Charakter či povaha je soubor podstatných a stálých rysů, charakterizující určitou osobu. Vysoká inteligence sama k dobrému charakteru nestačí. Teprve kombinace intelektu s kladnými vlastnostmi vytváří optimální podmínky rozvoje osobnosti. Charakterová složka se podílí na chování a jednání jedince ve vztahu k ostatním lidem. Souvisí s vytrvalostí, sebeovládáním a se svědomím. Důležitý je i vztah člověka k sobě samému, sebepoznání, sebehodnocení a sebevědomí.
Co se dozvíte v článku
Jak a z čeho vzniká propletenec charakterových rysů?
Z čeho a jak se „udělá“ charakter
Jean Piaget, švýcarský psycholog a psychoanalytik, tvrdil, že základem jsou kognitivní (poznávací) schémata – akomodace a asimilace.
Dítě poznává vztahy mezi sebou samým, věcmi i lidmi. Později i mezi sociálními situacemi, vztahy a svým postavením ve světě.
Schémata vytvoří souhrn základních, ne zcela vědomých očekávání, přesvědčení, způsobů vnímání toho, jaký jsem já a jaký je svět, v němž žiji. Popsaný jev autor nazývá akomodace. Může být kladná i záporná.
Schémata se během života mohou měnit – k dobrému i ke špatnému. Ať tak, či onak, existuje opět ne zcela vědomá snaha potvrdit jejich správnost. Tento jev je nazýván asimilace. Usnadní ji argumenty shodující se s existujícím názorem. Namátkou myšlenkové schéma „Lidem jde jen o peníze, na ničem jiném jim nezáleží,“ vás povede k hledání a absolutizaci podobného chování u svých bližních. Na rozdíl od běžných obranných mechanismů tu nemusí jít o přístup „podle sebe soudím tebe“. Přesnější je „podle svého názoru na tebe tě posuzuji“.
Co nás negativně ovlivňuje
Schémata nejsou vědomá, o to mohou působit intenzivněji. Nepodléhají tudíž vědomé kontrole. Pokud jsou negativní, mají záporný vliv na charakter a stabilitu osobnosti.
Americký psychiatr Aaron T. Beck – mj. autor slavné škály zjišťující míru deprese i úzkosti – popisuje mezi zdroji oněch stavů například nároky na výkonnost, potřebu kladného přijetí okolím a touhu po moci.
Nároky na výkonnost
Mám-li žít spokojeně, musím být ve všem jednička. Úspěch je „živá voda“. Bez něj je jen smutek a zmar.
Potřeba bezpodmínečného kladného přijetí okolím
Lidé mne musí mít rádi, uznávat mě, jinak nepřežiji.
Touha po moci a kontrole
Musím být silný, mít věci pod kontrolou, cítit převahu nad ostatními. Život je boj. Přežijí jen nejsilnější.
Nic z toho objektivně neplatí. Coby obrana před depresivními a úzkostnými stavy, jde o záležitost přinejmenším dvojsečnou. Chmury by to snad zahnat mohlo, leč jako cíl je to nereálné.
Chybné vnímání negativně mění osobnost: v čem se lidé pletou
Je řada variant, jak se lidé mýlí, ve snaze vyjít se svými pochybnými kognitivními schématy:
1. Vyvozují podstatné závěry z mála a neověřených informací, jež odpovídají jejich předchozím názorům a přesvědčením.
2. Z mnoha dostupných informačních zdrojů si vybírají jen to, co potvrzuje jejich již vytvořené názory. Selektivní výběr jim umožní nepřihlížet k tomu, co se jim lidově řečeno „nehodí do krámu“. Navíc jedna takto vybraná informace jakoby potvrzuje druhou. To vyvolává mylný dojem o ověřování zdrojů.
3. Nadměrně zevšeobecňují: jedna – mnohdy náhodná – záležitost je považována za nezpochybnitelný zdroj „pravdy svaté“. Jsou z ní vyvozovány zcela nepřiměřené závěry.
4. Přehánějí nebo bagatelizují: některým informacím či jevům přikládají nepřiměřený význam. Jiné – třeba i podstatnější – považují za maličkosti, jichž si ani není třeba všímat. Tím méně z nich pak vyvozují závěry. V této souvislosti se někdy hovoří i o poněkud modifikovaném Paretově pravidlu 80/20. Osmdesát procent času věnují získávání bezvýznamných informací a z toho plynoucích marných úvah. Zbývajících 20 %, jež by mohly být přínosem, odmítáme a nevěnujeme jim pozornost.
5. Náhodné události vnímají jako významné, určující a budoucí vývoj předurčující. S jistou nadsázkou zde lze hovořit o „hledání smyslu v nesmyslu“.
6. Trpí černobílým vnímáním světa i lidí v něm. Ať již je o lidi, nebo události, existuje pro ně jen zcela dobré a naopak zcela špatné. Nic mezi tím. Obdobně je dle nich možné mít pouze všechno, nebo nic.
7. Ač málem slepí, nebo alespoň zaslepení, myslí si, že do druhých vidí: jde o varianty „čtení myšlenek“. Obvykle tak, že výsledek podporuje vlastní, nezřídka konspirativní teorie.
8. Malují čerta na zeď: platí pro ně nepodložené katastrofické úvahy a předpoklady spojené s očekáváním nejhoršího možného – někdy i nemožného – vývoje.
9. Absolutizují Murphyho zákon: „Co se může pokazit, to se také pokazí.“ To v kontextu přesvědčení, že pokazit se může všechno.
10. Trpí na „nemoce z emoce“: tzv. katatymní myšlení, v němž emoční stavy jsou rozhodující pro vnímání reality.
11. Vytrhávají nevýznamné, obvykle negativní jevy z jinak spíše kladného kontextu a přisuzují jim absolutní platnost.
12. Věří, že „kdo chvíli stál, již navždy stojí opodál“: není připouštěna změna k lepšímu ani náprava chyb.
13. Argumentují „ad hominem“. Člověk, k němuž máme takové či onaké výhrady, nemůže mít nikdy pravdu. Platí to i naopak. Ten, koho zcela uznáváme, má pravdu vždy.
14. Zaměňují příčiny za důsledky směřující k vytvoření závěrů, jež z předchozích údajů nijak nevyplývají.
15. Obecné považují za konkrétní důkaz vlastního tvrzení. Jak známo „všechno je možné“ a „jsou věci mezi nebem a zemí…“
Suma sumarum: Žvást je přijatelnější než reálná vize.
Nic nového pod sluncem
Jean Piaget se narodil roku 1896 a zemřel 1980. A. T. Beck patří mezi naše současníky. Kognitivní zkreslení, jimž se mj. věnovali, jsou v historii lidského vnímání věčně zelené. Namátkou Aristoteles se zbýval nejen postupy logickými a dialektickými, ale i eristikou – uměním, jak dosáhnout zdání pravdy.
Galerie: Souvisí tvar lebky s inteligencí, nadáním a povahou člověka?
Navýsost moderní je ovšem přístup všímající si toho, jak chybné vnímání negativně mění osobnost a svými důsledky se může podílet i na vzniku relativně závažných onemocnění.
První pomoc
Ubránit se nositelům rádoby nezpochybnitelných pravd založených na pochybných kognitivních schématech není snadné.
Varováním a výzvou k ostražitosti může být trik 36 z Eristické dialektiky německého filozofa Arthura Schopenhauera. Radí:
„Překvapit a ohromit protivníka nesmyslným přívalem slov… Polichotit mu tím, že ho s vážnou tváří zároveň obalamutíme nějakým hlubokomyslně znějícím nesmyslem, při kterém sám zapomene úplně poslouchat, vidět a myslet…“
To je to, s čím navenek operují ctitelé a propagátoři negativních kognitivních schémat. Pozor! Nesedat jim na lep.
ČLÁNKY DO MAILU