Lidé v pravěku asi znali léčbu bylinkami. Operovat byste se však od nich nenechali

Pravěké praktiky nám dnes připadají spíše neúčinné, nevědecké nebo bizarní. Naštěstí je za milénia pokroku vystřídaly precizní operace a klinicky ověřená medikace. I ty opravdu nezvyklé se však někde na světě čas od času praktikují dodnes. Někdy jsou součástí tradiční kultury, jindy se jedná o novodobý protiproud medicíny.

Míval jeskynní muž rýmu?

Předpokládá se, že častým zdravotním problémem byly vzhledem ke způsobu života prehistorických lidí úrazy. Jednalo-li se o otevřené rány, zákonitě přišlo také velké riziko infekce, která mohla být ještě nebezpečnější. Opakujícím se motivem je u archeologických nálezů poškození kolenních a jiných kloubů. Počítá se tedy také s degenerací opěrné soustavy následkem častého nošení břemen a jiné námahy.

Jak je to s mikrobiálními nemocemi jako chřipka, zůstává otázkou, ale nejspíše existovaly. Z nalezených masových pohřebišť se vyvozuje možnost epidemií, které mohly vybít vesnici během krátkého časového období. A hlavně – viry jsou na naší planetě velmi dlouho. Určité typy virů po sobě zanechávají genetickou stopu v buňkách hostitele, a proto je lze prokázat zpětně. Vědci znají viry, které existovaly už před stovkami milionů let, tedy dříve než člověk. Analýzy lidských kostí, mumifikované kůže či zkamenělých výkalů mohou odhalit DNA různých druhů pravěkých mikroorganismů, třeba i bakterií a prvoků. Tomu se věnuje disciplína zvaná paleomikrobiologie. 

Léčba zubů, či zahnání hladu?

Asi nejúčinnější medicína, kterou nabízí příroda, jsou látky obsažené v rostlinách a houbách. Rostlinné materiály se rozkládají a většinou se archeologických vykopávek nedožijí, obzvlášť jako složka potravy. Proto se jejich pravěké využití v medicíně zkoumá z biomolekulárního složení zbytků v nádobách, na nástroji či v zubním kameni v lebkách. Vědci s pravěkou bylinnou medicínou často počítají. I v případě, že pravěký člověk neznal čaj proti rýmě, mohl si bylinami obkládat rány nebo zubní záněty.

Přečtěte si také:

Mileva Marič místo uznání ve vědě prala plenky, zatímco manžel si šel pro Nobelovku

Archeoložka Karen Hardy považuje dosavadní přežití lidské rasy i jiných zvířat za nemožné v případě, že by neexistovala žádná regulace smrtících patogenů. Těch je na světě totiž spousta. Ve studii, kterou s kolegy provedla na zubech 49 tisíc let staré neandrtálky, byly nalezeny důkazy žvýkání heřmánku a řebříčku. Tyto rostliny nemají valnou nutriční hodnotu, ale jako protizánětlivé léčivky se užívají dodnes. Spekulovat můžeme i o tom, že Homo sapiens pravděpodobně také znal nějaké bylinky, už jen proto, že se s člověkem neandertálským prokazatelně stýkal.

Jiná studie nalezla v tom samém vzorku důkazy pro zubní absces, a zároveň také stopy dalších přírodních léčiv: topolu a antibiotických hub. Další pravděpodobně užívané rostliny byly například bříza či rozmarýn. Problémem při hledání důkazů prehistorických bylinkářských praktik v zubech je však stanovení hranice mezi konzumací za účelem výživy a za účelem léčby. Rýhy v zubech různých nalezených těl nasvědčují i používání různých párátek. Těžko říct, zda měla způsobit fyzickou, nebo i chemickou úlevu.

Díra v hlavě opředená mýty

Jednou z procedur typických pro prehistorické období byla trepanace. Tento název označuje vytvoření otvoru v lebce. Některé kostry se známkou trepanace se datují až do doby před 7000 až 10 000 lety. Jedná se tak o nejstarší operaci lidského těla. Procedura se místy týká až 10 procent nalezených lebek z tohoto období, a to v Evropě, Asii a Americe. Používal se obsidián, pazourek či později kovový nástroj zvaný trepan.

Často se píše, že se trepanovalo bez umrtvení a pacient nemusel přežít. Motivací měla být snaha vyléčit bolesti hlavy či šílenství a vyhnat zlé duchy. Ve skutečnosti nelze snadno zjistit, proč toto pralidé prováděli. Vyhánění duchů byla hypotéza oblíbená u archeologů v 19. století. Tradice léčby epilepsie trepanací je doložená až ve 2. až 17. století našeho letopočtu. Tehdy už medicína podléhala jiným trendům.

Padoucnice, souchotiny, galská či fantivá nemoc: Jak znáte staré názvy nemocí?

Některé z výrazů v našem kvízu jste už nejspíše slyšeli nebo někde četli, otázkou je, jestli si pod nimi představujete tu správnou diagnózu. Troufneme si tvrdit, že možná narazíte i na takový, který jste nikdy předtím neviděli.

Spustit kvíz

Neurochirurg a historik medicíny Miguel Faria si nemyslí, že se tehdy vědělo o důležitosti mozku, pokud jde o řízení organismu. Ani Egypťané při přípravě těl na posmrtný život mozek neuchovávali. Poukazuje na to, že lovci v terénu často utrpěli zranění hlavy. Prudká rána do hrudi člověka zabila, ale rána do hlavy jej mohla jen omráčit – a potom zase vstal. Pravěký chirurg se možná snažil navozením úrazu hlavy vzkřísit již mrtvé členy kmene. Nejde totiž vždy poznat, zda otvor vznikl před smrtí, nebo po ní.

Trepanace kupodivu přežila dodnes. V minulém století se objevila jako trend alternativní medicíny. V roce 1965 se vrtačkou vlastnoručně trepanoval nizozemský knihovník Hugo Bart Huges. Dokonce se u toho dal vyfotit. Jeho teorie tvrdí, když dítě roste a zpevňuje se mu lebka, omezí se proudění krve do mozku. Trepanace mozku dovolí více dýchat a být výkonnější. Huges proceduru propagoval – prý ho zbavila neuróz. Nasnadě je přirovnání k lobotomii, která se liší v tom, že nástroj proniká skrz mozek a v konkrétním místě.

Proč lidé jedí hlínu

Pojídání hlíny, tedy geofágii, současná západní společnost považuje za patologické. Je to totiž jedna z variant jevu zvaného pika – závislost na pojídání nejedlých předmětů a substancí. Konzumace hlíny a jílu však dodnes hraje roli jako doplněk stravy v tradici některých koutů Afriky. Tam se věří například, že napomáhá reprodukčnímu zdraví.

Někteří archeologové předpokládají, že první objev hlíny jakožto léčivého prostředku nastal už v prehistorických dobách. Buďme však raději obezřetní – archeologických studií pravěké geofágie je málo. Neexistuje tedy konsenzus o tom, jestli se opravdu jednalo o léčebnou metodu, i když to tvrdí pár popularizačních webů.

Galerie: Z historie chirurgie

• 
• 
• 

Dalších 10 fotografií

Geofágii ve svých spisech údajně nejdříve zdokumentoval Hippokrates ve 4. století před naším letopočtem. O století dříve měli jíl polykat také obyvatelé Peru, domnívá se geolog James Gundersen a antropolog David Browman. Možné důkazy nasvědčující geofágii však údajně poskytují i vykopávky u afrického vodopádu Kalambo. Jsou-li tyto zkazky věrohodné a konstruktivní, znamenalo by to, že jíl polykal už Homo habilis před dvěma miliony let.

Proč se toto chování u lidí vyvinulo, je záhadou. Je totiž mnohem více nezdravé než zdravé: hrozí při něm poškození zubů, podvýživa, natržení esovité kličky tlustého střeva a samozřejmě také nákaza bakteriální infekcí. Snad může jít o snahu doplnit minerály nebo napomoci trávení. Další možnost je, že jíl obalí sliznice a zabrání vstřebávání toxinů a patogenů. Anebo možná je to mechanismus pro naplnění žaludku v období hladu. Jedna z hypotéz tvrdí, že lidé toto okoukali od zvířat – mnoho druhů včetně primátů polyká hlínu z různých podobných důvodů.