Zkušenost nás učí, že lidé se ze zkušenosti nikdy nepoučí.
George Bernard Shaw
Vychvalujeme staré a nevšímáme si nového.
Tacitus
To všechno už tu bylo a ještě bude.
Wieslav Brudziňski
V roce 1893 byl schválen tak zvaný asanační zákon, v jehož rámci bylo v Praze zbouráno židovské ghetto v Josefově a část Starého i Nového Města včetně dnes již legendárního Podskalí. Byla to jedna z největších rekonstrukcí historické zástavby v Evropě. Proč o tom mluvit v souvislosti se zdravím? Jedním z důvodů asanace Prahy byly katastrofické hygienické podmínky, v nichž se chorobám výtečně dařilo.
Špína, přelidnění, nedostatek vody
Výrazem „asanace“ se označuje radikální přestavba centrálních částí Prahy na přelomu 19. a 20. století. Nově vzniklá zástavba představovala na svou dobu vysoký standard. Z dříve chudinské „středověké“ čtvrti se stala luxusní zóna secesních domů, ovšem za cenu ztráty řady unikátních a ve světě ojedinělých kulturních památek. K podobným asanacím však došlo i v jiných starých evropských městech. Hlavním cílem asanačního projektu bylo vybudování nové reprezentativní obchodní a obytné části v samém jádru města v sousedství Staroměstského náměstí. Město toužilo po širokých bulvárech vídeňského nebo pařížského formátu, než po úzkých středověkých uličkách.
Důvody asanace však mají také jiné a hlubší kořeny. Především jimi byly pro život zcela bezvýchodná hygienická situace, přelidnění, vysoká nemocnost a jedno z hlavních center pražské pouliční i domovní prostituce. Problémem nejen zde, ale v celé Praze, byl nedostatek pitné vody (získávané jen z 1000 kašen a studní napadených stoletým hnilobným kalem) a nedokonalá kanalizace, ústící na 35 místech do Vltavy.
Infekční Josefov
Josefov, do roku 1850 známý pod jménem Židovské město (něm. Judenstadt nebo také Židovské ghetto, Židovská čtvrť či hovorově V Židech), byl na základě tehdy nového obecního zákoníku připojen jako pátá nejmenší městská čtvrť k Praze (mezi Starým Městem a rychle se rozvíjejícím Karlínem) a přejmenován podle císaře Josefa II., který se v době svého osvícenského způsobu vlády choval k židovskému obyvatelstvu mírně a bez větších represí. Po staletí museli v Praze žít Židé v hustě zastavěném, zdí i ostnatým drátem ohrazeném území, ve kterém panovaly neřešitelné a katastrofické hygienické podmínky.
Znečištění přinášelo nejen lokální topení uhlím, ale také koňské potahy, popel, bláto, odpady z nejrůznějších řemeslných dílen, zbytky z masných krámů a většinou nepovolených jatek. Lidé zde podle statistik mnohem častěji umírali na infekční choroby, také jako důsledek závadné studniční pitné vody. Změť křivolakých úzkých neprosluněných uliček byla zcela bez kanalizace a pořádného osvětlení a domy, které měly svoje základy již ze středověku, byly přeplněné. Bylo běžné, že ve dvoupokojovém bytě žily tři i více rodin. Dokonce na podlaze v jednotlivých místnostech byly namalovány bílé čáry, které oddělovaly životní prostor jedné rodiny od druhé.
Ráj nevěstinců a pohlavních chorob
Díky patentům císaře Josefa II. a zejména po zrušení zákona o nuceném pobytu Židů v ghettu se jeho movitější obyvatelé rychle stěhovali mimo hranice Židovského města. Sem naopak mířila pražská chudina, žebráci, vetešníci, prostitutky a další podivná individua včetně tzv. galerky; kdo z hříšníků se chtěl schovat před zákonem, zamířil „do Židů“, což vedlo k vysoké kriminalitě.
Celá čtvrť byla známá svými bazary s nepřeberným sortimentem nového i použitého zboží často pochybného původu, množstvím hospod a nevěstinců. V době na přelomu 19. a 20. století zde dosáhla prostituce ruku v ruce s pohlavními chorobami obrovského rozšíření (podobně jako jinde) a počet veřejných domů si v této části Prahy dnes sotva můžeme představit. Není proto divu, že pro město a jeho radní byl takový stav neúnosný. Navíc byl Josefov dopravně neprůchodný, takže celá čtvrť se musela složitě objíždět. Z dnešního pohledu bychom řekli, že to byla situace jako stvořená pro velkolepý developerský projekt.
Pražská asanace
- Konečný plán asanace byl přijat jako zákon a vstoupil v platnost 7. dubna 1893. Následující průtahy byly způsobeny rozsahem zatracovaného i obdivovaného projektu a odmítavými postoji části Pražanů, ale také jeho stavebně-projekční náročností a vysokými náklady.
- Celý obvod asanace, rozdělené do 38 částí, měl rozlohu 380 tisíc metrů čtverečních a postihl přes 600 domů. Jeho součástí bylo rovněž zbourání několika synagog a přebudování systému ulic – jejich srovnání a rozšíření. Zůstalo pouze šest synagog, Židovská radnice a Starý židovský hřbitov.
- Samotné vystěhování a bourání ovšem začalo až v roce 1896, kdy městská rada přikročila k organizaci vyvlastňovacího řízení s majiteli realit v prvních čtyřech asanačních skupinách, zahrnujících ke zbourání 65 domů převážně v Josefovském katastru.
Stěhování do lepšího, bourání historie…
Nájemníci dostali výpověď a tisíce osob se muselo vystěhovat. Většinou se však na stěhování těšili, protože zpravidla se dostali do moderních zdravotně a hygienicky vyhovujících domů a bytů v jiných čtvrtích.
Z dnešního pohledu je zajímavé, že se majitelé domů sdružili do spolku a nadšeně asanaci podporovali. Měli však obavy, že by mohli městští radní podlehnout korupci ze strany některých finančních domů a oni by na prodeji prodělali. Požadovali proto, aby se na realizaci projektu podílelo co nejvíce podnikatelů, což se jim však nepodařilo; stavební povolení naopak získalo jen několik firem. Jak je v současnosti vidět, historie se opravdu opakuje. Bourání se táhlo až do roku 1903, kdy asanační zákon přestal platit. Nicméně od tohoto roku byla jeho platnost prolongována v desetiletých cyklech až do roku 1943, kdy přestal platit definitivně a již nebyl dále prodloužen.
Již od počátku realizace asanačního zákona se začaly v tisku a na schůzích nejrůznějších spolků objevovat protesty vyjadřující odmítavý postoj části široké veřejnosti i duchovních elit, zformovaný od roku 1900 do silného hnutí Za starou Prahu. Jejím záměrem bylo, aby zůstaly zachovány pražské památky a nebylo zbořeno úplně všechno. Skupiny příznivců i odpůrců byly tehdy stejně velké, takže asanace později postupovala uvážlivěji a tlak veřejnosti pomohl zachránit řadu památek. Naštěstí tehdy došlo ke kompromisu a nebylo zbouráno vše.
Podle Kateřiny Bečkové z Klubu za starou Prahu byla bilance první fáze asanace následující:
- Celkem bylo zakoupeno 222 domů, 2 masné krámy, 2 parcely, plochy od 22 domů, podíly na 3 domech, 93 celých dílců a podíly na 4 dílcích.
- Zbořeno bylo celkem 128 domů obecních a 22 domů samotnými vlastníky nemovitosti.
- Prodáno bylo 53 celých stavenišť a plochy na doplnění 25 stavenišť.
- Vystavěno bylo 67 novostaveb.
Do této doby také spadá rozhodnutí postavit v Praze dvě velké stavby: vodovodní a kanalizační síť. Kanalizace vznikala od roku 1897 s ústřední čisticí stanicí v Bubenči. Kaly byly dopravovány loděmi do jímek za městem.
Podle názoru renomovaných odborníků, není ani dnes jednoduché asanaci hodnotit vyjma dosažení podstatného zvýšení úrovně komunální hygieny, dosažení zdravějších životních podmínek pro obyvatele a zmírnění působení některých negativních společenských jevů. Náš přední historik architektury Zdeněk Lukeš k tomu uvádí: „Pohled je z dnešní perspektivy již opravdu smířlivější, byť dnes by to patrně již nikdo takhle neudělal. Ale musíme si uvědomit, že tehdy byla zcela jiná situace…“
ČLÁNKY DO MAILU
