Přesněji řečeno v případě úzkostí jde o směs několika nepříjemných prožitků. Obava, že se něco negativního stane, špetka pesimismu, předtucha, že nezvládnu to, co bych zvládnout měl.
Co se dozvíte v článku
Úzkosti provází nevolnost a další fyzické projevy
Nejde jen o psychické rozpoložení. Nápadné jsou psychosomatické souvislosti. Nejčastěji se na počátku objeví spíše lehký pocit nevolnosti. Poté, co si jej uvědomíme, se spíše zhorší a jakoby se zdůvodní.
Postižený zbledne, potí se. Objeví se třeba bušení srdce, problémy s dýcháním, bolest (nejen) na hrudi, sevření hrdla – nabízí se charakteristika „úzké hrdlo“. Dále třeba chvění rukou.
Když dva lidé trpí úzkostí, nemusí se trápit stejně. U někoho jde spíše o vcelku nenápadné a krátkodobé vyvedení z míry. U jiného o předehru panického záchvatu. Neurčitá úzkost může přejít ve zcela konkrétní strach – třeba právě z panické ataky.
Příčiny úzkostí nejsou jen v hlavě
Občas může úzkostí trpět každý. Pokud je intenzivní, neodklonitelná, či se opakovaně vrací, jde o již vyhraněnou úzkostnou poruchu. Dominantní zde mohou být nutkavé stavy – obsese, různé fobie, obavy ze sociálního kontaktu, již zmíněná panika. Patří sem i posttraumatický stresový syndrom.
Je snadné hledat příčiny úzkosti jen a jen v psychice. S nadhledem poté dospějeme k závěru: Příčinou jsou negativní myšlenky vycházející z ne zcela uvědomovaných problematických vzorců našeho prožívání. To vede ke vzniku stresu i tam, kde vlastně ani ohroženi nejsme.
Skutečnost může být složitější. Úzkost mj. doprovází i některá závažná onemocnění – zejména plicní a srdeční. Vyvolávají ji i mnohé bolestivé stavy.
Když se i ateista modlí… a další metody pomoci
Dávno před psychiatry se úzkostí zabývala katolická církev. Charakterizuje ji jako nepříjemný pocit prožívaný v souvislosti s působením kritických životních situací. Její vznik podporuje, pácháte-li zlo. Zvládnout ji lze „následováním Kristovy lásky“. Jisté je, že zejména u věřících lidí modlitba úzkostné stavy snižuje. Občas se stane, že i striktní ateisté se na pomezí úzkosti a strachu uchýlí ke zdánlivě dávno zapomenuté modlitbě… a ona pomáhá.
Psychologická pomoc spočívá v zastavení negativních, automaticky probíhajících řetězců myšlenek. Velmi dobrou zkušenost mám s autogenním tréninkem. U tohoto relaxačního cvičení ani tolik nezáleží na dokonalosti postupných, psychické napětí uvolňujících kroků. Podstatné jsou tzv. formulky. Nejprve v rámci samotného cvičení a posléze v běžném životě si říkáme, oč usilujeme. Formulka má být jasná, stručná, pokud možno zvučná – byť si ji uvědomujeme nejprve beze slov. Je zcela soukromá. Tudíž může být i vulgární. Mnohá česká slova, v nichž rachotí rrr, nepatří k uhlazenému projevu, leč velmi uklidňují.
Formulky proti úzkosti
V duchu preventivně: „Klid, zvládnu to!“
„Vím, co dělám a proč to dělám.“
„Žádný strach a obavy.“
„Tento den chci prožít v klidu a v pohodě.“
„Úzkost je zbytečná.“
„Uvolním se a přestanu se bát. Žádné nebezpečí nehrozí.“
Lze použít i obrazně, například: „Kdopak by se vlka bál…“
Před spaním: „Uvolním se, budu klidně spát a ráno se probudím s dobrou náladou.“
Čtenáře možná napadá: je léto, čas prázdnin, mnohá z nedávných omezujících opatření patří minulosti. Má právě teď smysl uvažovat o úzkosti? Jednou z možných odpovědí je poukaz na již výše zmíněný posttraumatický stresový syndrom.
Posttraumatický stresový syndrom
V rámci spektra možných úzkostných projevů patří k diagnosticky nejmladším. Občas – zejména v USA – byl nazýván Vietnamský syndrom. Trápil mj. výraznými úzkostnými projevy demobilizované vojáky po návratu domů z bojů ve Vietnamu. Není podstatné, že podobné problémy měli i předtím namátkou ti, kdož přežili holocaust, nebo navrátilci z války v Koreji. Samozřejmě i jiní. V době, kdy nastal v první světové válce nejen „na západní frontě klid“, trpěl podobnými příznaky každý pátý z vojáků, kteří vše šťastně přežili.
Moderní diagnostická kritéria odpovídají následujícímu popisu:
- Jedinec byl vystaven traumatické události. Ta je nechtěně jakoby znovu prožívána. Objevují se úzkostné – ne zcela přesné – vzpomínky. Dále obavy z toho, co se tehdy ještě mohlo stát.
- Jsou potíže s usínáním, spánek je neklidný, sny děsivé.
- Dotyčný se snaží vyhýbat všemu, co připomíná stresující událost. Zmínky o tom, co prožil, mu jsou nepříjemné. Chce na vše zapomenout, ale nejde to.
- Mnohdy se objeví nápadná podrážděnost, sklon k rozladám, výbuchy zlosti pro maličkost.
- Postiženého „nic nebaví“, ztrácí zájem nejen o dřívější koníčky.
To vše narušuje nejen jeho kondici, ale i vztahy v rodině, na pracovišti a všemožné další sociální vazby.
Koronavirus (ne)může za všechno
Zejména patříte-li k tzv. rizikovým skupinám a přečtete si koncem července informaci: „V ČR počet nakažených koronavirem roste. Nyní je srovnatelný se stavem v dubnu 2020,“ můžete mít jasno. Subjektivní mizérie je důsledek stále hrozící korony.
Jenže pozor! Důvodů může být víc a třeba i velmi odlišných. Stačí, pokud se dle osobních představ nepovede dovolená. V zaměstnání se cítíme vyhořelí. Ba i brzký závan tzv. babího léta může připomenout čas, který je pro zvýšený výskyt depresí označován jako psychiatrické žně.
Nikomu neradím řídit se dle zásady: To musím zvládnout sám. Vyhledat přinejmenším psychologickou pomoc včas – ne až když se cítíme opravdu bídně – je dnes snad ještě aktuálnější než kdy dřív.
ČLÁNKY DO MAILU