Pouštění žilou mělo pomoci skoro na všechno. Následky však mívalo neblahé

Existovaly dva způsoby, jak někomu pustit žilou. Jednou z možná i šetrnějších metod bylo přikládání pijavic. Celá tato procedura, která se dokonce místy vrací do módy, měla i částečný léčebný efekt. Rozhodně však ne v míře, jaká se jí v historii přisuzovala.

Dnes některé menší studie prokázaly, že pijavice pomohou pomoci například při trombóze a ucpání cév, případně že působí jako lokální anestetikum při chronických bolestech, mohou přinést částečnou úlevu při revmatismu, autoimunitních chorobách, depresích, migrénách, vysokém krevním tlaku, křečových žilách, ekzémech a zánětech kůže. Tato menší studie například sledovala vliv odběru několika deci krve na metabolický syndrom. 

Přečtěte si také:

Vaginální údržba se prováděla už od starověku

V posledním čtvrtstoletí se terapie pijavicemi vrátila do oblasti mikrochirurgie a reimplantační chirurgie, protože může zabránit nekróze tkáně. Ovšem jde o princip, ne nutně o živé pijavice – kvůli obavám ze sekundárních infekcí na University of Wisconsin vyvinuli mechanickou pijavici. 

Stovka pijavic přisátých na těle

Jedna pijavice přibližně za půl hodiny vysaje 10 ml krve a pak odpadne. Rána pak ale krvácí dlouho dál, protože pijavice mají ve svém sacím ústrojí látku zvanou hirudin, která zabraňuje srážení krve. Zkuste si spočítat, o kolik krve vás připraví desítky, a klidně i stovka pijavic na vašem těle, což byl celkem běžný počet cizopasníků přisátých na těle, aby bylo dosaženo požadovaného léčebného efektu.

Přečtěte si také:

Středověká medicína opět v módě

A protože byly pijavice žádaným zbožím, které měli k dispozici lékaři, lékárníci a ranhojiči, jejich sběr byl pro chudinu výborným kšeftem. Pijavic bylo všude dost a jak se zdá, ještě před 150 lety hladem netrpěly…

Ostré nože bez dezinfekce

Druhá možnost pouštění žilou byla poněkud drastičtější. Žíla se jednoduše nařízla a krev se nechala proudit z těla ven do připravené nádoby. V obou případech samozřejmě docházelo k velkým ztrátám krve, jak v případě pijavic, tak i naříznutí žíly. V tomto druhém případě hrozilo i riziko vzniku infekce, protože s dezinfikováním řezného nástroje v těchto dobách nikdo neztrácel čas. Následky pro již tak oslabeného pacienta tedy mohly být zcela katastrofální.

Přečtěte si také:

Historie antikoncepce: Početí bránil krokodýlí trus

Může za to Hippokrates?

Proč se vlastně, v některých zemích až do 19. století, s takovým nadšením provádělo pouštění žilou a platilo za univerzální lék takřka na všechno? Doboví lékaři byli značně ovlivněni antickou medicínou a věřili tomu, že za zdraví těla a duše zodpovídá rovnováha čtyř základních tělesných šťáv: krve, hlenu, žluče a černé žluče, a to podle teorie starověkého lékaře Hippokrata a jeho následovníka Galena. 

Naříznutím žíly měla vytéct starší a zkažená krev, aby se mohl vytvořit prostor pro krev novou a aby se tato tělesná tekutina odtokem svého přebytku uvedla do rovnováhy.

Ranhojiči měli zkušenou ruku

Kdo vlastně mohl provádět pouštění žilou? Zpravidla to byli lékaři, ale středověcí lazebníci a ranhojiči měli také tuto výsadu a zkušenou ruku. Bylo běžné, že právě oni zajišťovali všechno to trhání zubů, vytrhávání znamének, dokonce prováděli i amputace a zajišťovali běžné léčebné procedury tam, kde nebyl k dispozici lékař. Pouštění žilou byla pro ně denní rutina. Zajímavé bylo také to, z jaké části těla se mělo pouštění žilou provádět, protože to bylo různé a podléhalo to svým pravidlům.

Přečtěte si také:

Když léčili ranhojiči…

Odnesly to i ženy před porodem

Pouštění žilou tak absolvoval téměř každý pacient bez rozdílu věku, dokonce i zraněný člověk po velkých ztrátách krve anebo ženy před porodem, či po něm. Není třeba dlouhého vysvětlování, že u lidí, kteří tuto proceduru absolvovali, docházelo následkem velkých krevních ztrát k celkovému zeslábnutí a chudokrevnosti, mnohdy to pro ně byl poslední hřebíček do rakve.

Jediný prospěšný efekt tak nejspíš mělo pouštění žilou v případech hypertenze u dobře živených pacientů, u nichž brzy došlo odtokem krve z žil k významnému snížení tlaku. Je možné, že to mohlo pomoci i některým rodičkám trpícím vysokým tlakem a preeklampsií před porodem.

Prokazatelně však může pouštění žilou pomoci lidem, kteří trpí takzvanou hemochromatózou, což je nemoc, která způsobuje nadměrné ukládání železa do tkání. To samozřejmě není žádoucí a nadbytky železa působí toxicky, proto odtok krve v těchto případech prospívá, protože pomáhá zbavovat tělo přebytků železa.

Pouštění žilou v podobě krvavého baňkování

Autor: Depositphotos

Z ranku alternativní medicíny pak je extrémní typ metody známé jako baňkování, v tomto případě jde o baňkování krvavé označované jako hijama. Při této terapii se na kůži přikládají malé baňky, pod nimiž se předtím na kůži provede malý řez – poté se z nich odsaje vzduch, což přispěje k tomu, že z ranek vytéká krev. Hijama je populární v muslimských zemích, ale stejná metoda se používá například ve Finsku, kde krvavé baňkování patří mezi tradiční léčebné terapie například u vysokého krevního tlaku, ale také třeba u bolavých zubů, jakkoli se na tuto metodu dnešní medicína dívá skepticky – věnovala se jí například tato starší studie.