Power jóga. Ano nebo ne?

S klasickou hathajógou jsem začala koketovat, a to doslova, při studiích na vysoké škole. V té době se u nás dalo sehnat jen pár knih a já začínala s klasikou od André Van Lysbetha. Cvičila jsem podle obrázků, lámala tělo do krkolomných pozic a nakonec jsem pár let poměrně nepravidelně cvičila jakousi sestavu, která mi zabrala tak půl hodiny. Pomalu jsem přecházela z ásany do ásany, se zavřenýma očima vnímala pochody v těle a občas jsem v některé z příjemnějších poloh i usnula. Také jsem navštívila pár hodin hathajógy. Mezi zkušenými jogíny jsem si připadala trochu nepatřičně a bez mučení se přiznám, že mě to moc nebavilo. Mám prostě smůlu. Když zavřu oči, usínám. 

Pak se mi narodila dcera. A stát na hlavě v sirsasaně, když kolem vás po zemi leze batole a dožaduje se mateřského mléka, je nemožné. Lysbeth skončil v nejvrchnější polici knihovny a já se vrhla na aerobic, kondiční posilování, tae-bo a spinning. S tím, že na cvičení jógy mám ještě času dost a dokud je energie na poskakování, tak budu prostě poskakovat.

Přiblížila se čtyřicítka, energie sice bylo ještě pořád dost, ale cítila jsem, že je čas na změnu. Má šéfová ve fitku nadhodila, že by ráda měla i hodiny Power jógy. A protože zrovna v té době Vašek Krejčík otevíral první kursy pro cvičitele, řekla jsem si, že to zkusím.

Školení trvalo dva dny a já během něj propotila několik triček a zjistila jsem, že mám svaly, o kterých jsem dosud nevěděla. A cítila se dobře, jak už dlouho ne. Ale vzápětí přišly pochybnosti – jak můžu po dvoudenním školení cvičit jógu? A je to vůbec jóga? Vždyť to vymysleli Američani,  i názvy ásan jsme se učili v angličtině a na nějakou meditaci nebo aspoň koncentraci rozhodně v hodině nebyl čas.

A není to celé podvod?

Na druhou stranu mě cvičení bavilo, dělalo mi dobře a zájem cvičenek i cvičenců byl větší, než jsem čekala. Dilema ale trvalo. Není to podvod na lidech? Tohle přece není ta jóga, o které jsem přečetla tolik knížek. A tihle lidé, kteří tu skládají své tělo do náročných ásan, nejsou žádní jogíni, kteří žijí duchovním životem, nejedí maso, odmítají alkohol a snaží se v meditaci zastavit svou mysl a dosáhnout osvícení. Na co si tu hrajeme?

A tak jsem se rozhodla nebrat to tak vážně. Občas jsem zdůraznila, že to vlastně není jóga, ale tělocvik, místo meditace jsme na konci hodin žertovali a ásanám jsme začali dávat hezké české názvy. A kupodivu to fungovalo. Zájemců bylo čím dál víc a pozitivních ohlasů také.  Mí svěřenci se dostávali do lepší kondice, zmizely bolesti zad i hlavy a po cvičení odcházeli ve skvělé náladě. 

Jak často musíme cvičit?

A pak jsem potkala Dalibora Štědoňského. Charismatického kluka – tedy pardon – muže, který měl u Václava Krejčíka seminář Ashtanga jógy. Následoval týden intenzivního cvičení v Chorvatsku, setkání s úžasnými lidmi a poznání, že tohle je přesně ten styl jógy, který mi sedí. Nebudu se pouštět do podrobného pospisu Ashtangy, jen předám svou zkušenost.

Zásadní změnu v mém přístupu ke cvičení totiž odstartovala nevinná otázka při jedné lekci. „Jak často musíme cvičit?“ Odpověď hodná jogína následovala vzápětí. „Nemusíte nic, ale jestli chcete nějaký vývoj, je dobré praktikovat tak šestkrát týdně hodinu, a nejlépe ráno.“

Slyšíte dobře. Každý den vyjma neděle, a to ještě ke všemu ráno. Jsem sova, klidně chodím spát až o půlnoci, zatímco ráno nemůžu otevřít oči a vstávání před sedmou hodinou  je noční můra. Takže první myšlenka byla – tak to není nic pro mě. Druhá myšlenka byla – co to aspoň zkusit? Zkusila jsem to a nic nečekala.

Tip na téma: Power jóga není jóga

Po návratu z Chorvatska jsem si dala budík na půl šestou a čekala, co se stane. A bylo to fakt náročné. Vstávala jsem jen silou vůle, přemlouvala budík, aby ještě nezvonil a rozespalá a rozlámaná stoupla na jógamatku. Sestavu jsem si jakžtakž pamatovala, zbytek jsem si našla na internetu a poctivě přecházela z jedné ásany do druhé. A těšila se, že mě přestanou bolet záda a za pár týdnů bude mé tělo ohebné a skladné do jakékoli pozice.

Stal se přesný opak. Po pár dnech mě začaly bolet nejen svaly, ale i klouby a já sotva chodila. To jsem nečekala.  Jenže už jsem došla tak daleko, že dost dobře nešlo přestat. A navíc jsem tušila, že to k tomu tak nějak patří. Tělo se zkrátka probouzelo. A to občas bolí. Řekla jsem si, že počkám tři měsíce, budu cvičit, jak to půjde, nebudu si všímat potíží.

Přesně za tři měsíce bolesti zmizely a já najednou s úžasem zjistila, že dokážu udělat cviky, které jsem naposledy zvládla ve třinácti při gymnastice. A že si nedokážu přestavit, že ráno vstanu a neodcvičím si svých 50 minut základní sestavy ashtanga jogy.

A mé nadšení bylo tak velké, že jsem ho přenesla i na své cvičenky – vstávají ráno o půl hodiny dřív a rozkládají jogamatku.

Možná, že to co cvičíme, není opravdová jóga. No a co? Mě power jóga přivedla k ashtanze, jiné přivedla aspoň do tělocvičny. A pořád  je lepší jakékoli cvičení než posedávání u televize s miskou slaných oříšků nebo chipsů. Někdo zůstane u tělocviku zvaného power jógy, zacvičí si dvakrát týdně a bude mu fajn,  z jiného se časem stane pravověrný jogín, který zasvětí svůj život cvičení, meditaci a cestě k osvícení.