Pravidla správného sáňkování

Jednou z takových příležitostí pro pohyb venku je bezesporu sáňkování.

Přestože jsem již dávno nejsem dítětem, na druhou stranu ještě nepřišla doba, že bych silně zatoužila své geny přenést na někoho, koho bych v zimě učila třeba právě sáňkovat. Takže mi nic a nikdo nebrání se každoročně na sníh těšit a pořádně si ho užít na lyžích na horách a ve městě pak třeba při sáňkování. Ze zkušenosti moc dobře vím, že prvnímu sněhu musíme dát ještě šanci a se sáněmi na šňůře, s „pekáči“, „podprdelníky“ nebo s jinými ježdíky je třeba vyčkat. Ukvapený začátek sezony se nevyplácí! Bohužel, zvláště děti, které zkušenosti ještě pochopitelně nemají, první sníh předčasně rozjezdí a my, ti už trochu rozumnější, tak musíme trpělivě čekat na další sněhovou nadílku.

Sáňkování není jen skvělá zábava. Za jízdy musíme  vyrovnávat terénní nerovnosti a tím pěkně posilujeme zejména břišní a zádové svaly. Jako daň za jízdu dolů si pak dáme výšlap celého kopce, což naší fyzičce jednoznačně prospívá. Kopec lze samozřejmě i vybíhat, odměnou je pak více jízd dolů a protažené tělo i v zimním období. Pobyt venku, když trochu mrzne, je rovněž důležitou prevencí proti nachlazení. Tělo je totiž třeba v zimě otužovat.  

Co na sebe?

Vzhledem k tomu, že je tato „zábava“ přímo závislá na sněhu, který ale bývá i mokrý, lze jednoznačně usoudit, že bychom se měli obléci teple a nepromokavě. Coby spodní vrstvu bych rozhodně, stejně jako v případě dalších zimních sportů, doporučila nějaké funkční prádlo, které vás nejen zahřeje, ale hlavně dokáže sát pot, který potom nestudí – a věřte, že se i při sáňkování pořádně zapotíte. Velmi nepříjemná jsou holá záda, která navíc sněhu umožní dostat se třeba až na lopatky, proto vždy mějte spodní vrstvu důkladně zastrčenou do kalhot, nejlepší jsou ty se zvýšeným pasem a s kšandami.

Vrchní vrstva by pak měla být nepromokavá. Při sáňkování dochází k bezprostřednímu styku se studeným sněhem, který vlivem tělesné teploty taje. Vždy také noste čepici a rukavice, vhodná je i šála – ta chrání náš krk a průdušky, které dráždíme  rychlým dýcháním studeného vzduchu a trpí tak možná nejvíce. Důležité je mít také nohy v teple, což umožní vhodná zimní obuv, rozhodně nedoporučuji sáňkování v keckách nebo nízkých polobotkách. Po sáňkování, tedy pokud jste se ho zúčastnili opravdu aktivně, zbytečně dlouho venku nepostávejte, mohli byste prochladnout.

Sáňkovací náčiní

Jezdit z kopce dolů se dá prakticky na všem, co klouže. Asi tím nejtradičnějším nástrojem, který moc dobře známe z Ladových obrázků, jsou dřevěné sáně, o které je stále velký zájem, a to je důvodem, proč naštěstí nevymizely z pultů našich obchodů. Někteří výrobci se jim snaží zmodernizovat vzhled a vylepšit i jízdní vlastnosti, takže takové sáně pak mohou být rychlejší. Vyrábějí se v různých délkách, takže se na některé vejde více osob. Kromě dřevěných lze sehnat i sáně plastové či zmíněné kovové. Před jejich pořízením se však přesvědčte, zda je na nich kam uložit bezpečně nohy. Ne vždy tomu tak je a jízdu si kvůli tomuto nedostatku tolik neužijete.

Dalším oblíbeným sněžným vozítkem jsou boby, lidově řečené pekáč. Bývají vyrobeny z tvrdého plastu. Jsou stabilnější než sáně a zpravidla mívají ruční brzdu. Jsou tedy bezpečnější. Na tvarech bobů se výrobci leckdy pořádně vyřádili. Někdy připomínají galaktickou raketu, kterou můžete ovládat pomocí nohou, jindy jsou řiditelné volantem. Rovněž se liší tvary opěrátek. Boby tak mohou být naprosto pohodlné, nebo naopak někde tlačit, což může být i nebezpečné.       

Saně i boby jsou poměrně náročné na uskladnění. Menší a pro přepravu i pohodlnější alternativou „sáňkování“ jsou různé sáňkovací talíře, lopaty a klouzáky všech možných tvarů a barev. Pro jejich pořízení nemusíte rozhodně sahat hluboko do kapsy. Jsou poměrně levné, jejich ceny se pohybují kolem sta korun. Samozřejmě od nich ale nemůžete čekat, že vydrží stejně dlouho jako dražší sáně či boby.

Sáňkovací talíře jsou ovšem asi nejnebezpečnější. Nedají se prakticky řídit, rotují a poměrně snadno nabírají na rychlosti. Zbrzdit je lze snad jen vyklopením, to v tom lepším případě, nebo nárazem do něčeho nebo do někoho, tedy buď srážkou se stromem či s jiným sáňkařem, což může být velmi nebezpečné. Dětem bych je proto rozhodně nedoporučila.

Lopaty a ježdíky jsou možná bezpečnější, ale během jízdy na nich dochází k přímému kontaktu se sněhem, takže je člověk velmi brzy promočený, a tak si sáňkování moc dlouho neužije. Pokud nechce nastydnout, musí si čas zimních radovánek zkrátit.

Pokud máte sáně rozbité a pekáč vám sebral kamarád, igelitový pytel nebo tašku určitě najdete vždy a všude. Nevýhodou takového jednoduchého jezdítka je to, že perfektně kopíruje reliéf a vy pak můžete mít vaše ctěné pozadí lehce otlačené, v horším případě otlučený zadek i záda. Igelit také špatně tepelně izoluje, takže sedíte na studeném.

Kde sáňkovat a kde radši ne

Sáňkovat lze všude, kde je zasněžený kopec. Ve městech se dříve jezdilo i po různých silnicích a cestách, což je v dnešní době plné aut a divokých řidičů poměrně riskantní. Nejprve si ověřte, zda kopec končí na bezpečném místě – silnici za bezpečnou rozhodně považovat nelze. Může se stát, že pořádně rozjeté vozítko na sněhu jen tak neubrzdíte a vjedete autu přímo pod kola.

Rovněž není příliš vhodné sáňkovat na svahu, kde je více stromů nebo přímo sad. Náraz do kmene vás může fatálně zranit. Z tohoto důvodu se příliš nedoporučuje sáňkovat za tmy, kdy se dají možné překážky snadno přehlédnout.

Nejlepší je samozřejmě holdovat sáňkování někde v horách, kde je sníh čistý a vzduch čerstvý. Pokud nemáme to štěstí a do hor je to zrovna daleko, snad v každém našem městě naleznete nějaký park s vhodným terénem. Já třeba sáňkuji v Praze v Riegrových sadech na takzvaném „dvoukopčáku“, což je poměrně dlouhý kopec, a pokud je sníh těžší a jízda proto pomalejší, můžete se ještě kochat krásným výhledem na Pražský hrad.