Tenhle a podobné názory ve stylu "má to cenu i kdyby to zachránilo jen jedno dítě" jsou přesně důvod, proč by lidé, kteří se osobně setkali s lidskou troskou na vozíku neměli činit veřejná rozhodnutí, pokud možno tedy rozhodovat vůbec. Je pochopitelné, že osobní setkání s katastrofou člověku zatemní mozek, bohužel právě to snižuje schopnost racionálně zhodnotit situaci včetně rizik, která nejsou vidět. Podobně, jako víc obětí 11. září zahynulo v autech při nehodách, když ze strachu odmítly létat, než v letadlech a budovách těsně po útoku, se pak často riziko akorát přesouvá tam, kde není vidět (nebo tam, kde se o oběti stará někdo jiný).
Mimochodem, riziko těžkých následků nebo smrti 1:108/rok je opravdu malé. Pro srovnání, železniční zabezpečení se navrhuje tak, aby individuální riziko úmrtí bylo pro zúčastněné 1:105/rok.