Primář Popov: Nejdůležitější je, zda dokážete mít alkohol pod kontrolou

Primář Petr Popov se roky zabývá adiktologií, léčbou závislostí. Podle odborníků jde u nás o stále opomíjený a dlouhodobě podfinancovaný obor. Možná k tomu prý přispívají i předsudky, které vůči závislostem ve společnosti přetrvávají, v duchu tvrzení: Do problému se dostali sami, ať si také sami pomohou. „Takový přístup ale není rozumný. Prostředky investované do léčby závislých se totiž mnohonásobně vracejí díky nižší nemocnosti, nižší kriminalitě, delšímu produktivnímu životu vyléčených,“ říká Petr Popov. Připouští ale, že závislí lidé mají často na vzniku svého onemocnění zásadní podíl. Kdo už tedy je alkoholik?

Docent Jaroslav Skála, nestor české adiktologie, označoval závislost na alkoholu za kombinaci duševní poruchy a nedisciplinovanosti. Jaká je vaše definice?

Já bych označil závislost na alkoholu primárně za duševní poruchu. Nedisciplinovanost je spíše jejím příznakem, který je ostatně charakteristický i pro řadu dalších závislostí.

Často se také jedná vlastně o kombinaci několika duševních poruch. Například úzkostné či depresivní poruchy se závislostí na alkoholu. Rovněž odlišujeme závislost od situace, kdy někdo návykovou látku užívá často, nebo i často a hodně, a přitom stále závislý není. Pro takovou situaci používáme buď oficiální diagnózu „škodlivé užívání alkoholu“, nebo pojem „rizikové pití“.

Kdo je již závislý a kdo má „nakročeno“?

Existuje šest diagnostických kritérií – vztaženo k alkoholu je to silná touha pít, potíže s kontrolou pití, přítomnost odvykacích příznaků při ukončení pití nebo snížení dávky alkoholu, zvyšující se tolerance, opouštění jiných zájmů kvůli závislosti a pokračování v pití i přes jasné problémy, které způsobuje. Pokud někdo v rámci dvanácti měsíců splní alespoň tři z těchto kritérií, je z medicínského pohledu závislý. Varovným signálem je ale přítomnost kteréhokoli z nich. Jestliže takový příznak na sobě někdo zpozoruje (nebo jej zaznamená někdo z okolí), může už mít, jak říkáte, „nakročeno“.

Osobně si myslím, že naprosto nejdůležitější je z vyjmenovaných kritérií to, zda člověk dokáže, anebo nedokáže užívat alkohol či jinou látku kontrolovaně, bez toho, aby poškozoval sebe nebo okolí.

Orientační test rizikovosti pití WHO zohledňuje, jak často člověk alkohol pije a v jakém množství. Například žena podle něj překročí hranici vysoce rizikového pití, pokud pije alkohol čtyřikrát či vícekrát týdně. Prof. Králíková říká o závislosti na kouření: „Pomůže jednoduchá otázka: Je problém den bez cigaret? Pokud kuřák nevydrží bez kouření ani den, je jasné, že je fyzicky závislý…“ Je možné se podobně otestovat na alkohol – tedy vydržím se nenapít den, dva, tři… Nebo dám si jednu skleničku, víc ne?

Ne, tohle u alkoholu neplatí. Někteří závislí jsou schopni běžně abstinovat několik dní a nemají potíže, ale potom do toho zase spadnou. V případě zvláštního typu závislosti, dříve označované za kvartální pití, může být člověk bez potíží i několik týdnů. Potom ale následuje zase třeba několikadenní či několikatýdenní období těžkého pití.

Autor: Vitalia.cz

Můžete uvést typické i méně obvyklé příklady rizikového chování a toho, jak člověk upadne do závislosti?

Obecně se to opravdu nedá říci. Problém se závislostí se týká všech věkových skupin, společenských vrstev, obou pohlaví. U některých skupin může být rizikové chování více nápadné nebo více nebezpečné, třeba u řidičů. Kdo řídí kamion či autobus, vlastně by neměl téměř pít vůbec – ještě druhý den může mít v krvi zbytkový alkohol. Docela zvláštní je, že mnohdy začne rizikově pít matka, která zůstala doma na mateřské dovolené – přitom je plně vytížená péčí o dítě.

Pokud ještě budeme mluvit o lidech, kteří nejsou těžcí alkoholici, fungují, ale již třeba mají nakročeno k problému – co byste jim poradil? Jak zatáhnout za záchrannou brzdu?

Pokud si někdo uvědomuje, že občas vypije víc a způsobuje mu to problémy, je to ještě poměrně dobrá situace. Alkoholici si svůj problém už uvědomují méně. Přesněji řečeno, problémy si uvědomují, ale vysvětlují něčím jiným než pitím. Nastupují tzv. „obranné mechanismy“, například bagatelizace pití („je to přece normální, každý pije…“), nebo racionalizace, kdy závislí „svádějí“ své potíže na něco či někoho jiného.

Jen obtížně to někdo může zvládnout sám. Nejlepší je obrátit se na odbornou pomoc nebo na svépomocnou skupinu, jako jsou Anonymní alkoholici.

Doc. Skála prý léčil jen ty, kteří o jeho pomoc stáli. Je vůbec možné zbavit někoho závislosti proti jeho vůli?

Není. Když někdo absolutně nemá zájem o změnu svého chování a nechce přestat pít, nebo pití alespoň redukovat, nelze mu abstinenci nebo střídmost „transplantovat“. Ani zabránit v jeho sebedestruktivním počínání. A co je pozoruhodné, nefunguje to ani ve vězení, kde by se dala předpokládat možnost kontroly a horšího přístupu k návykové látce. Kdo chce, ke svojí droze se obvykle nějak dostane. Na druhou stranu, i nedobrovolná léčba nařízená soudem může být u nespolupracujícího a nemotivovaného pacienta začátkem změny.

Jak vypadá léčba závislosti na alkoholu? Je vždy nutná hospitalizace? Můžete ty, kteří se třeba bojí vyhledat pomoc, nějak uklidnit?

Hospitalizace není vždy nutná, velmi často se závislosti léčí i ambulantně. K hospitalizaci se většinou přistupuje při rozvinuté závislosti a samozřejmě tehdy, když jsou přítomny závažné somatické či psychické komorbidity či jiné problémy, dotyčný je v nepříznivé sociální situaci a podobně.

Existují i volně prodejné léky, pokud by se někdo chtěl návštěvě lékaře vyhnout? Nebo doporučujete odvykat jen pod dohledem odborníka?

Existují různé podpůrné medikamenty, ale i ty jsou na předpis. Týká se to například i preparátu Champix určeného pro léčbu závislosti na nikotinu či jiných podpůrných preparátů pro ty, kdo chtějí odvykat kouření. Pacient si je navíc většinou musí sám plně uhradit. Také léky pro léčbu škodlivého pití, respektive závislosti na alkoholu (Selincro, Campral, Antabus) si pacient plně hradí sám, i když jsou na předpis. To je bohužel slabina ambulantního systému v této zemi.

Dnes se rady hledají i na internetu. V této souvislosti je nejčastěji hledané spojení „odvykání alkoholu bez abstinenčních příznaků“. Je to možné, lze odvykat bez nepříjemných abstinenčních jevů?

Ano, při hospitalizaci lze naštěstí podpůrnou farmakoterapií tyto jevy mírnit, nebo dokonce zcela odstranit.

Galerie: Na zdraví! Aneb před a po panáku

• 
• 
• 

Dalších 24 fotografií

Lze odvykání zvládnout jen na lécích bez dalších opatření, například změn v režimu?

Ne. Pomocí léků lze zvládnou odvykací stav, ale ne odstranit závislost. Musejí se používat v kontextu další dlouhodobé terapie.

Platí i u alkoholu, že je třeba hledat a řešit příčinu, nejen následky – tedy alkoholismus?

Rád říkám, že léčíme člověka, ne závislost. Ano, s pacientem je potřeba pracovat, nalézt i tu příčinu, proč se do závislosti dostal nebo proč se závislost udržuje. Také je potřeba pracovat na změně životního stylu a naučit pacienta předvídat, jak, kdy a kde by se mohl dostat do rizikové situace. A v případě, že taková situace nastane, jak ji zvládnout.

Co byste poradil lidem, kteří se alkoholu rádi napijí, ale samozřejmě nechtějí sklouznout do závislosti? 

Hlídat si zkonzumované množství. Nepřekračovat denní dávky. To je maximálně jedna dávka, respektive sklenice alkoholu (0,2 dcl vína, nebo 0,5 l piva max. 12 st., nebo 0,05 dcl destilátu max. 40 %) u žen a max. dvě dávky/sklenice u mužů. V případě, že některý den člověk nepije (což je chvályhodné), neměl by následující den vypít dvojnásobek. Varovné rovněž je, když se konzumace stane pravidelnou, takže nad tím je dobré se občas zamyslet.

Každý si také může vyzkoušet, zda je schopný vydržet bez alkoholu alespoň měsíc v kuse. Pokud to nedokáže, něco může být v nepořádku. Jinými slovy, kdo chce pít bezpečně, musí být zároveň schopen nepít vůbec.

MUDr. Petr Popov, MHA

Odborník na léčbu závislosti na alkoholu, primář Kliniky adiktologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.