Jaké potraviny a odkud vlastně nakupujeme? Naivní a spíše populistické než reálné představy, jak zvýšit informovanost spotřebitelů, mohou dostat další zákonnou podobu.
Poslanci důležitého Výboru pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin Evropského parlamentu totiž ve středu 21. ledna schválili příslušné usnesení. Tím je Evropská komise vyzývána k zavedení povinného označování země původu masa u masných výrobků. To je důležitý signál i pro celý Evropský parlament, který by obdobnou výzvu mohl následně schválit také – a přestože ani to není pro Evropskou komisi právně závazné, lze očekávat tlaky na to, aby se po rozšíření označování země původu masa jako jednosložkové potraviny rozšířila tato zákonná povinnost o masné výrobky, což jsou produkty tvořené několika složkami. A právě v tom je nebetyčný rozdíl.
Dodavatelé se rychle mění, obaly by musely také
V případě jednosložkové potraviny (což je kromě všech druhů mas například nezpracované ovoce a zelenina nebo třeba vejce či mléko) je dohledatelnost země původu snadná. A je tedy možné podat spotřebiteli garantovanou informaci o tom, odkud produkt skutečně pochází. Ovšem v případě vícesložkových potravin je to v mnoha případech nemožné a především – pro konečného spotřebitele naprosto matoucí.
To proto, že složení vícesložkových potravin se neustále – z pohledu zemí původu, z nichž jednotlivé složky pocházejí – mění, a to i řádově ve dnech. Pokud by museli výrobci země původu jednotlivých složek potravin na obalech povinně uvádět, hrozí reálné riziko, že může mít doslova každá šarže jinak úplně stejných výrobků zcela jinou skladbu zemí původu. To by v praxi znamenalo vytvářet nové a nové obaly bez jakéhokoli možného „plánování“ struktury nápisů na obalech dopředu, protože u řady výrobků jejich výrobce nemůže dopředu ani na celkem krátkou dobu vědět, jestli nakoupí příslušnou složku z Dánska, Polska, Estonska nebo od tuzemského dodavatele.
Neustálé změny obalů by samozřejmě vedly ke zdražení potravin a především ke zmatení spotřebitele, který by u stejných potravin nacházel každou chvíli jiné informace.
Netuší, o čem hlasují
Teze zákonodárců, podle které je možné uplatnit stejný postup při označování jednosložkových potravin i v případě složitějších a z více složek se skládajících potravin, svědčí o naprosté neznalosti výrobní praxe. Prostě nevědí, o čem hlasují, což je dost smutný příběh, protože výsledek hlasování se může časem dotknout nejen tisíců výrobců potravin na území EU, ale také půl miliardy Evropanů, kteří je do Evropského parlamentu zvolili.
Samozřejmě, u řady masných produktů se nemusí země původu jednotlivých složek po dlouhou dobu měnit, a teoreticky tak lze představy poslanců v praxi naplnit. To se také tam, kde to možné je, skutečně děje, i bez existence nějakých zákonů. Není to ale možné vždy a plošně, neboť u řady jiných potravin se naopak země původu mění neustále. Pakliže by byl časem přijat nějaký obecně závazný předpis, musel by obsahovat tolik výjimek, že by jako celek postrádal smysl.
Pro příklad nefunkčních nařízení „ve jménu spotřebitele“ nemusíme ostatně chodit daleko. Od počátku letošního roku stanovila novela našeho zákona o potravinách velkým obchodním sítím povinnost uvádět při vstupu do prodejen pět zemí, z nichž pochází nejvyšší procenta v prodejnách prodávaných potravin. Přestože byl návrh této povinnosti ještě před přijetím novely kritizován s odůvodněním, že to spotřebiteli žádnou využitelnou informaci nepřinese, novela nakonec tuto povinnost zavedla. Okamžitě poté se ale stala tato povinnost předmětem kritiky (nutno podotknout i od těch, kteří ji předtím obhajovali), protože se původně plánovaná povinnost uvádět země původu v praxi změnila na evidenci podílu zboží ze země nákupu. Tedy nic nevypovídající o tom, kde bylo deklarované procento prodávaných potravin skutečně vyrobeno. Uvedené řešení je opravdu na nic – jenže dohledávání skutečné země původu v obchodech prodávaných potravin by bylo stejným oříškem jako dohledávání původu složek vícesložkových potravin a následné operativní změny nápisů na obalech potravin.
Globální potraviny
Než se totiž potraviny dostanou ke spotřebiteli nebo než se dostanou složky potravin k jejich zpracovateli, procestují několik, někdy docela hodně, zemí. Není to asi stav, který je žádoucí, a určitě by bylo vhodné neodůvodněné transporty potravin či surovin k jejich výrobě omezit. Generálně možné to ale v podstatě není. Což nemění nic na tom, že dobrovolně lze – například v rámci firemního marketingu, o původu potravin i jejich složek uvádět na obalech výrobků cokoli – jen je pak třeba kontrolovat, jestli jsou ty údaje pravdivé.
Sečteno a podtrženo: Evropou stanovená rozšířená povinnost uvádět u všech druhů čerstvého, mraženého a chlazeného masa nejpozději od dubna letošního roku zemi původu je žádoucí, správné a splnitelné opatření. Tato povinnost by navíc klidně mohla být ještě dále rozšířena prakticky na veškeré jednotlivé zemědělské suroviny, které jsou zároveň jedinou složkou prodávaných potravin. Tak ale Evropský parlament neuvažuje.
Naopak – ten se snaží rozšířit povinnost uvádět zemi původu na vícesložkové potraviny, přičemž jako první jsou na řadě uzeniny. Tím to ale podle všeho neskončí. Další na řadě mají být například vícesložkové mlékárenské produkty a na konci možná úplně všechny potraviny na evropském trhu. Doufejme, že se tak nestane, protože jinak bychom si doslova každý den nesli z prodejen potravin na pohled zcela odlišné výrobky, i když by to byly ty samé. Rád bych se mýlil, ale podle mne by taková situace ke zvýšení informovanosti spotřebitele rozhodně nepřispěla.
ČLÁNKY DO MAILU