Prof. Tuček: Práce na směny škodí zdraví. Měla by být jen tam, kde je to nezbytné

Již rok platí nová legislativa, která změnila praxi pracovnělékařských služeb, tedy v podstatě prevenci poškození zdraví z práce. Došlo k určitým úpravám, ale – jak upozorňuje profesor Milan Tuček – samotná novela zákona nikoho neochrání. „Benevolence schvalujících úřadů v hodnocení rizik zaměstnavateli může být značná. Velké jsou rezervy v hodnocení zdravotních rizik například v agenturním zaměstnávání. Ani OSVČ si často neuvědomují rizika a pracují za podmínek, kdy si závažně poškodí zdraví.“

Před časem upozornil reportážní seriál Hrdinové kapitalistické práce na pracovní podmínky „z prostředí nejhůře placených zaměstnání u nás“, na serveru Vitalia.cz jsme se věnovali například problému mnohahodinového stání u prodavačů v obchodních centrech, stravování při práci na směny či noční práci. V jakých profesích u nás hrozí zdravotní riziko a v čem zejména spočívá?

Největší současná neúrazová rizika z práce, na která upozorňují odborníci a příslušné instituce s mezinárodní působností, jsou zdravotní důsledky vystavení rakovinotvorným látkám, mechanickému přetěžování pohybového ústrojí i ve spojení s přenosem vibrací a vynucenou pracovní polohou, pracovnímu stresu a narušování biologických rytmů, tj. práce v nepravidelných směnách, třísměnných režimech a dlouhodobá práce v nočních směnách.

V čem přesně tkví úskalí práce v nočních a nepravidelných směnách?

Práce v nepravidelných směnách je od roku 2010 považována Mezinárodní agenturou pro výzkum rakoviny v Lyonu (IARC, součást WHO) za pravděpodobný lidský karcinogen. Epidemiologické studie prokazují zvýšené riziko vzniku některých druhů rakoviny za těchto podmínek při dlouhodobé expozici, zejména rakoviny prsu (o více než 20 %). Porušeny jsou biologické rytmy významných životních funkcí a produkce hormonů (například melatoninu). Jde také o zvýšené riziko metabolických a kardiovaskulárních onemocnění, mimo jiné ze zvýšeného příjmu potravy a slazených nápojů. Směnné či nepravidelné režimy jsou velkým rizikem pro osoby s některými, například záchvatovitými onemocněními (epilepsie, migrény) a neměly by být zaváděny v provozech, kde to není nezbytné (například proto, že je nedostatek pracovní síly).

Chrání novela zákona dostatečně osoby při práci na směny i v dalších rizikových profesích? 

Samotná novela zákona nikoho neochrání, pokud nebude odpovídajícím způsobem pochopena zaměstnavateli i pracovníky, a podniky nebudou vytvářet podmínky odpovídající podnikové pracovní kultuře. Řada rizik je ošetřena rozumně, bohužel některá rizika jsou podceňována a nedají se vždy jednoduše legislativou ošetřit, jako jsou psychická či zraková zátěž.

Pokud jde o práci v nepravidelných a nočních směnách, rizika porušení biorytmů z ní plynoucí jsou zejména pro starší pracovní populaci podceňována, neboť jsou známy vlivy na imunitní systém spojené s omezenou produkcí hormonu melatoninu, působení na kardiovaskulární systém a metabolické děje v organismu (riziko metabolického syndromu, hypertenze, diabetu).

Máte informace, zda zaměstnavatelé dodržují zákony, dbají na bezpečnost práce, nenutí zaměstnance do nebezpečných výkonů ap.?

Nad dodržováním legislativy v ochraně zdraví při práci mají bdít kontrolní orgány, tj. především hygienická služba a inspekce práce. Nejde přitom primárně o udělování sankcí, ale také o poradenství a podporu, zejména malým a středním podnikům. Nepochybuji o tom, že případy smrtelných pracovních úrazů či jiných závažných zdravotních dopadů z nevyhovujících pracovních podmínek jsou řešeny.

Mé zkušenosti však také vedou k názoru, že benevolence schvalujících úřadů v hodnocení rizik zaměstnavateli může být značná a že jsou značné rezervy v hodnocení zdravotních rizik například v agenturním zaměstnávání (došlo již i k úmrtí po několika směnách pro vzniklý alergický šok z izokyanátů). Ani OSVČ si často neuvědomují rizika a pracují za podmínek, kdy si závažně poškodí zdraví, například při otryskávání opravované karoserie křemičitým pískem. Tedy obecněji lepší právní úprava navržená odborníky znalými praxe může vést k rychlejšímu konsenzu a lepšímu respektování právních předpisů.

V případě loňské novely zákona šlo podle vás o změnu k lepšímu? 

Důsledek změn se projeví vždy až s odstupem, jsou tam zpřesnění, zpřísnění i úlevy. Nejhorší jsou neustálé změny v právních předpisech, které znesnadňují komunikaci mezi lékařem, zaměstnancem a zaměstnavatelem. Komplikovanost právní úpravy je očividná, lékaři jsou v područí různých právních úprav a odbornost je jimi zatlačována do pozadí.

Hodně se mluví i o rizicích sedavého zaměstnání. Není nakonec více ohrožena „kancelářská krysa“ než například manuálně pracující člověk s nočními směnami?

Porovnávat jednoduše multifaktoriální rizika je velmi nesnadné. Samozřejmě, že životní styl, návyky a individuální péče o zdraví hrají významnou roli. Na druhé straně jednostranné zavádění programů podpory zdraví bez řešení pracovních podmínek a kvality pracovního prostředí je stavba na hliněných nohou. Podceňuje se obecně vliv psychické zátěže na zdravotní stav a ta se významně uplatňuje i při plnění například pracovních norem (jednostranná, dlouhodobá nadměrná zátěž pohybového ústrojí).

Které povolání hodnotíte jako rizikové a málo se to o něm ví? A existuje nějaké „zdravé“ povolání?

Práce obecně jistě škodlivá není, ale při překračování fyziologických možností organismu se její vliv na zdraví uplatní. Mění se také spektrum rizik – je málo akutních otrav z chemických látek, naopak přibývá postižení pohybového aparátu, některých druhů rakoviny, alergických onemocnění. Některá rizika jsou málo prozkoumána, například u nanotechnologií.

Za komplexně rizikové povolání považuji nejen klasické práce horníka či slévače, ale také brusiče v kovovýrobě, svářeče kovů, hasiče a záchranáře, řadu profesí ve zdravotnictví a sociálních službách či ve stavebnictví.

Definici zdravého povolání zatím nikdo nevymyslel, každé povolání se skládá z různých pracovních činností s možností vzniku zdravotního problému. Nedávno jsem měl v ordinaci pracovníka IT, který musel začít užívat nedominantní ruku, protože si namohl šlachy svalů ruky při práci myší tak, že ji nemohl používat. Řada pracovníků nenavštěvuje ani preventivní prohlídky u svého registrujícího praktického lékaře, či registraci vůbec nemá, takže jediná možnost prevence je pak prostřednictvím pracovnělékařských prohlídek. Pokud někteří lékaři provádějí prohlídky formálně, dělají tím prevenci medvědí službu. Měli jsme při běžné pracovnělékařské prohlídce na základě běžného odběru krve již třikrát záchyt nádorového onemocnění lymfatického systému.

Vaše pracoviště také hodnotilo rizika expozice rtuti z amalgámů ve stomatologii. Máte již závěry?

Ano, máme, můžeme konstatovat, že riziko z expozice rtuti u stomatologů je přijatelné a nepředstavuje pro ně při dodržování současných hygienických pravidel a moderních technologií reálné zdravotní riziko. Technologie se změnila, užívá se dózovaný amalgám a nyní po aplikaci nařízení EU jen velmi omezeně. Zvyšující se obsah rtuti v moči však narůstá s počtem amalgámových výplní v ústech, takže tyto výplně jsou skutečně trvalým zdrojem rtuti pro organismus, což dle provedených studií je zhoršeno užíváním žvýkaček.

Přesto hlavní zdrojem rtuti v naší populaci zůstávají zejména mořské ryby a mořské plody, což je ovšem mnohem větší a reálné riziko u obyvatel ostrovních populací, které je konzumují velmi často.

Když se vrátíme k nemocím z povolání, jak jsme na tom u nás s jejich výskytem? Jaká je v ČR praxe uznání nemocí a zdravotních důsledků z povolání? 

Výskyt nemocí z povolání není mezi různými státy porovnatelný, neboť záleží na rozdílné národní legislativě. U nás jich bývá ročně něco přes tisíc (v roce 2017 jich bylo 1370), nejsou teritoriálně rovnoměrně rozloženy. Jedním z nejrizikovějších odvětví je výroba vozidel, zdravotnictví a sociální péče, dominují onemocnění z přetěžování pohybového aparátu a z vibrací přenášených na ruce (syndrom karpálního tunelu), alergická onemocnění (kontaktní ekzém a průduškové astma) a svrab (u zdravotníků). Počet nemocí z povolání se považuje za podceněný, neboť řada lidí neprojeví o jejich uznání zájem. Praxe uznávání je procesně standardizovaná, i když se může zdát někdy zdlouhavá. Ale jde často o možnost následných soudních procesů, takže diagnostika musí být velmi podrobná a pečlivá. Bohužel některá onemocnění uvedená v nezávazném evropském seznamu nemocí z povolání či uznávaná v okolních státech je obtížné pro nedohodu zainteresovaných hráčů zařadit, i když jsou kritéria pečlivě připravena. To se nyní týká závažných onemocnění bederní páteře.

Co ještě by se mohlo v platné legislativě zlepšit?

Rezervy jsou zejména ve stanovení rozumných a fyziologicky zdůvodněných pracovních norem, zavádění nových automatizovaných a poloautomatizovaných technologií a omezení již zmíněných třísměnných a nepravidelných pracovních režimů a noční práce na výroby a služby, kde je to nezbytné.

Uvítal bych také diskuzi zejména v otázce společenského náhledu na pracovnělékařské služby, ale v souvislosti s podloženou argumentací o povaze a míře rizik, ne jen na základě domněnek, dohadů a přání. Je překvapivé, jak málo se zaměstnavatelé stále zajímají o tuto oblast, ačkoliv odvádějí do úrazového pojištění nemalé částky a prakticky je nezajímá, na co se prostředky pojišťoven využívají.

Pracovnělékařské služby by neměly být financovány přímo zaměstnavateli, ale zprostředkovaně právě z úrazového (nikoliv z veřejného zdravotního) pojištění, jehož reforma u nás dlouhodobě vázne. Bez reformy úrazového pojištění nelze ochranu zdraví při práci efektivně zlepšit.

Prof. MUDr. Milan Tuček, CSc.

Přednosta Ústavu hygieny a epidemiologie 1. LF UK a VFN v Praze se specializuje na hygienu, epidemiologii, pracovní lékařství a veřejné zdravotnictví. Působil řadu let v hygienické službě, byl krajským hygienikem a ředitelem Krajské hygienické stanice v Plzni, dále pracoval ve Státním zdravotním ústavu a v Železničním zdravotnictví Českých drah. Oboru pracovního lékařství se aktivně věnuje již od roku 1982. Je předsedou Společnosti pracovního lékařství České lékařské společnosti J. A. Purkyně.