Antibiotika jsou látky užívané k terapii a profylaxi infekčních onemocnění vyvolaných bakteriemi. I když jsou v současné době vyráběna synteticky, řada antibiotik je přírodním produktem plísní.
Od obvazů s plísní k penicilinu
První zmínky o využití antibiotického efektu plísní jsou známy z Číny už dva a půl tisíce let před naším letopočtem, kde se v léčbě infekcí využívaly obvazy z plesnivého sójového mléka. Baktericidní efekt plísní rodu Penicilliumzaznamenal v roce 1896 francouzský lékař Ernest Duchesne, za objevitele antibiotik je však považován Alexander Fleming. Tento skotský lékař během svého výzkumu antibakteriálního účinku lysozymu kultivoval bakterie na agarových plotnách, z nichž jedna byla napadená plísní Penicillium notatum. Fleming pozoroval potlačení růstu bakterie působením plísně a popsal látku vylučovanou plísní, která inhibuje růst bakterií. I když nebyl schopen sloučeninu izolovat, popsal svůj objev v roce 1929 ve vědecké literatuře a sloučeninu nazval penicilin.
Alexander Fleming je považován za objevitele antibiotik
Izolovat penicilin se podařilo až v roce 1940 chemikům Chainovi a Floreymu a v průběhu druhé světové války byl pak dodáván armádě pro léčbu raněných vojáků. V poválečném období nastal boom ve vývoji nových antibiotik a do sedmdesátých let dvacátého století byla vyvinuta většina skupin v současnosti známých antibiotik:
Řada dříve fatálních infekcí se zařadila mezi choroby, které je možné při včasné diagnostice vyléčit bez následků. Infekční choroby se postupně začaly považovat za vyřešenou záležitost, antibiotik pro klinické využití byl dostatek a rezistence bakterií vůči antibiotikům byla nízká. Vývoj nových skupin antibiotik nebyl potřeba.
Neadekvátní užívání antibiotik napomohlo rezistenci bakterií
Bakterie si však v průběhu let dokázaly vyvinout účinné mechanismy rezistence, k jejímuž rozvoji napomohlo mnohdy neadekvátní užívání antibiotik, ať už to bylo užívání antibiotik v terapii virových onemocnění, užívání antibiotik zbytečně širokého spektra tam, kde by bylo dostačující užití základního antibiotika úzkého spektra, nebo jejich nesprávné dávkování.
Lékaři přiznávají: Stále předepisujeme antibiotika příliš často
Na prahu nového století a tisíciletí tedy můžeme pozorovat celosvětový nárůst rezistence bakteriálních kmenů k antibiotikům první volby i rezervním a rezistence se stává globální hrozbou pro zdravotní stav populace.
Nové skupiny antibiotik na trh uváděny nejsou a nové deriváty starých skupin antibiotik nestačí na dobře vyvinuté mechanismy bakteriální rezistence. O tom, že je rezistence bakterií k antibiotikům vážný problém, svědčí i řada doporučení Světové zdravotnické organizace (WHO) nebo zdravotnických výborů Evropské unie pro uvážené užívání antibiotik nejen v humánní medicíně. Dokládají to i systémy sledování antibiotické rezistence – jedním z nich je evropský systém sledování antibiotické rezistence EARS-Net (European Antimicrobial Resistance Surveillance Network). Je to nezávislý dlouhodobý projekt sledování antibiotické rezistence invazivních izolátů bakterií na národních a evropské úrovni, který shromažďuje validní a srovnatelné údaje o rezistenci pro veřejné zdravotnictví zúčastněných zemí. Situace v jednotlivých zemích je pak přehledně znázorněná ve formě tabulek, grafů a map, které ukazují procento rezistence jednotlivých bakteriálních kmenů k daným antibiotikům.
WHO: 12 bakterií, na které už nefungují antibiotika
Jak jsme na tom u nás
Česká republika má ve srovnání s ostatními zúčastněnými zeměmi nízké rezistence ve skupině grampozitivních bakterií: Streptococcus pneumoniae jako jeden z nejčastějších původců komunitních pneumonií zůstává stále dobře citlivý i k základním penicilinovým antibiotikům. Zásadní problém nemá většina zdravotnických zařízení ČR ani s MRSA – oxacilin (methicilin) rezistentními kmeny Staphylococcus aureus.
Ve skupině gramnegativních bakterií je ale situace horší. Poměrně vysoká je například rezistence E.coli k fluorochinolonům, ještě horší je situace u Klebsiella pneumoniae – rezistence invazivních izolátů v této skupině bakterií k některým antibiotikům (např. cefalosporiny) přesahuje padesát procent. Nejobávanější jsou pak kmeny enterobakterií s produkcí karbapenemáz – karbapenem degradujících enzymů, které štěpí všechna betalaktamová antibiotika, včetně rezervních karbapenemů. Tyto bakteriální kmeny zůstávají často citlivé pouze vůči kolistinu a některému z aminoglykosidů, popřípadě samotnému kolistinu. Terapie infekcí vyvolaných těmito bakteriemi je pak velmi obtížná.
Návrat na začátek
Antibiotika a jejich užití v terapii infekčních onemocnění jsou známa necelých sto let. To je doba, která je v historii lidstva relativně krátkým časem. Za tuto krátkou dobu jsme se ale s antibiotiky vrátili téměř na začátek: kvůli rezistencím, za kterými často stojí nevhodné zacházení s antibiotiky, se v praxi setkáváme s kmeny bakterií, proti kterým můžeme použít už jen velmi málo antibiotik ze všech dodnes známých.
Stojíme tedy na prahu „postantibiotického období“ a mělo by být snahou nás všech, abychom účinnost antibiotik zanechali i pro další generace.
ČLÁNKY DO MAILU
