Martine,
jde taky o to, co to miminko prožívá, že se při tom fyzicky nezraní (zaplaťpánbůh) není rozhodující. Situace, při kterých se stane s dítětem něco negativního se v životě pochopitelně taky stávají, ale ty situace nenavozují aktéři úmyslně, kdežto tzv. „létající rodiče“ = termín paní cvičitelky, mimochodem značně ujetý, to svému dítěti připravují dobrovolně sami. Nechápu, proč by „navázání vztahu s dítětem“, „odstraňování porodního traumatu“ apod. nenapravila prostě hřejivá náruč matky s konejšivým a laskavým hlasem, jak tomu bývalo doposud. Jestli tomu má podle paní Sudíkové pomoci „pohled pro bohy, když s nahatým miminkem létá jeho otec, který je také svlečený do poloviny těla“, tak nad tím nebo spíše nad psychickým stavem autorky českého „létání“ bych se upřímně zamyslel…