Vědecký tým ve dvanáctiletém výzkumu sledoval 365 550 mladých žen, které v letech 1995–2007 podstoupily potrat anebo poprvé porodily.
Ve skupině žen, které se rozhodly pro potrat, se procento těch, jež vyhledaly psychiatrickou pomoc, nezměnilo. Psychiatrické pacientky zde tvořily stabilních 15 % před zákrokem i po něm. Naproti tomu ve skupině mladých matek se do roka po porodu zvedlo procento návštěv psychiatra ze 4 na 7 %, tedy téměř na dvojnásobek.
Nechtěné děti
Co přesně má být cílem onoho výzkumu, není tak docela zřejmé. Jeho autoři se pravděpodobně, stejně jako jejich liberální američtí kolegové, snaží dokázat, že Dánsko i USA jsou v otázce potratů příliš konzervativní, a je na čase tuto politiku změnit. V tomto bodě nelze než souhlasit.
Čtěte téma: Šla jsem na potrat – a má duše pláče…
Nemyslím, že je správné nutit ženu donosit dítě, které nechce, protože výsledkem nakonec bývá víc neštěstí než užitku, a to pro celou společnost.
Sociologické studie opakovaně prokázaly, že nechtěné děti nejen trpí častěji psychickými problémy, ale páchají v průměru i více zločinů než děti chtěné. „Povolení potratů v USA počátkem sedmdesátých let mělo za následek výrazné snížení kriminality v letech devadesátých, tedy v době, kdy by tyto (nenarozené) nechtěné děti dospívaly,“ tvrdí americký ekonom Steven Levitt. Jeho závěry zatím nikdo přesvědčivě nevyvrátil.
Máte pochopení pro ženy, které se rozhodnou pro potrat?
Kolik by mu dneska bylo?
Říci ale, že potrat je vlastně z hlediska duševního zdraví víc „v pohodě“ nežli mateřství, by bylo absurdní. Jistě, péče o děti je náročná po stránce tělesné i duševní a hormony kolikrát s novopečenou matkou pěkně zacvičí, takže laktační psychózy nebo poporodní deprese nejsou ojedinělým jevem.
Přečtěte si: Jak zvládnout poporodní depresi?
Na druhou stranu psychický komfort a celkovou kvalitu života nelze tak docela měřit počtem návštěv u psychiatra. Potrat sice možná nevede k psychóze ani k akutní těžké depresi, z dlouhodobého hlediska ale bezesporu trauma představuje.
Ženy, které znám ze svého okolí, na něj vesměs vzpomínají jako na velmi bolestný zážitek a mnohé svého rozhodnutí ještě po letech i po desítkách let litují. Některé si představují cosi jako paralelní životy, které by žily, kdyby si dítě byly bývaly nechaly.
Jiným po opakovaném potratu trvalo roky, než se jim povedlo znovu, tentokrát plánovaně, otěhotnět, anebo už nikdy neměly děti. Psychiatra, který by jim pravděpodobně diagnostikoval lehčí formu deprese nebo posttraumatický stresový syndrom a předepsal antidepresiva, ale pokud vím, nenavštívila žádná z nich.
S potratem a mateřstvím se to tedy má následovně: Mladé matce bez patřičného zázemí hrozí, že svou novou roli neustojí a bude akutně potřebovat psychiatrickou pomoc.
Dívka, která se rozhodla pro potrat, se těmto možným nebezpečím vyhne, ale zcela vyhráno nemá. Následky takového rozhodnutí ji mohou dohonit později.