují se různé výmluvy spojené s pasivní agresí vůči sobě i druhým. - Psychotická úroveň
Znamená prokazatelné narušení duševního zdraví ve smyslu psychické kondice. Může k němu dojít i s nezanedbatelným časovým odstupem od proběhlého jevu.
Psychotická úroveň
U poslední jmenované nejzávažnější varianty může dominovat:
- Hysterická reaktivita
Snaha po vytěsnění a popření toho, co se stalo. Nebývá úplná, vzpomínky ne zcela vědomě ovlivňují aktuální rozpoložení. - Fobická reaktivita
Přesun zodpovědnosti na okolnosti nebo na jiné lidi. - Depresivní reaktivita
Marný pokus o popření toho, co se stalo, snaha po přesunutí zodpovědnosti na jiné, pasivní agrese vůči sobě ve smyslu vzniku psychosomatických potíží. - Obsedantní, nutkavá reaktivita Rozebírání toho, co se stalo a co nelze změnit, snaha po zdůvodnění, jež bývá marná.
- Paranoidní, vztahovačná reaktivita Projekce odpovědnosti na druhé.
- Schizoidní reaktivita Intelektualizace, popření toho, co se stalo, snaha zapomenout ovšem nemůže být zcela úspěšná.
Když obranné mechanismy nepomohou …
…a ony v plné míře ani pomoci nemohou, projevuje se řada úzkostně-depresivních projevů psychické lability. Nejčastěji jde o pocity viny, obavy z možných komplikací v souvislosti s v budoucnu již chtěným početím, donošením plodu a porodem. Klientky v poradně hovoří o „myškách“. Jakoby z ničeho nic je najednou přepadne úzkost nebo smutek, chce se jim plakat. Působí zamyšleně a nepřítomně, přitom myslí na to, co je potkalo. Ne vždy musí jít jen o interrupci samotnou. Bývají to záležitosti na první pohled i dosti vzdálené – od nedostatku lásky ve výchozí rodině až k velmi kritickému hodnocení vlastní životní cesty včetně gender úspěšnosti.
Potrat je asociačně samozřejmě spojen s pohlavním stykem. Zmíněná myška má na milostnou předehru a zvláště pak na orgasmus vliv srovnatelný s ledovým obkladem na podbřišku. Nepříjemné stavy bývají zaháněny alkoholem a nezřídka i návykovými léky. Ty lze vymámit z několika zdrojů. Praktický lékař, gynekolog i psychiatr vyhoví a předepíše. Návykovou drogou se může stát i promiskuitní sex. Jako by potvrzoval, že postižená „zůstala ženou“, o niž je zájem.
Gender posttrauma?
Proč je titulek „gender posttrauma“ s otazníkem? Dostupné výzkumy postabortivního syndromu docházejí sice k rozdílným výsledkům, leč zkoumané osoby jsou vždy ženského pohlaví. „Dá to rozum“, ale i ten se může mýlit. V posledních letech jsem se několikrát setkal i s mužem, kterého umělý potrat jeho partnerky trápil. Nevím, zda je to jedna z charakteristik potenciálně citovějšího a více vcítění schopného „nového otce“, nebo zda je to důsledek změn v partnerském životě moderní doby.
V každém ze sledovaných případů se objevuje projekce pocitů viny na ženu – ve smyslu „neměla to dopustit“. Ta bývá spojena se snížením mužova zájmu o sex. Ženin postoj „po potratu jsem již s partnerem nemohla zůstat“, nikdy nebyl a ani není výjimečný. Dnes se ale objevuje i u muže.
Sbohem a…
Odpůrci potratů mnohdy využívají velmi tvrdých, byť pravdivých argumentů, drastických fotografií a jiných pomůcek. Z výzkumů probíhajících již od třicátých, čtyřicátých let minulého století je ale známo, že vzbuzení intenzivního strachu mění rizikové chování jen poměrně málo. Příjemci sdělení zapojí mimovolně své obranné mechanismy. Pak ne snad „nevidí-neslyší“, ale vnímají jen zlomek sděleného. Navíc racionalizují ve smyslu: „To se stává těm druhým, mně se to přihodit nemůže.“
Leckdy protikladná sdělení postihující problémy postabortivního syndromu šalebně lákají k pouhému mávnutí rukou nad možnými důsledky. Zdá se mi však, že zde nejde o „sbohem a šáteček“. Spíše mne napadá „sbohem a nášlapná mina“.
ČLÁNKY DO MAILU