Situace, které vyvolávající obavy, nejistotu i stres, mohou být různými lidmi vnímány rozličně. Velká voda mezi ně nepochybně patří. Pojďme si říct, jak se co nejlépe popasovat s jejím vlivem na naši psychiku.
Na povodňovou mizérii, deprese i stres je třeba reagovat aktivně
Povodeň či záplavy patří, třeba spolu s nemocí, do skupiny situací, které vnímáme jako ohrožení:
- situace výzvy: např. začátek studia, velká hypotéka
- situace ohrožení: např. onemocnění, povodeň
- situace ztráty: např. smrt blízkého člověka, rozvod, ztráta zaměstnání
Na situaci ohrožení a ztráty mívají předem na dané podmínky nepřipravovaní lidé sklon reagovat spíše pasivními strategiemi. Naopak situace výzvy podporuje spíše volbu aktivní strategie. Není to pravidlem a v zásadě jsou možné obě varianty. Platí, že s psychickým a fyzickým strádáním se lze vyrovnat různými způsoby. Pro postup zralých a nezdolných lidí je charakteristická aktivní strategie. V jejím rámci existuje několika autory popsaný algoritmus tzv. taktických kroků. Mají obecnou platnost. A mají co říci i v případě povodní.
Je to jako počítačový program
U „vždy připravených“ profesionálů mohou být postupy a jejich souvislosti nacvičovány před stresovou událostí. U řady dalších osob s patřičnou mírou nezdolnosti nastupují zdánlivě zcela automaticky. Připomínají počítačový program řízený logikou situace.
Schéma je následující:
1. Zhodnocení situace
Zvážení toho, co víme o stresující záležitosti, jaká je naše vlastní kondice, co víme o silných a slabých stránkách, jak svých, tak našich pomocníků. Za správný je považován mírný optimismus v hodnocení.
Přečtěte si: Pesimismus se nedá nabiflovat
První, řekněme teoretická část, je završena prognózou potřebných aktivit („co dělat teď a co potom“) i orientační prognózou úspěšnosti.
2. Mobilizace rezerv
- Soustředění se na schopnost obrany či ochrany priorit. To ve smyslu okřídleného „když nejde o život…“ Event. „nejprve zajistit základní životní funkce“. To neplatí jen u lidí či zvířat, ale i u fungování důležitých sociálních systémů.
- Zvládání blokujících emocí, deprese, úzkosti aj. Právě pocit, že jsme schopni vývoj situace alespoň částečně ovlivnit, snižuje pocity strachu a úzkosti.
- Zklidnění se ve smyslu: „Učiním vše, co je třeba, je-li to v mých silách. Nemohu udělat víc.“
- Asertivní zásady „být sám sebe soudcem“ a „právo zvážit, zda a nakolik jsem schopen řešit problémy druhých lidí“. Namátkou neplavec nemá skočit do rozvodněné řeky, byť by chtěl zachránit tonoucího.
- Hledání a poskytování sociální opory. Vědět, že „kdo pomáhá druhým, pomáhá i sám sobě“. Vyvarovat se mezilidské hry „to je hrozné, viďte…“ Vzájemná výměna stesků s nevyhlášeným, ale leckdy o to intenzivnějším soutěžením „kdo je na tom hůře“.
3. Kostky jsou vrženy
- Přijetí reality ve smyslu rozlišení toho, co lze změnit a co ne.
- Stanovení cílů. Individuální cíle uvést v soulad s cílem důležitých sociálních skupin.
- Uvědomění si postupných kroků směřujících k danému cíli ve smyslu „myslet globálně, jednat lokálně“.
- Učinit první krok s vědomím, že po něm bude vše přece jen snazší.
- Pokračovat a nespokojit se málem.
- Uvědomit si rizika útěku od reality a vyvarovat se jich. Např. alkohol si za krátkodobou pomoc vezme krutou daň.
- Nedat se odradit, potížemi ani škarohlídy.
- Akceptace obtíží, poznaná nutnost „naučit se s nimi žít“.
- Vytrvalost (udržování stanoveného postupu).
V aktivitě je šance
Pro kontrolu je možno konfrontovat výše popsaný, aktivní, na problém zaměřený postup charakteristikami pasivního přístupu. Jeho kroky jsou: pasivita, odkládání řešení zdánlivě na poslední chvíli – ve skutečnosti tak dlouho, až je pozdě, ignorování a popírání závažnosti situace, odevzdanost osudu, cynismus, naučená bezmocnost. I pouhý výčet pasivních aktivit ukazuje, že zde věru není o co stát.
Přečtěte si: Prokrastinoval tak dlouho, až zmeškal Titanic
Kde vzít jistotu, že aktivní přístup je nejen správnější, ale i úspěšnější? Odpovědět lze bonmotem: „V psychologii nelze obvykle dosáhnout jistoty charakteristické pro stavební spoření.“
Nicméně platí, že v aktivitě je skryta přinejmenším šance na řešení a lidská důstojnost.
Inspirací může být asertivní přístup k eventuální úspěšnosti požádání o laskavost. Kriteriem úspěchu není to, že nám ten, na něhož se obracíme, vyhoví. Úspěch je v tom, že jsme to alespoň zkusili. Pokud se nebudeme pokoušet, nemáme žádnou šanci.
K tématu: Naučená bezmocnost ví předem: nemá to cenu
Do třetice pokus inspirovaný klasickými pokusy I. P. Pavlova se psy. Pes, kterému jsou signály, jež k němu přicházejí, jasné a srozumitelné, se aktivně dokáže vyhnout šokovacímu prostoru v kleci. Pokud ale neví, co je mu sdělováno a nemá vypracovány podmíněné reflexy na podněty, pak trpně přijímá elektrické rány. Nedokáže se jim vyhnout, i když je to možné.
ČLÁNKY DO MAILU