Přežil koncentrační tábor, napsal o tom knihu a učil lidi hledat smysl života

Jsou chvíle, kdy vůle k životu ustupuje do pozadí. Jsou to bezútěšné dny depresí a pochybování o sobě samých, plné strachu o své blízké či strachu ze smrti samotné. Příčinou může být opravdu těžká životní situace, ztráta blízkých osob, traumatizující události, diagnóza nevyléčitelné nemoci a podobně. Viktor Frankl tvrdí, že i tehdy má život smysl. 

Jak dát svému životu smysl

Logoterapie, jejíž název je odvozen o slova logos znamenající smysl, hledá možnosti či cestu, jak dát svému životu smysl, i když se okolnosti jeví zcela beznadějné. Není to život v depresi končící sebevraždou. Je to neuvěřitelná schopnost člověka nepochybovat o své existenci, přijmout jakkoliv tvrdé životní podmínky a přežít za každou cenu hnán vůlí k životu a dodržováním každodenních rituálů. 

Bez vůle, víry, humoru, optimismu a naděje to však není dost dobře možné. Základ této psychoterapeutické odnože zabývající se existenciální filozofií a psychologií byl dán v době, kdy sám tvůrce a představitel této metody měl možnost vyzkoušet si vše na vlastní kůži – v koncentračním táboře.

Přečtěte si také:

Děti chtějí vědět, zda jsou dost dobré, říká psycholožka. Často s nimi řeší sebepoškozování

Viktor Emil Frankl (1905–1997) vystudoval medicínu a stal se neurologem a psychiatrem. Již ve své předválečné praxi se zabýval otázkami smyslu lidského života, pracoval s mladými lidmi a snažil se zkoumat příčiny sebevražd u mladých lidí. Jako Žid byl v roce 1942 odtržen od své rodiny a poslán do koncentračního tábora. A právě pobyt v Terezíně, Osvětimi a Türkheimu dal vzniknout jeho pozdějšímu významnému dílu, v němž zachytil nejen hrůzy koncentračního tábora, které sám prožil a jichž bych svědkem na vlastní oči, ale také vlastní psychologické výzkumy a analýzy přinášející cenná poselství. Tak vznikla Franklova logoterapie.

Už v průběhu života v koncentračním táboře přemýšlel jako vědec, v hlavě připravoval koncept své knihy a jako dobrý psycholog a pozorovatel se snažil pomáhat dalším vězňům a ulevovat jim po duševní stránce. Šance, že sám přežije, byla nejistá… On však přežil, a mohl tak své cenné poznatky psychiatra předávat dál. Tento neskutečně traumatizující osudový životní zážitek pochopitelně ovlivnil celý jeho další život a dílo.

Dokázal životu říct ano

Po návratu do svobodného života po skončení války Frankl zjistil, že z celé jeho rodiny přežila pouze sestra, která se zachránila emigrací do Austrálie. Smrti vyhladovělého otce byl osobně přítomen v Terezíně, matku poslali rovnou do plynu, bratr zahynul při těžké práci v Osvětimi, jeho manželka Tilly, s níž v manželství nestrávil ani rok, než je nacisti sebrali, zemřela v Bergen-Belsenu. Ještě v roce 1945 Frankl sepsal svou knihu A přesto říci životu ano. Tuto knihu by si měl přečíst každý člověk, a obzvláště ti lidé, kteří si neváží života.

Přečtěte si také:

Syndrom vyhoření může potkat úplně každého a člověk si toho vůbec nemusí všimnout

Ale strach ze smrti mne vlastně nikdy v životě netížil; tížilo mne jen jedno: otázka, zda pomíjivost života nezničí jeho smysl. A odpověď na tuto otázku, k níž jsem se posléze probojoval, byla tato: Z mnoha hledisek teprve smrt činí život vůbec smysluplným. Především však nemůže pomíjivost ukončit smysl bytí z toho prostého důvodu, že v minulosti se nemůže nic nenávratně ztratit, spíše vše zůstává trvale uchováno. Minulost je tedy dokonce uchráněna a zachráněna před pomíjivostí. Cokoli jsme vykonali a vytvořili, cokoli jsme prožili a zakusili – to jsme zachránili jako minulost, a nic a nikdo už to nemůže odstranit ze světa. To je citace z díla V. E. Frankla nazvaného Co v mých knihách není.

Po válce se Frankl proslavil. Vedl svou neurologickou kliniku ve Vídni, publikoval spoustu knih, dva roky po skončení války se znovu oženil a zplodil dceru, která se později stala dětskou psycholožkou. Deset let od skončení války získal titul profesora psychiatrie a neurologie, v průběhu života obdržel 29 čestných doktorátů a vydal 39 knih, které byly přeloženy do 40 jazyků. Na celém světě se našlo i mnoho jeho žáků a pokračovatelů propagujících myšlenky logoterapie a zabývajících se existenciální psychoterapií.

Jedním z nich je také slavný americký psychiatr Irving D. Yalom (*1931), který napsal spoustu vynikajících bestsellerů s pozoruhodným začleněním psychoterapeutického tématu, filozofické otázky a románového příběhu na základě skutečných historických událostí se skutečně žijícími historickými postavami. Jedná se o knihy: Když Nietzsche plakal, Léčba Schopenhauerem, Problém Spinoza, ale napsal i mnohé další knihy, v nichž velmi čtivým způsobem osvětluje základní myšlenky a metody existenciální psychoterapie.

Přečtěte si také:

Tafefobie, koumpounofobie a další. Fobie není totéž co strach, léčit ji je těžké, ale jde to

Láska silnější než smrt

Franklova teorie ukazuje, že člověk může najít smysl života v sebepřesahujícím činu, kterým se obětuje pro dobro ostatních, maximálním prožitím nějaké životní hodnoty, kterou může být láska, anebo může prokázat silnou morálku, odvahu a vůli v prožití utrpení. V láskyplných myšlenkách na svou ženu, kdy nevěděl, zda vůbec žije, prožíval každodenní utrpení v koncentračním táboře a uvědomoval si jediné: že láska je silnější než smrt.

Chápu, že člověk, i když mu už na tomto světě nezbývá vůbec nic, může být blažený, byť i jen na okamžik, když se ve svém nejhlubším nitru odevzdá obrazu milovaného člověka. V té nejtragičtější vnější situaci, do níž je člověk postaven, kdy se už nemůže realizovat tím, co dokáže, v situaci, v níž jeho jediný výkon spočívá v opravdovém utrpení, ryzím utrpení. V takové situaci je člověk schopen sám sebe naplnit láskyplným vnitřním patřením na obraz, uvedl Frankl. 

Na základě vlastní a velmi cenné zkušenosti dokázal popsat a zanalyzovat typické chování a prožívání vězňů koncentračního tábora, ztrátu lidskosti a sebeúcty, znecitlivění vůči tomu, co se kolem druhým děje, veškeré psychické obranné mechanismy, zaměření na základní lidské potřeby, jakými je například touha po nasycení v době dlouhodobého hladovění, schopnost překonávat každodenní psychické a fyzické týrání, bolest, nedostatek spánku, zimu, strach a touhu po vysvobození v podobě vlastní smrti. Našel se ale i prostor pro umění a humor, každodenní maličkosti, které člověka dokážou neskonale potěšit, ať už jde o boty po mrtvém, nebo schovaný kousek chleba.

Přečtěte si také:

Špatné zprávy někoho děsí, jiný je cíleně vyhledává. Co dělat, aby nám z nich nehráblo

Nic než holá existence

Frankl vysvětluje, že člověku nezbyde nic než jeho holá existence a že veškeré lékařské výzkumy popisující, jak dlouho člověk vydrží bez jídla, vody a podobně, jsou nesmysly. Teprve v realitě se ukazuje, že člověk se dokáže přizpůsobit naprosto jakýmkoliv nelidským životním podmínkám a dokáže přežít cokoliv nemožného a nepředstavitelného. Zásadní bylo neztratit víru a naději, zachovat si každodenní rituály, byť se třeba oholit i nalezeným kouskem střepu, neztratit svůj duševní život, meditovat a modlit se. Uvolnění přinášelo i umění, duševní pomoc dokonce i spiritistická seance.

Sexualita ztrácela na významu, byla silně upozaděna a u zesláblých, hladových a fyzicky vyčerpaných lidí se zcela vytrácela. A kdo neměl nějaký cíl do budoucna a nežil v představách, rychle rezignoval na svůj život a umíral. Kdo není schopen věřit v budoucnost, je v lágru ztracen. Ti, kteří přežili, se však jen velmi těžko začleňovali do normálního života. Proto museli nadále věřit ve svou budoucnost.

Život v koncentračním táboře nepochybně dokázal způsobit průlom do těch nejhlubších propastí lidského nitra (…). Snad ještě žádná generace nepoznala člověka tak, jako ta naše. Co je to tedy člověk? Bytost, která vynalezla spalovací pece. Je to však i současně bytost, která šla do plynových komor vzpřímeně a s modlitbou na rtech…