Místy trefné ale ne zcela. i Asperger je každý originál, tedy nelze všeobecně popsat ADHD, Autismus i AS.
Psychologové a specialisté, se musí učit za pochodu. Neexistuje žádná šablona nebo relevantní nauka. Až lidstvo pochopí, že tyto bytosti přicházejí uzdravit myšlení materialismu, bude tu daleko dýchatelnější klima. Spousta lidí hledá diagnózy, hlavně aby měli tu správnou. Ale uniká jim podstat věci a tou je duchovní podstata bytosti. Všichni tyto (nenormální lidé) přišli uzdravit ty normální, co ničí vše kolem sebe :-)
Pokud to normální člověk sám nepochopí, je nutná konzultace s duchovním průvodcem. Žádný člověk dotovaný státem(pojišťovnou) nemá zájem aby se někdo uzdravil. Na nenormálních je postavený super byznis "stát-pojišťovna-lékař-psycholog". Pokud si rodiče těchto dětí myslí, že to mají za trest, tak tomu tak skutečně je. Musí pochopit princip vědomí a bytí na této planetě :-)
Vážený pane Nováku a vážená redakce, tento článek považuji za zavádějící, generalizující a tím pádem stigmatizující lidi s PAS a jejich rodiny. Nesmysly v něm uvedené uvádím na pravou míru v magazínu ATYP. http://www.atypmagazin.cz/2016/12/14/povery-o-autismu-siri-i-psycholog/
Pokud se pan psycholog nezabývá dětskou psychologií 21. století, prosím, ať tedy o ní nepíše. O PAS zřejmě nezná nové poznatky, ale ani o dospělých lidech s PAS. Myslím, že by bylo vhodné se lidem s PAS za tento článek - redakce i psycholog - omluvit.
Dobrý den, děkuji za reakce a konkrétní připomínky k článku v magazínu Atyp. Dr. Novák je náš dlouhodobý spolupracovník, předala jsem mu vše k vyjádření. Za sebe zatím mohu jen říci, že mě celá situace mrzí. Rozhodně jsme nechtěli nikoho poškodit či ranit, pokud se tak stalo, omlouvám se za to. Mrzí mě to o to více, že jsem se nedávno setkala právě s panem Roškaňukem, panem režisérem Jankem (http://www.vitalia.cz/clanky/normalni-autisticky-film-fascinujici-svet-jinych/), že jsme nedávno vydali rozhovor s dr. Thorovou (http://www.vitalia.cz/clanky/aspergeruv-syndrom-proc-si-nekteri-lide-nerozumi-s-ostatnimi/) k problematice... LK, Vitalia.cz
Dobrý den,
chtěl bych se zeptat, zda by bylo na základě této diskuse možno článek pana Nováka stáhnout (a případně znovu nahrát až poté, co jej upraví do přijatelné podoby).
Již v této diskusi vystupují zjevní odborníci na problematiku a i Vy uznáváte, že text je v mnoha věcech nešťastný. Takto by - hádám - byl ohodnocen i po poslání na recenzi některému našemu odborníku na autismus. Je jistě zbytečné aby trvale mystifikoval. Jistě i pan Novák by s tím souhlasil. Předem děkuji. Jiří Kubásek.
Vážení čtenáři,
velmi se omlouvám, pokud jsem se vás nelibě textem dotknul. Článek je koncipován jako přehled vývoje přístupu k problémovým žákům během let. Navíc chce varovat před dnes poněkud „módním“ zaměňováním ADHD a AS. To se objevilo i v ohlasech na jeden z předchozích článků. Jde opravdu o něco jiného.
Mojí chybou je, že jsem nevymezil, že popisuji problémového autistu ve škole a že ne všichni příslušníci této skupiny jsou takto problémoví, respektive mnozí se chovají jinak. Ano, jsou řekněme hodní, neproblémoví autisté stejně jako hodné a neproblémové děti s ADHD.
Za chybu se omlouvám. Všechny v článku uvedené popisy chování jsem slyšel buď od rodičů nebo od dětí. Zmíněná problematika již dávno není středem mého odborného zájmu. Faktem ale je, že děti s takovými problémy za mnou přesto přicházejí. Žel nejsou chráněny před přísnou klasifikací a odsudkem ve škole diagnózou svého problému. Jsou stigmatizovány ne označením autista ale ... řekněme podivín, i když slýchávám výrazně horší nálepky.
Vždy se snažím těmto dětem pomoci. Často se to daří. Do článku jsem úmyslně nenapsal to, co mi opravdu leží na srdci. Hodlal jsem tomu věnovat text v dohledné budoucnosti. Jde o katastrofálně dlouhé objednací lhůty v mnohých pedagogicko-psychologických poradnách. Ještě delší a nebezpečnější je mimořádně dlouhé čekání na vyšetření u dětského psychiatra. Posledně jmenovaná - velmi potřebná - lékařská specializace bude vzhledem k věku stávajících odborníků za pár let snad „na vymření“. Jistěže zde nejde o minuty či hodiny. Ale čekat na vysvětlení specificky „zlobivého“ autisty týdny ba měsíce je hrůza ... pro něj i pro rodiče. Myslím, že cílená kritika daného stavu může potřebným pomoci víc, než pokud již nebudu na téma „co není ADHD“ psát. Nicméně „stop“ v tomto směru slibuji.
PS: Před několika dny jsem zaslal serveru Vitalia.cz článek o komentátorech různých článků na internetu. Prohlašuji, že tento článek byl napsán v době, kdy jsem ohlasy, na něž zde reaguji, neznal, resp. ještě nebyly napsány. Se zmíněnými ohlasy nemá nic společného. Tomáš Novák
Dobrý den,
Děkuji za dovysvětlení vašeho článku. Nejsem si ale jistá, že mu tak docela rozumím. Osobně, pokud nějaká "problematika není středem mého zájmu", nevyjadřuji se k ní z pozice odborníka. Nebo jen velmi opatrně - aby mi nemohlo někde uniknout nějaké "nevymezení" či nepřesné vyjádření. Jsem tím opatrnější, čím laičtější publikum/čtenáře mohu očekávat, protože ti na moje případné nepřesnosti nemohou kompetentně reagovat a mohou mít sklon brát je za pravdy. Ale to bude asi tím, že jsem "řekněme hodný nebo neproblémový autista".
Srozumitelnost vaší reakce je pro mě ale především ovlivněna druhou částí textu. Myslím, že to, co vám - jak uvádíte - především leží na srdci, s věcí nesouvisí. Reagujícím, pokud čtu správně, nejde o poradny a dostupnost jejich služeb, ale o to, že se vám podařilo na relativně malém prostoru shromáždit pozoruhodné množství stereotypů a klišé o autistech (aspergerech), což vnímají o to citlivěji, že se má jednat o text odborníka, psychologa, a tutíž to má pro čtenáře značnou váhu. V daném kontextu mi proto povídání o poradnách připadá jako skoro manipulativní odvádění pozornosti jinam. Nerozumím tomu, proč je tak těžké se jen omluvit, nebo třeba i jen vyjádřít k dané věci a udělat tečku.
PZ
PS: PS mi připadá už úplně zbytečné, téměř bych to zařadila k ironii či sarkazmu, ale to jako asperger nechápu, že.
Nic z toho co jsem o autistech ve škole napsal není klišé.Naopak vše reálně znám z praxe. Tj. měl jsem možnost vyšetřit děti jež se takto ve škole chovaly.Velmi mi vadí záměny ADHD a autismu.Mj.škodí i dětem. Povzdech o dlouhých čekacích dobách a situaci v dětské psychiatrii není zavádějící ale burcující. Všechny děti jejichž projevy popisuji byly za mnou přivedeny v situaci kdy se rodičům pro ně nepodařilo zajistit jinou poradensko pomoc. Dětem s problémy řekněme typu "klišé o autististech" nepoomůže zdůrazňování toho jací mohou být autisté báječní lidé. Naopak - tyto děti jsou takto dehonestovány.dotazy !"proč nejsi právě takový".Jenže dotyčný "takový"být nemůže.
P.S v mém vysvětlení .prosím hodnoťte až po uveřejnění článku o komentátorech na internetu. Při troše vztahovačnosti by si čtenář mohl myslet,že si právě oním textem vyřitzuji účty se svým autistickými i kritiky. To by byl opravdu omyl. Váš názor ".nerozumím tomu, proč je tak těžké se jen omluvit, nebo třeba i jen vyjádřít k dané věci a udělat tečku"akceptuji.Omluvil jsem se,vyjádřil -obé opakovaně a tečka.
Jestli to znáte z praxe, tak je to nejspíš proto, že se vás ti autisti prostě bojí vzhledem ke svému zavádějícímu článku. A to vám říkám jako autistka, která se přátelí s mnohla autisty (zajímavé, že jste tam někde psal, že se nedokážeme vystát navzájem) a studentka psychologie. Lituju ty děti, co jsou ve vaší "péči". Takže je to klišé. Tečka.
Velmi dobře znám problémy jednoho z autistů o němž je v článku řeč.Ve škole mu hrozil exemplární trest a žádné pochopení. Dr.Novák se toho kluka ujal,vykládal si s ním o obrazech ,ocenil jeho nápady.Obratem napsal dlouhou zprávu do školy a moc mu pomohl. O trestu se potom už nemluvilo. Zajímalo by mne kolika autistickým dětem v průšvihu pomohli pisatelé "kamenujících"komentářů. To,že na internetu napíšete,že problémy autistů jsou klišé,NEEXISTUJÍ a kdo se o nich zmíní má vrátit diplom žádnému nešťastnému děcku nepomůžete.
V tom je právě ten problém pane Nováku. S těmi poradenskými zařízeními sice máte pravdu, ale to opravdu nijak nesouvisí. Začíná to už diferenciací F84-F90 a volně pokračuje precedencí. Je obecně známo, že ADD/ADHD je častá komorbidita u autismu a rozliší to pouze ten, kdo se orientuje v ADHD i v autismu. A přestože znám různé vynikající odborníky z PPP/SPC, rozhodně nejsou v přesile. Takže co má precedenci a co je komorbidita, ADHD nebo PAS? PAS je pervazivní postižení a přesto se často považuje za komorbiditu a to klienty poškozuje.
Když tedy mluvíte o Aspergerech a poruše pozornosti ve škole, opravdu "míjíte cíl o stovky metrů". Jestliže se neorientujete v tom, jak se např. porucha generalizace projevuje na kognitivních procesech, jsou vaše závěry zákonitě chybné a bohužel je nemáte náležitě korigované praxí. Jestliže klient odmítá opustit výklenek, má k tomu jistě důvod a těžko vám ho poví ve chvíli, kdy ho pouze vyzvete, ať vyleze.
Je jedno kam se v článku podívám, jestli k tomu, že autista si neumí udělat legraci sám ze sebe nebo že se autisté vzájemně nesnášejí - všude je kousek faktu společně s nějakou děsnou hloupostí. Nechápu jak jste například došel k závěru, že autisté jsou verbálně neobratní - máte nějaký problém s tím, jak se vyjadřuji já - diagnostikovaný AS? Kdybyste opravdu znal autisty, věděl byste, že často i děti s PAS a vážnou poruchou v pragmatické rovině jazyka se verbálně vyjadřují brilantně. Anebo taky ne a jiní zase nemluví vůbec, ale i archaická mluva je jasně vázána na specifické podmínky. Autista žije rituály, nemá zájem o ostatní, nedostatek empatie, žije ve svém světě ... uff. No a Bleuler sice použil termín autismus počátkem 20. století jako první, ale neměl na mysli autismus - popisoval tak coby specialista na schizofrenii intrapersonální uzavření u svých pacientů. Autismus definovali až L. Kanner a H. Asperger o 30 let později.
Já nemám v úmyslu vás za každou cenu pranýřovat vzhledem k tomu, že jste se omluvil a ačkoli mě váš článek neskutečně "nadzvedl", vážím si toho, že jste svou chybu uznal a přinejmenším já omluvu přijímám. Hlavně ale budu doufat, že v problematice autismu dodržíte bobříka mlčení, protože dalšími podobnými články budete škodit nejen sobě, ale především klientům.
"Nechápu jak jste například došel k závěru, že autisté jsou verbálně neobratní - máte nějaký problém s tím, jak se vyjadřuji já - diagnostikovaný AS?"
- Vy se zde názorech vyjadřujete neverebálně...
Pokud jste měl na mysli Vaše vystoupení v debatách o autismu a jinde, tak verbálně vystupujete velmi zdařile a především jste odborník v dané oblasti.
Oceňuji Váš přístup, že nemáte v úmyslu autora článku pranýřovat. Já už měl za to, že ho zde ženy ukamenují. Přitom jeho upřesnění článku bylo pro mě dostatečným upřesněním tématu.
Ať se Vám daří ve vaší činnosti. Je velmi prospěšná.
Já význam definic verbální a neverbální komunikace chápu.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Verbální_komunikace
Verbální komunikace narozdíl od neverbální komunikace, která je bezprostředně vázána na situaci a může být široce srozumitelná, vyznačuje se verbální komunikace hlavně těmito rysy:
- užívá artikulovanou řeč, tvořenou hláskami, slovy a větami
Zde se nejednalo o artikulovanou řeč, ale formu písemného vyjádření. Je prokázané, že někteří autisté mají problém s vývojem řeči. Proto jsem si vyložil ten dotaz k verbálnímu vyjádření tj. artikulované řeči o kterou nešlo. A tak to bylo i předpokládám myšleno v kontextu toho, že né každý autista má problém vývoje řeči, což je pravdou.
Opravuju tedy, že jsem se nevyjádřil přesně. Bylo to myšleno z pohledu verbálního projevu - artikulované řeči.
Dobrý den všem.
Rád bych se v problematice trochu líp orientoval, dětí i dospělých s podobnými diagnózami je kolem nás hodně a rozumět jim, by bylo jistě fajn.
Názor autora článku se mi zdály věcné a informující. Jejich kritikům ale nerozumím - prosím, co z toho, co v článku zaznělo, podle vás není pravda? Aspoň pro nás věci méně znalé by bylo fajn, kdybyste svou kritiku trochu upřesnili, takle z toho moc moudrý nejsem.
No, ale proč teda ne?
Je tu spousta křiku, že prý se autor mýlí, ale nikdo se nenamáhá říct v čem.
To jen posiluje dojem, že autor má vlastně pravdu a jeho text kritizují akorát nějací zaujatí popletové.
V problematice se nevyznám, ale pár autistů už jsem v životě viděl a podle toho, co jsem viděl, je autor článku popisuje docela dobře. Rád se dám poučit, proč je něco jinak, ale žel, poučení v této ukřičené "diskusi" žádné nevidím.
Akorát odkaz http://www.atypmagazin.cz/2016/12/14/povery-o-autismu-siri-i-psycholog/. A ten mi tedy nepomohl, příliš věcný není. Všechny tyhle diagnózy jsou dost nejasné a pokud má mít pojem autismus vůbec nějaký obsah, nezbývá, když každý autista je jiný, než vymezit jejich typické, nejčastější vlastnosti. Uvedený článek se místo toho ohání vyjímkami z pravidel a nepozná se z něj nakonec vůbec nic, je to jen spousta tvrzení proti tvrzení. A jestli si mám vybrat, že budu věřit anonymním křiklounům, anebo podepsanému odborníkovi, tak mi z toho vychází, že můžu klidně autorovi článku věřit a nevěcné názory jeho kritiků mi vycházejí jako kecy.
A že se autor sám omluvil? No, nabízí se vysvětlení, že jako zkušený psycholog pochopil hloupost svých kritiků a nestojí mu za to se obtěžovat diskusí s nimi.
Velká část "křiklounů" se zde nejen podepisuje, ale mnozí se vyjadřují i dost konkrétně. Proti "podepsanému odborníkovi" zde v diskuzi dokonce stojí další "podepsaný odborník" Michal Roškaňuk. Tyto názory a pohledy na věc a odkazovaný článek vám nestači. Co tedy potřebujete? Co víc a jak vám máme vysvětlit, abyste pochopil, o co jde? Ptám se zcela vážně. To nemá být z mé strany takové to "tak co proboha chcete?!" - je to upřímná žádost o nasměrování, co pro vás může kdo z nás křiklounů udělat, abyste začal třeba i jen přemýšlet o tom, že nejsme křiklouni, a zkusil se na věc podívat i z druhé strany.
Moc konkrétní mi většina nesouhlasných názorů opravdu nepřipadá, většina jich prostě jen nesouhlasí a totéž se mi zdá být i obsahem toho odkazovaného článku.
Omlouvám se za nepřesnost vyjadřování: autora článku jsem označil za "podepsaného odborníka" proto, že o něm z kontextu víme, že je psycholog a jeho obor i identita jsou alespoň relativně "doloženy" jeho další publikační činností, kterou tady na webu lehko vidíme. Pan Roškaňuk svou profesi nikde neuvedl, nebo aspoň jsem si to v jeho vláknech nevšiml a i kdyby ji uvedl, patrně by jeho identita a odbornost nebyla nikde tak lehce vidět, jako se mi zdá být vidět identita pana TN.
Vyjadřovat se zde můžeme všichni, podepsat taky, ale jediný zde, o kom z kontextu jeho publikační činnosti na webu snadno víme, že opravdu je odborníkem, se mi zdá být pan Novák.
Je to jistě hodně subjektivní, ale takhle jsem to myslel.
No a co teda chci? Nějaká aspoň trochu doložená fakta a ne jen něčí subjektivní tvrzení, že se mu něco nelíbí. A protože tu nejsme většinou odborníci, tak by mi bohatě stačil něčí věcný názor, doložený nějakou rozumnou úvahou, jako ve vašem příspěvku.
Jestli autismus není to, co píše TN, tak by bylo hezké, kdyby tedy někdo nám neautistům řekl, co autismus je jiného. Pokud se to říct nedá, nabízejí se mi dvě varianty - a) TN má víceméně pravdu (což si myslím), b) TN pravdu přece jen nemá a autismus neexistuje, protože nikdo neumí říct, čím přesně je.
Byl byste ochoten uznat variantu, že autismus existuje, ale jeho definice není tak triviální, jak jí popisuje TN?
Na základě mých laických pozorování bych autismus definoval takto: autismus je skupina pervazivních (tj. vše pronikajících) vývojových poruch s některými společnými symptomy. Mezi tyto společné symptomy patří snížené vnímání sociálního kontextu a čtení/produkce běžných neverbálních signálů, špatná orientace ve vlastních pocitech (“tati, proč jsem brečel?”) ale také v čase.
Zmíněné neverbální signály neurotypická (to jest ne-autistická) populace čte a produkuje z větší části nevědomě, a jejich chybné čtení/produkci autistou hodnotí negativně - je jim to z mnoha důvodů nepříjemné. Jako příklad bych uvedl autistického chlapce, jehož hlavní “provinění” spočívá v tom, že se neustále usmívá (i když je sám v hlubokých depresích), a je za to svými spolužáky i vyučujícími upřímně nenáviděn.
Z výše uvedeného také vyplývá, proč si autisté mohou docela dobře rozumět s některými jinými autisty: je přece tak osvobozující nemuset řešit všechen ten sociální balast, který produkují a očekávají nerotypici. Porozumět si samozřejmě nelze s každým - inteligentní vysoce funkční autista bude asi nešťastný ve speciální škole plné středně funkčních dětí s průměrnou inteligencí (“dokážeš si představit, že je jim úplně jedno, že pavouk není hmyz?”).
Jako příklad vysoce funkčního a nadprůměrně inteligentního autisty, který je mediálně známý, bych uvedl zakladatele firmy Apple Steva Jobse. Jeho adoptivní rodiče jsou citováni na wikipedii: “Steve was so difficult a child that by the time he was two I felt we had made a mistake.” Ve škole měl problémy navazovat vztahy s vrstevníky, mnohem snadněji se přátelil s dospěláky ze sousedství, kteří se zabývali elektronikou. Wikipedia dále uvádí: “As Jobs had difficulty functioning in a traditional classroom and tended to resist authority figures, he frequently misbehaved and was suspended a few times.”
Obtížnou situaci vyřešila až ve čtvrté třídě inteligentní učitelka metodou, kterou bychom dnes nazvali “pozitivní motivační a hodnotící systém” (je součástí metodiky strukturovaného učení vyvinutou pro práci s autistickými dětmi). Většina neurotypických dětí totiž ve škole pracuje především proto, že podléhá různým sociálním tlakům ze strany rodičů i pedagogů. Pokud dítě tyto tlaky nevnímá, pak je třeba najít náhradní motivaci.
Pro Steva Jobse byly touto náhradní motivací peníze, což mu vydrželo celý zbytek života: “Jobs would later credit his fourth grade teacher, Imogene 'Teddy' Hill with turning him around: "She taught an advanced fourth grade class and it took her about a month to get hip to my situation. She bribed me into learning. She would say, 'I really want you to finish this workbook. I'll give you five bucks if you finish it.' That really kindled a passion in me for learning things! I learned more that year than I think I learned in any other year in school.”
Na závěr se pokusím zodpovědět otázku, jak může učitel poznat, jestli dítě je nebo není autista. Laik totiž nemusí vůbec poznat, že závadné chování dítěte je způsobené absencí porozumění sociálnímu kontextu - zvláště inteligentní autisté (i děti) svůj nedostatek zdatně maskují. Mně samotnému trvalo mnoho let, než jsem pochopil, v čem spočívá problém mého syna a jak mu pomoci - jak to potom má poznat učitel, který dítě vidí jen pár hodin denně?
Předně bych z diagnostických důvodů doporučil zavést ve výuce některé prvky metodiky strukturovaného učení, např. vizualizovat průběh hodiny (i když je vždy stejný), písemně(!) stanovit tři jasná pravidla žádoucího chování v hodině a odměnu za jejich dodržení apod. Pokud to alespoň dočasně pomůže, je vhodné postupně přidávat další prvky.
Druhý postup by naopak mohl začít analýzou toho, co spouští problémové chování dítěte ve třídě. To, že dítě přestane komunikovat, vleze si na “bezpečné místo” (oblíbené jsou malé uzavřené prostory, např. pod lavicí) nebo se začne vztekat, je často způsobeno tím, že se dostalo do pro něj nesrozumitelné nebo neřešitelné situace: někdo se zasmál a dítě si myslí, že se směje jemu; nestihlo si opsat z tabule a neví, jak to vyřešit; dostalo špatnou známku, i když látku umí (např. v důsledku nevhodné metody zkoušení). Autistické dítě bohužel neřekne “udělali jste chybu” nebo “nerozumím, co po mně chcete”...
S vaším názorem nemám problém a vaše pozorování jsou určitě podnětná.
Co se kritiky článku TN týče, mám ale stále dojem, že je trochu přehnaná - článek snad jen trochu příliš zobecňuje fakta, která přece ani vy vlastně nepopíráte. Anebo tedy - opravdu zobecňuje příliš? OK, může být, takhle tomu rozumím.
K vašim postřehům - špatná orientace v čase? Zajímavé. Jak to jde dohromady s potřebou autistů, mít pevný časový režim? Měl jsem dojem, že neměnný režim potřebují mj asi i proto, že se v čase orientují dobře a proto citlivě reagují na změny. Prosím, bez ironie, opravdu se ptám.
Špatné čtení i produkce sociálních signálů - souhlasím, to i mě připadá jako jeden ze základních rysů.
Snad to vysvětluje i neschopnost vnímat vlastní emoce a reagovat na ně, neschopnost autisty se racionálně domluvit, když je něco špatně a zdánlivě by stačilo si prostě říct o nápravu ...
Nějaká bariéra mezi emoční a vědomou částí mysli.
Špatné čtení sociálních signálů taky popisuje rozdíl mezi asociálním psychopatem a autistou. Autista nereaguje na (cizí i vlastní) emoce ne proto, že sám emoce nemá, nebo že cizí emoce mu jsou lhostejné, ale prostě je jen neumí vnímat, u sebe ani u druhých lidí. Asociální psychopat má pokud vím naopak skutečně omezené prožívání emocí a bývají mu lhostejné, ty vlastní i ty cizí.
Výsledek bohužel často bude napohled stejný, ale prožívání úplně jiné.
Neřekla bych, že autisté neumí vnímat emoce své či ostatních, ale oni je neumí všechny správně rozpoznat, začlenit a tudíž na ně adekvátně reagovat. A zase to ovšem neplatí pro všechny autisty. Nekdo s tím problém má a jiný zase ne.
Nedávno jsem četla knihu Křič potichu brácho ( mimochodem velmi zajímavá kniha, doporučuji si ji třeba půjčit, když už ne koupit) a tam byl chlapec, který byl Asperger. Nosil sebou knihu, které říkal " ksichtník" do něj si dával obrázky, jak se tváří lidi při různých pocitech a k tomu si psal, co to znamená, aby v budoucnu věděl, co ten druhý cítí, když se tak tváří. Musí být velmi složité stále vybírat z tolika možností, nedivím se, že to některé autisty určitým způsobem znervózňuje
strukturovaný režim potřebují autisté právě protože se nemusí dobře orientovat v čase a ta struktura jim dává jistotu, co bude následovat a odbourá se tím celkem dost scén, protože budou vědět, co je čeká. (aspoň teda u nás).
Popíšu vám jak vypadá strukturovaný režim dne mého syna. Je to tabule, na které je nalepený kus koberce na něj připevňuji piktogramy nebo fotky se suchým zipem na druhé straně.
V režimu jsou dva sloupce v prvním sloupci je časová posloupnost a ve druhém co se bude dít.
ráno - vstávat
7:00 - snídaně + léky
7:15 - čisti si zuby
7:30 - obléknout, vedle je obrázek auta a fotka školky (je tedy jasné že až se oblékne jede do školky autem)
dopoledne - hraní ve školce
poledne - oběd pak znovu auto a domov (čili ze školky jede po obědě domů)
odpoledne - práce (myšleno učení u stolku - pak konkrétně přidávám fotku toho co budeme ten den dělat)
- hraní také přidávám fotky s čím si budem hrát
18:00 - večeře
večer - čistit zuby, koupat se, pohádka na dobrou noc
noc - spát
Všimněte si, že tam sice mám hodiny, ale syn je ještě malý na to, aby je uměl. Ovšem neznamená to, že všichni autisté se v čase orientují, někteří ho třeba nechápou.
Tím, že mu rozdělím den pomocí piktrogramů se mu snadněji orientuje v průběhu dne. Koukne na tabuli a vidí co bude - ale ne protože by nějak věděl kolik je hodin, ale protože to co už proběhlo, tak se dává pryč. - piktogramy si sám sundavá a vloží do košíčku u režimu dne, takže tam je už jen to, co bude následovat.
Nicméně zrovna u něj neplatí, to že by rigidně trval na tom, co tam má za piktogramy. Občas jsou nečekané situace, kdy se změní naše plány. Syn je ale naštěstí přístupný změnám a nevzteká se, když se mu to vysvětlí pomocí jiných piktogramů.
Pokusím-li se to shrnout obecně, jde především o to, že článek obsahuje některé poněkud povrchní závěry vycházející ze špatných předpokladů, jejichž uplatnění na autistu může být škodlivé.
Abych dal konkrétní příklad, autor mimo jiné píše toto:
"žák s ADHD nezareaguje dejme tomu na vyzvání: „Pokračuj v hlasitém čtení po spolužákovi,“ neb ho chvilku před tím zaujala kolem letící moucha. Na sledování čteného textu již dávno nemyslí. „Asperger“ nebude reagovat ani na dejme tomu letící dron, pokud je právě v onu chvíli zvyklý číst."
To vyvolává trochu dojem, že zmíněný Asperger je robot, protože dron by způsobil ve třídě takový rozruch, že by jeho případné čtení nikdo nevnímal, ale především porucha pozornosti se u autismu běžně vyskytuje současně (souvisí to s odlišnostmi v kognitivním vnímání a dalšími vlivy). Takže následkem této informace by například pedagog mohl usoudit, že jestliže žák s autismem sleduje letící mouchu, tak prostě jen nedává pozor. Pokud to budu eskalovat, tak si mohu představit, že žák je vyzván, aby si nevšímal kde co lítá a četl, ale on by nebyl schopen přestat sledovat tu mouchu a dostal by poznámku.
Skutečná příčina ale může být v tom, že zraková kůra reaguje mnohem citlivěji na jakýkoli pohyb v zorném poli autisty. Představte si to tak, že funkce vnímání, jejímž úkolem je identifikovat rizika (např. letí na vás kámen), je buď příliš citlivá nebo má zhoršenou rozeznávací schopnost a než by pominula nejistou situaci, pro jistotu zvoní na poplach při každém prudkém pohybu nějakého předmětu v zorném poli. Takže onen Asperger prostě NEMŮŽE číst - nutí ho to mouchu sledovat.
Zde vlastně není podstatné, proč k nepozornosti dojde a zda se příčiny liší u AS a ADD. Podstatné je, že z hlediska vnějšího projevu autista s poruchou pozornosti bude reagovat stejně jako žák s ADD/ADHD, zatímco článek tvrdí opak. A aby to nebylo tak jednoduché, tak autista s poruchou magnocelulárního systému (periferní vidění a vnímání pohybu) nemusí zareagovat včas ani na mouchu, ani na dron, ani na kámen, ale nemá to co dělat s tím, na co je zvyklý.
A nyní si znovu přečtěte ten citát ... pokud se podle toho zařídí nějaký pedagog, bude jednat špatně a nespravedlivě a Aspergerovi (jistě chápete, že tu zkouším dovodit následky a tudíž si musím vymýšlet), který je už tak zděšený z toho, že není schopen se soustředit, to opravdu nijak nepomůže.
Nebo například "Označení autismus shrnuje odstup, nezájem o druhé". To by naznačovalo, že autistu vztahy prostě nezajímají že? Kdybyste tušila, jak úpěnlivě o vztahy drtivá většina usiluje a jak je jim smutno, že jasně cítí, že jsou vyčlenění anebo svou neobratností své postavení naopak zhoršují ... vše shrnuje to, co mi nedávno řekl jeden 12tiletý klient: "Když vidím spolužáky o přestávce, jak se baví, je mi smutno. Slyším, že se baví o hloupostech, ale je mi do breku z toho, že to sám neumím nebo to dělám špatně a buď mě vyženou, nebo se mi smějou. Proč se oni můžou kamarádit a já ne?".
S tímto pohledem souhlasím.
Dotor Novák je psychologem, který více jak 10 let působil jako soudní znalec Krajského soudu Brno a dlouhodobě pracoval v letech 1989 - 2012 v manželské a rodinné poradně Brno - psycholog, vedoucí oddělení, vedoucí pracoviště Táborská 198, Brno (dle dohledatelných zdrojů na internetu). Kdyby to nebyl zkušený a vážený odborník, který mimo jiné má řadu publikací v oboru, tak by takto nemohl působit.
Pan Roškaňuk vysokoškolské vzdělání v oboru psychologie dle dohledatelných zdrojů na internetu nemá. Je to dle toho co jsem dohledal šikovný pán, který se v oblasti autismu vyzná, ale bez urážky vůči němu to není erudovaný psycholog a jeho názory neodráží dlouholeté studium psychologie a desítky let praxe v oboru, jako to má pan Novák, přestože je znalý oblasti autismu. Třeba by se po studiu psychologie a desítkách let vyjadřoval jako doktor Novák.
Vše je o názoru a postoji. Nemyslím, že je vhodné názor ať jednoho či druhého hned odsuzovat jen z důvodu, že není tento názor hned pochopen či ho autor nerozvede úplně. Jednalo se o článek na webu a e odbornou studii.
K redakci: nemám za to, že je třeba se ihned omlouvat, když se ozve několik znepokojených lidí, kteří z velké části urážejí zkušeného odborníka a autora - jen proto, že se jim nelíbí jeho názor na problematiku. Myslím, že diskutující byse měli vyjadřovat kultivovaně a kdo tak nečiní o sobě sděluje hodně.
Tedy sice mi pane Hořavo vůbec není patrné, s čím to vlastně souhlasíte, ale problém je jinde: to, že tady zazněly nějaké emotivní výzvy o vracení diplomu (jak kdo reaguje a hledá absurdní souvislosti mezi autismem a politikou je prostě každého věc), přestává být podstatné v okamžiku, kdy stavíte mě osobně proti panu Novákovi osobně, jakkoli jsem si vědom, že to nemyslíte ofenzivně. Umím si to vysvětlit jen tak, že jste četl jen některé mé komentáře, když už mě zmiňujete a stávám se tak nechtěně představitelem kritiků. Já osobně jsem nezpochybnil erudici pana Nováka jako psychologa a klidně budu hájit jeho zdatnost v oblasti partnerských vztahů nebo jiných oblastí, zpochybnil jsem jeho informovanost v oblasti autismu a na tom zkrátka trvám a jsem si naprosto jist, že bych některá jeho trvzení z jeho článku nikdy neřekl, pokud bych nepřišel o rozum. Ačkoli nemám vysokoškolské vzdělání v oboru psychologie, kontaktují mě ti, kteří toto vzdělání mají a žádají supervize, konzultace, doporučují do naší péče atd. Považuji za velmi důležité, abyste rozuměl, že toto není nějaká obhajoba - naprosto necítím potřebu se jakkoli hájit, mě bohatě stačí přízeň a gesce odborníků a vděčnost klientů.
Celé to totiž ve skutečnosti pochází z faktu, že česká odborná veřejnost (teď myslím jak psychology či lékaře, tak pedagogy) prostě nemá historii povědomí o autismu. Zčásti proto, že jde o (u nás) novou problematiku a zčásti proto, že za socialismu byli mentálně postižení uklízeni do ústavů (a následky toho nesou u nás VŠICHNI zdravotně postižení v kontextu postojů veřejnosti).
Víte pane Hořavo, já se díky činnosti naší organizace setkávám se značným množstvím odborníků a troufám si říci, že v tomto kontextu je lze zjednodušeně rozdělit na tři skupiny:
1) ti, kdo jsou informováni a mají odbornou zdatnost v této oblasti
2) ti, kteří ještě nejsou tak zdatní, ale vědí o tom a aktivně na své kompetenci pracují
3) ti, kteří informování nejsou nebo mají informace nesprávné nebo zastaralé.
No a celý problém je v tom, že těch prvních je děsivě málo (psychologů a psychiatrů snad 20-30?) a ti třetí to o sobě nevědí (jak říká Sheldon v Teorii velkého třesku: "nemohu se mýlit, protože jsem velmi chytrý a poznal bych, že se mýlím"). Jinak by nemohlo docházet k tristním situacím jako je nedávný příklad psychologa z krajské nemocnice, který hospitalizovanému pacientovi nedovolil vystavit povolení k návštěvě odborníka za účelem diagnostiky autismu (kam byl pacient objednán více než půl roku), protože prohlásil, že autisté přece nemluví a pacient tudíž nemůže být autista, takže ho tam neodešle. Podotýkám, že šlo o klinického psychologa. Možná to byl dobrý odborník v něčem jiném, ale určitě ne v autismu a pacientovi tím rozhodnutím vrátil život o půl roku zpátky. Věděl jste, že momentálně se čeká na diagnostiku autismu 6 - 18 měsíců? Máte představu, jak to poškozuje děti, kterým tak utíká cenný čas na účinnou pomoc, které je tak jako tak málo? Lze jen s povděkem přijmout, že se z autismu stává módní téma a tudíž začíná přitahovat pozornost i veřejné odbornosti - kéž by těch zdatných bylo co nejvíce.
Souhlasím s vámi. Podíval jsem se na dostupné informace o obou pánech.Pan Novák pracoval mj.i 10 let v pedogogicko-psychologuické poradně v Brně a navíc externě vedl i takovou poradnu v tehdejším Gottwaldově.
O jeho oponentovi jsem například četl :
" Na první pohled vypadá Michal Roškaňuk jako běžný padesátník. Jenže když se dostane do stresu, odehrává se v něm drama, jaké si dokážou představit snad jenom ostatní autisté. „Je to podobný pocit, jako když na vás někdo zblízka agresivně řve. V tu chvíli nejsem schopen najít východisko a během minuty se zpotím, jako by mě někdo osprchoval.“
TN napsal článek ze své zkušenosti.Ví,že do dejme tomu 3 stran textu nejde napsat tolik co do učebnice o 3oo stranách.Mnozí z jeho agresivních oponentů se po přečtení dostali do stresu.Odehrávalo se v nich drama jež zná pan M.R.
Jenže nebyl to TN kdo "agresivně řval". Naopak omluvil se i když neměl v podstatě za co.
Tohle je bohužel riziko webových diskusí - někdo něco nedořekne, nebo to řekne příliš stručně, v domnění, že to je jasné a nezáleží na tom. No a pak vám někdo odpoví právě na to, co jste pokládal za nedůležité či jasné. Takhle začala podle mě kritika tohoto článku a v tom kontextu se tu asi objevila i (snad původně ode mě) myšlenka o odborném zázemí diskutujících. Ujasnit si, jaké znalosti mají lidi se kterými si povídáte, má smysl. Samozřejmě s vámi ve všem zcela nesouhlasím a s vědomím, že nemáte VŠ vzdělání v oboru se mi nesouhlasí o něco lépe.
Je mi ale líto, že se to dostalo až do této fáze "agresivně řvoucího" oponenta, kterým zde zjevně nejste.
Pro mě byl článek spolu s komentářem autora přínosem. Možná proto, že nejsem autista a nevnímám ten článek tak vztahovačně proti sobě, jako ho vnímají jiní čitatelé, kteří se vyjádřili tak negativně.
Nemyslím si, že je třeba tolik odsuzování a urážení autora, který je mnohaletý autor řady kvalitních článků, které jistě pomohli řadě lidí. Zkuste v sobě najít trochu pochopení a vhledu pro názor druhých. Toto téma je velmi težké a není to odborná publikace, tam bych čekal dokonale přesné vyjádření. Berme článek trochu s nadhledem a oceňme omluvu (ne každý se dokáže omluvit) autora a jeho upřesnění k článku.
Plně s vámi souhlasím. Autisté zde předvádějí co znamená požadavek politické korektnosti ze strany menšin.Oni mohou "nepřátele"napadat ,urážet či jinak trestat do libosti.Vy nesmíte říci co vidíte (nevidíte přece vše),nemůžete popsat svoji zkušenost protože je jiná než jejich.Mluvíte "o koze"(problémových autistech ve škole) a oni vás napadnou neboť jste se nezmínil "o voze".Dospělých,citlivých,kamarádských autistech.
Obraz dotyčných musí být v těch nejhezčích barvách.Když ne...běda!
Politologové tvrdí,že nechuť občanů USA k nadměrné politické korektnosti výrazně ovlivnila výsledek tamních voleb. Uvidíme jaké to bude u nás.
Dobrý den,
nejsem psycholog ani autista, ale článek od dr Nováka mě nepřijde pobuřující a už vůbec nijak dehonestující část populace "Autistů či Aspergerů". Autor popisuje vývoj přístupu ostatních lidí, škol a institucí k těmto lidem a své zkušenosti s praxe. Není důvod nevěřit proč, by tomu tak nemohlo být, nenapadá mě žádná myšlenka jaký profit by na tom mohl získat.
Já tu hledal informaci o autismu - co mě při setkání s člověkem - dítětem autistou, může a nemusí čekat. Tak jak každý člověk jinak reaguje na různé situace, tak každý autista může mít jiné reakce na různé situace a není na tom nic urážejícího či ponižujícího, je to prostě fakt, který k tomuto postižení patří. A není třeba se pro pravdu zlobit, jak tomu občas bývá a platí to i pro některé autisty respektive rodiče.
To, co píšete, je pane Moucho právě to, co tolik lidí naštvalo: přečetl jste si článek od odborníka, který sem už dlouho přispívá, zajisté má četnou a spokojenou klientelu (ale v problematice partnerských vztahů jak jsem pochopil) a má titul, takže automaticky akceptujete vše v článku jako bernou minci.
A za čas se setkáte někde s dospělým autistou - například v nějaké vypjaté situaci, zachováte se podle těch informací a tomu autistovi to uškodí. Proto ta kritika a všimněte si prosím, že přichází od lidí s autismem.
Zkrátka špatně informovaný člověk se může hladce dostat do situace pedagožky, která pod vlivem bludu, že autisté "nevnímají emoce", poradila spolužákům klienta, aby když se jim něco na tom chlapci nelíbí mu to dali co nejvíc najevo, protože by to jinak nepochopil. Najednou se chlapec stal terčem šikany a přitom to paní učitelka myslela dobře - dokonce některé děti si ani nebyly vědomy, že šikanují ... v tom je nebezpečí věrohodně podané dezinformace, že škodí i skrz ty, kdo škodit nechtějí.
Dobrý den,
(nejsem ani učitel)
nepochopil jsem z čeho usuzujete, že pedagožky jsou pod vlivem bludu.... nezlobte se, ale to je dle mého, v souvislosti s příspěvkem dr T.N. úplně mimo. Nenabyl jsem z článku dojem že bych měl snad svou nelibost - " když se mi něco nelíbí" "někomu dávat něco najevo, co nejvíce či snad někoho nevědomky šikanovat".
Pokud se některý z pedagogů takhle zachoval (což nevylučuji) - je to smutné
Upřímně, domnívám se, že jsou situace (nejen setkání s autistou..) na které se nelze připravit dle jakéhokoliv návodu, přirovnám to k jízdě autem na zledovatělé silnici a dostanete smyk - víte, že to klouže, ale netušíte do které příkopy vás to vtáhne.... a jak se zachováte Vy či auto, ano pak už si jen říkáte, kdybych byl býval tolik nebrzdil....
Já článek hodnotím jako přínosný, pokud bych měl zájem se o tématu dozvědět více, rozhodně bych vyhledal odborníka a prodiskutoval s ním problematiku osobně, vyhnul bych se tím případnému nedorozumnění. A nenapadá mě důvod proč ne, zrovna s panem doktorem Novákem.
Přínosný Vám přijde možná protože o autismu zřejmě nemáte ponětí. Vzhledem k tomu, že vám stačí to, co napsal pan dr., tak i nadále s prominutím budete žít v bludu. Věřte, že spousta autistů se nechová vůbec tak, jak jsou zde popisováni. Někteří možná ano, ale rozhodně ne všichni! Opravdu to nejde zobecňovat. Někde jsem četla že tolik kolik zná člověk osobně autistů, tolik zná forem autismu. Opravdu je každý trochu jiný a nenajdete dva úplně stejné autisty se stejnými projevy (stejně jako neurotypici, ti taky nejsou všichni jak přes kopírák že ne?) Proto se tomu také říká PAS - porucha autistického spektra. Najdete zde široké spektrum projevů autismu. Nejsem žádný odborník, jen matka 5 a půl letého autisty, kterýho mám doma dennodenně před očima. Ten článek mě tedy dost nadzvedl.
Dobrý den, ano máte pravdu, mě tato informace stačí, nemám pocit, že bych byl nějakým způsobem obluzen.... Jak sama uvádíte "Spousta autistů se nechová tak jak jsou zde popisováni. Někteří možná ano" Lze tedy tímto připustit, že někteří se mohou chovat řekněme poněkud excentričtěji než jiní. Každý člověk je svým způsobem originál - není nikdo stejný. A stejně tak věřím tomu, že někteří autisté se mohou projevovat mírněji. Myslím že dr. Novák nechtěl článkem říci, že jsou pouze autisté černobílý (nevnímejte jako projev rasismu) ale naopak jsou "rozmanití" tak jako jiní lidé. A to je také fakt.
Pan doktor uvedl fakta a zdá se, že pro tuto pravdu se zde mnoho lidí zlobí, ale to tak bylo a bude vždy.
Pane Moucho, dopouštíte se chyby, kterou lidé tak často dělají v diskuzích - vztahujete předmět diskuze na sebe. Znovu jsem si to přečetl a jsem si naprosto jistý, že jsem vás z ničeho neobviňoval ani nevyslovil předpoklad, že jste pedagog. To je jedna z věcí, které přinejmenším mě někdy komplikují komunikaci: přestože mnou napsaný text zůstává jasný (ano, ptal jsem se dalšího člověka, jak rozumí mé poznámce), čtenář mu vdechne význam podle svého, aniž by si toho byl vědom, pro mě je to skoro fascinující. To je stejné, jako byste z mého slovního spojení "za čas se setkáte" usoudil, že se věnuji věštění budoucnosti. Já se tu nebudu účastnit žádné flamewar (které přesně takto vznikají), jen vám chci sdělit, že vašim dedukcím nerozumím a nechápu, proč "brousíte ostří pluhu". NENÍ to míněno nijak útočně, prostě se těchto her (tak oblíbených na sociálních sítích) neúčastním, protože to je moje právo.
Tu pedagožku jsem zmínil záměrně, protože to je konkrétní kazuistika jednoho z našich klientů a opravdu to myslela dobře, vedena informací z nějakého nekompetentního článku. Uvědomte si, že pedagogové základního školství jsou pod tlakem z různých stran, mimo jiné i od nepřesně informovaných rodičů, nepřesně informované veřejnosti, nepřesně informovaných odborníků. A má-li své poslání plnit poctivě, nemá čas na to, aby se ve volném čase permanentně vzdělával ve všech možných souvisejících oborech. Potřebuje stručnou informaci, která mu pomůže dělat co nejméně chyb a PŘEDEVŠÍM poznat, že se chyby dopouští a má vyhledat poradu, protože nikdo není neomylný, jak jste správně poznamenal.
Hledejte informace kde je vám libo pane Moucho, je to vaše právo. Kdybych já potřeboval pomoc s autem, šel bych k automechanikovi a kdybych špatně slyšel, navštívil bych ORL, protože obráceně to není efektivní. A toto si prosím přečtěte pozorně: nijak nezpochybňuji odbornost p. Nováka v jiných oblastech. Vaše domněnka, že psycholog je povinen znát všechny oblasti psychologie a umět aplikovat všechny psychologické směry, je stejně nesprávná jako myslet si, že kterýkoli ORL lékař vám implantuje kochleární implantát, nebo že automechanik zabývající se elektrickými rozvody vám přelakuje blatník.
Takže ani pedagog nemusí nutně znát všechna zdravotní postižení žáků do detailu (byť se to nevím proč předpokládá). Ale musí mít SPRÁVNOU povšechnou informaci a vědět, kam se má obrátit, pokud s tou informací nevystačí, toť vše.
Dobrý den,
jen bych chtěl říci, že předmět diskuze si opravdu neberu osobně - je to diskuze. Máte pravdu v tom, že jste mě neoznačil za pedagoga, informace byla opravdu informací, bez postranního úmyslu Vám jakkoliv komplikovat cokoliv.
Ano text čtený může býti špatně pochopen či vnímán, proto bych v případě potřeby vyhledal konzultaci s odborníkem - tváří v tvář.
Jsem rád, že se shodneme na tom že v případě problému je vhodné navštívit odborníka - myslím tím osobně, odpadá riziko odoperování nesprávného byť párového orgánu a už vůbec nehrozí místo výměny žárovky, přelakování blatníku. Zkrátka vyřeší se to, že vás bolí pravé ucho (z vašeho pohledu pravého) z pohledu protistrany levé. Oba máte pravdu. Myslím že žádné projevy autismu nejsou dokonalé - shodné - co "kus" to originál.
Co se týče nebohé paní učitelky, je mi líto, že se zachovala jak se zachovala - nemám nejmenšího důvodu Vám to nevěřit.
Můj syn chodí do školky s autistickým chlapcem, občas nechápal některé jeho reakce, ale respektuje je stejně tak jako paní učitelka.
Pravdou je že chlapec má tzv. asistentku.a funguje vše bez problémů.
Myslím si, že oproti minulému století je to "pokrok" byť se může zdát pomalý, ale je.
Rozhodně neberte moji komunikaci jako "broušení" ostří čehokoliv prostě jen hovoříme, přiznávám, že tváří v tvář by to bylo efektivnější - i řeč těla, tón, gesta napoví jak to kolega myslí z textu to opravdu může býti těžko pochopitelné, či nedobře vnímané.
PS: nejsem ani automechanik :-)
Autisté podle vás vnímají emoce? A viděl jste někdy nějakého? Asi ano, když o nich tady mluvíte. Tak zkusím předpokládat, že nejste hloupý, ale jen nepřesný. Autisté samozřejmě mají své vlastní emoce. Autisté ale samozřejmě daleko méně a hůře než je běžné, vnímají emoce jiných lidí. A mnoho z nich - zdá se - daleko méně a hůře vnímá i své vlastní emoce.
Tvrzení, že "autisté nevnímají emoce", tak rozhodně není blud, ale nanejvýš trochu příliš stručný popis skutečnosti.
A situace kterou popisujete snad na první pohled zni jako smutnž omyl.
Autisté ale opravdu mají snížené vnímání emocí, názorů a potřeb ostatních lidí a opravdu jsou situace, kdy by bylo dobré, kdyby autisté pochopili některá sdělení. Odlišit snahu sdělit autistovi něco co možná jasně a přímočaře, aby to pochopil, od šikany ať záměrné či nezáměrné, může být dost obtížné. Váš stručný popis může být zkreslující a případ, který líčíte, mohl možná po detailnějším rozboru vypadat o hodně jinak, než jak vypadá ve vaší zkratce.
Vždy mne dokáže rozesmutnit, když lidé hájí nepravdu a podrážejí nohy těm, kteří pravdu mají nebo se k ní blíží více, než protistrana.
To je bohužel případ této diskuse. Pan Roškaňuk a další se naprosto správně ozývají, že článek pana Nováka nepředstavuje správný pohled na vysocefunkční autismus.
Jistě bych o tom dokázal napsat dlouhou stať. Jsem totiž také autista, který se slovně vyjadřuje dosti dobře. Nepovažuji to však za nutné. Vše důležité bylo pravděpodobně již napsáno.
Proto přídám jen svůj názor, co je na takovémto článku nejnebezpečnější a proč bylo od lidí, kteří tomu rozumí nebo jsou dokonce autisty, správné se ohradit.
V dnešní době už skoro každý ví, že i autista může mluvit, pracovat, samostatně žít... Že to nejsou jen nezvladatelní lidé v ústavech. To je ale tak asi vše, na čem se lid shodne. Současně si ale většina lidí představuje autistu přibližně tak, jak to popisuje pan Novák. I proto se asi najde tolik čtenářů, kteří budou hájit, že "to napsal trefně". Bohužel nenapsal a jen tak u čtenářů dále podporuje a zafixovává tento zkreslený a notně zjednodušený pohled.
Může ta diskuse někomu připadnout jako hon na pana Nováka, ale v tom merito věci není. Zakopaný pes je v tom, že pan Novák text napsal zřejmě proto, že chtěl pomáhat. To ovšem nečiní, spíše naopak. Proto považuji za správné, že se několik odborníků a autistů ozvalo a pokusilo se uvést fakta na pravou míru. Jejich hlas, alespoň pro mne, bude mnohem větší, než tisícovka těch, kteří o tom vědí málo. Pan Novák jistě nechce mystifikovat a škodit, což je z jeho reakcí zřejmé. Proto se jistě vystříhá dalších podobných textů do doby, než bude na problém větším odborníkem (a nebo téma zcela opustí). A to je podle mne právoplatný, pochopitelný a bohulibý smysl této diskuse.
RNDr. Jiří Kubásek, PhD.
Pěkně napsaný názor. Zcela souhlasím.
Jen v jediní věci nesouhlasím: "Proto považuji za správné, že se několik odborníků a autistů ozvalo a pokusilo se uvést fakta na pravou míru."
- neozvali se kultivovaně, ale autora uráželi ať vrátí diplom, že píše jak za socialismu atd...
- tímto výrazně snížili svůj názor, který byl z části správný
Dobrý den,
s podobnými představami o autismu (např. "označení autismus shrnuje odstup, nezájem o druhé, lhostejnost k podnětům zvenčí") jsem se setkal u učitelů ZŠ, kam chodil můj syn. Učitelé dokonce (občas i před celou třídou!) zpochybňovali jeho diagnózu, pokud se syn choval odlišně od jejich zavádějící představy o autismu. Můj syn nemá odstup ani nezájem o druhé (noci často nemohl spát a plakal, že nemá žádné kamarády, přestože se tolik snaží), ani není lhostejný k podnětům zvenčí.
Prosím zvažte, zda by Vašemu serveru neprospělo tento článek odstranit, nebo podstatně přepracovat ve spolupráci s někým, kdo se v problematice orientuje.
Děkuji.
Váš příspěvek vystihuje co mi na diskusi vedené autisty vadí.
---Když někdo v noci pláče,že nemá kamarády tak to naprosto nezaručuje,že se ve dne nechová tak,že žádné kamarády mít nemůže
---Článek,který popisuje zkušenost autora z konkrétními dětmi. jJe špatný mj. protože autor vědomě sděluje,že se autismu nevěnuje výlučně..Než psát o tom co viděl a kde konkrétnímu dítěti pomohl , to raději ať pěstuje rybičky. My máme svoji pravdu a jiné názory je nejlépe smazat.
----Učitelé ( před nimi musíme autisty chránit protože co mohou to špatně pochopí ) zpochy bňovali diagnozu když se chovalo dítě jinak.Nenapíšeme jak se chová ani co a jak bylo zpochybněno.Mohla to být i pochvala.
A také mi vadí,že nikdo nenapsal kde mohou žáci autisté a jejich rodiče najít rychle pomoc.Asi je to proto,že problémy nemají a tudíž žádnou pomoc nepotřebují.
Také (viz výše pan Roškaňuk) úplně nerozumím tomu, co chcete příspěvkem říci. Zkusím to bod po bodu.
- když někdo v noci pláče atd: Ano, část autistů se opravdu chová tak, "že žádné kamarády mít nemůže," - nevíme, jak se to vlastně dělá, jak kamarády získat, jak je udržet. Konkrétně v mém případě to často znamená a zejména v dětství znamenalo, že jsem nedělala nic. Čekala jsem (a ano, dodnes mám podobné potíže), že nějak vznikne samo. Navíc tam, kde přátelství třeba opravdu "samo" vzniklo, nevěděla jsem a dodnes nevím, co s s ním počít, jak se chovat, kolísala jsem mezi dvěma extrémy od přílišné urputnosti ke zdánlivému chladu. Navíc mám sklony k dalším věcem, které přátelským vztahům neprospívají, třeba neodpovídat na pozdrav, když jsem do něčeho zabraná, a nechodit na oslavy nebo třeba i "jen" společné obědy nebo kávu po práci, protože mě to vyčerpává.
- my máme svoje názory: A opakovaně se vám tu několik z nás pokusilo vysvětlit, o co je opíráme. Jsem vždy připravená upravit svůj názor, slyšet pohled druhého a porozumět tomu. Pokud bude, jak naznačuje dovětek za článkem, diskuze pokračovat, vítám to.
- zpochybňování diagnózy: Z příspěvku, na který reagujete, laikovi asi opravdu nemusí být jasné, v čem je problém, takže se to pokusím vysvětlit: Jsem asperger, ale ve spoustě věcí se to opravdu okolí nemusí tak jevit. Jsem dospělý samostatně fungující jedinec s dobrým vzděláním a prací (navíc se jedná o práci s lidmi), ve fungujícím vztahu. Zpochybnění nebo nerespektování diagnózy pro mě ale znamená, že tam, kde na mě ta diagnóza vidět je, okolí má sklony to bagatelizovat a tak mi ubližovat buď přímo (nutí mě do věcí, které jsou pro mě extrémně těžké nebo nezvládnutelné) nebo nepřímo (noční můra z dětství: "taková chytrá a šikovná holčička, jak to, že ... tak zapomíná / je tak nepozorná / nepomohla spolužačce / neumí hrát vybíjenou).
Nevím, jestli jsem se trefila do toho, o co vám jde, a jestli se mi podařilo trochu to objasnit.
Nejvěcnější příspěvek, co tu zatím byl, dík za něj.
Nicméně, zpochybňování diagnózy má i druhou stranu problému - dítě s chybnou diagnózou autismu bude dostávat úlevy tam, kde by měly přicházet pobídky. Bude tolerováno tam, kde by měla nastoupit důrazná výchova a restrikce. Takže třebas z malého lenocha s okrajovým autismem vychováte přílišnými úlevami hlupáka, z asociálního psychopata mylně označeného za autistu vychováte tolerancí a úlevami to nejhorší, co jeho porucha umožňuje.
Takže zpochybňování diagnózy učiteli může být vedené těmi nejlepšími úmysly, snahou konkrétnímu dítěti pomoci opravdu správným a účinným způsobem.
A když je, jak vidím i v téhle diskusi, tak velký problém, stručně a jasně neodborníkovi říct, co vlastně autismus je, není se co divit, že diagnóza autismu nevzbuzuje tolik respektu, jak by asi autisté rádi viděli. Ale spíš dojem, že psycholog nevěděl co napsat a tak tam "dal" autismus. Nebo, že rodiče chtěli k dítěti asistenta a toho dostanou s diagnózou autismu, a proto ...
Vyrůstala jsem bez diagnózy a bez úlev (ročník 77). Věřte mi, že otázku, jestli by mi "s" bylo lépe, si kladu často. Odpověď neznám. Bylo by to jiné. Já bych asi byla také jiná. To je jediné, co k tomu mohu říci.
Samozřejmě jedna věc je chybná diagnóza - ať už nediagnostikování PAS tam, kde je, nebo diagnostikování tam, kde není. Právě snaha pomoci tomu, aby k chybným diagnózám nedocházelo, vede myslím velkou část pobouřených hlasů v této diskuzi.
Druhá věc jsou ty nejlepší úmysly, které zmiňujete. Cesta do pekla je prý jimi dlážděna. Já dodávám, že je dlážděna dobrými úmysly nepoučenými, nekompetentní, nepromyšlenými a zbrklými.
Tím se dostávám k další věci, kterou zmiňujete. Že je problém stručně a jasně říci, co autismus je. Ono to totiž opravdu nejde. A pokud se o to někdo pokusí, tak jako se o to, veden nejlepšími úmysly (bez ironie) pokusil Tomáš Novák, hrozí spousta nedorozumění.
Děkuji, pomohl jste mi uvědomit si, v čem je tu asi jádro konfliktu. Vy - laici obecně, veřejnost autismem nedotčená či s ním blíže neseznámená - potřebujete jasné a stručné vysvětlení. A my, protože jako mnoho věcí v životě, i autismus je na jednoduché a stručné vysvětlení příliš barevný, komplexní, se ježíme a nechceme a vám ho dát. Protože nemůžeme, ono není. Uznávám, že z tohoto pohledu jsou některé reakce zde v diskuzi nekonstruktivní.
OK, opět začnu tím, že děkuju za váš věcný příspěvek.
Sám už dlouho zvažuju možnost, že pojem autismus je opravdu špatně vytvořený. Protože tak uniká srozumitelné definici, až se pokusy o ni na jedné straně mění v nic neříkající, lidsky nesrozumitelné prázdné fráze odborníků. A na druhé straně pokus o stručné shrnutí většinových vlastností autistů (tak vnímám tenhle článek) pak vyvolá tak negativní ohlas.
Lidem už se to v dějinách párkrát stalo, že při hledání pravdy šli na věc tak špatně, že pojmenovali a pokoušeli se najít, vysvětlit a popsat jev, který neexistoval.
Neberte to prosím ve zlém. Nijak tím nezpochybňuju existenci lidí či dětí, kteří vnímají svět odlišně a mají s tím bez vlastní viny potíže ještě větší, než míváme my "normální". Jen se mi zdá možné, že třeba na to jdeme nějak zásadně špatně, když pouhá snaha o popis těchto lidí se tak rozpadá a je tak málo úspěšná.
Pro mě jsme se vaší předchozí úvahou dobrali jádra této diskuse a váš názor plně respektuju. A děkuju, že jste mi pomohla nekonfliktně uchopit i moje vlastní myšlenky k té věci.
Svým způsobem se tato vaše úvaha ubírá správným směrem, ale řešení bohužel zřejmě jednoduché není a nevyřeší to nějaká diskuze pod článkem ani článek.
Bohužel kromě toho, že samotné odborné definice mají svá - buďme diplomaty - úskalí, celou věc komplikují někteří odborníci, kteří se opírají o informace, které si přinesli ze studií (nyní velmi zjednodušuji a jsem si toho vědom). Není to jejich chyba - souvisí to jednak s obecně malou obeznámeností s problematikou a jednak s obecných problémem našeho vzdělávacího systému odtrženého od praxe a inovací. Chce to prostě čas a energii investovanou na správných místech. A aspoň malou snahu neurotypické části populace to pochopit.
Tím, jak jednoduše sdělit laikovi nějakou konkrétní informaci o autismu, se zabýváme dlouhodobě a opravdu to není snadné už proto, že vždy hrozí generalizace (autisté jsou dobří matematici, protože Rainman spočítal ty zápalky tak rychle) a také proto, že rozsah spektra je dán spíše rozkročením příznaků než různorodostí: jeden autista upírá pohled do očí tak, že je to ostatním nepříjemné (neuvědomuje si, jak to působí) a jiný oční kontakt téměř nenavazuje (neuvědomuje si, jak to působí). Příčina stejná - projev opačný. A korunuje to odborník, který zopakuje to, co se kdesi dozvěděl, že autisté oční kontakt nenavazují, takže ten první podle toho je spíš drzý fracek. A že nejlepší je autistu do očního kontaktu nutit (což je špatně, škodlivé a neúčinné). Pak se v tom má vyznat laik ...
Ano, neměl jsem na mysli, že mám odpovědi na autismus :-). Jen jsem tím chtěl říct, že jsem se sám pocitově dobral jistého pochopení pro reakce v této diskusi.
A začínám si uvědomovat i nějaký smysl těch sáhodlouhých dotazníků k autismu - pokud hlavní rozdíl je v prožívání a ne v příznacích, na prožívání se zeptat moc nejde. Takže zbývá dát dohromady všemožné příznaky a na základě jejich součtu pak hledat odpověď. Není to o tom, že autor dotazníku je hňup a neví nač se ptát, ale z podstaty problému nemá jinou cestu.
Vašemu příkladu o pohledu do očí myslím rozumím zcela přesně. Jen nerozumím tomu, jak tedy v praxi odlišit drzého spratka od autisty. Nejspíš zkrátka těžko a jedině v kontextu všech ostatních projevů. A proto asi je bohužel omyl v diagnóze i poměrně snadno možný. Přitom bohužel důležítý, protože autista a to drzé dítě potřebují docela odlišné zacházení. A korunu tomu dává úvaha mého kamaráda učitele, který kdysi na toto téma řekl, že neví, proč si někdo myslí, že autistické dítě by nemohlo někdy být navíc i drzé a nevychované.
Ano. Všechno, co jste nyní napsal, je podle mého názoru přesně tak. Včetně poslední věty: část lidí je přesvědčena, že nejefektivnější je z dítěte ten autismus vytřepat tresty a část lidí má pocit, že když je to ten autista, bude nejlepší, když mu všechno dovolíme nebo dokonce že ho nemá smysl vychovávat. Jsem přesvědčen, že ani jedno není pravda.
Ve skutečnosti existují snahy to někam posunout a během r. 2017 by se měly - pokud budou snahy účinné - aspoň trochu některé věci zlepšit (screening a diagnostika, posudková praxe, zaměstnávání, sociální služby atd), ale je to pouhé nastartování změn, mnoho faktorů to může změnit/zhatit a každopádně bude trvat, než se některé změny vůbec projeví. Je to prostě běh na dlouhou trať.
Autistické dítě potřebuje především:
- laskavé ale pevné direktivní vedení,
- zřetelná pravidla, jasný systém v zadávání a odevzdávání domácích úloh atd.
- dobře strukturovat učivo, strukturovat čas, vizualizovat,
- neponechávat příliš stupňů volnosti - autista se obtížně rozhoduje mezi téměř ekvivalentními možnostmi.
To nejsou nějaké úlevy vedoucí k lenosti, ale nutné podmínky pro to, aby autistické dítě mohlo být ve škole spokojené a pracovat.
Mnozí pedagogové samozřejmě raději sleví ze svých požadavků, než aby přizpůsobili metody výuky autistickému dítěti - je to snazší (ale správné to není).
"- neponechávat příliš stupňů volnosti - autista se obtížně rozhoduje mezi téměř ekvivalentními možnostmi."
Já bych tenhle bod řekl jinak, měl by se učit rozhodovat tak, aby si sám vyhledával své preference - pomáhat mu v rozhodování (třeba jasnými kritérii), ale nedělat rozhodnutí za něj a to děláte, pokud zužujete výběr. Ono mu to zjednoduší život teď, ale zkomplikuje později. Jinak vám musím vyseknout poklonu jako nadstandardně informovanému rodiči.
---Váš příspěvek vystihuje co mi na diskusi vedené autisty vadí.
I když jsem otcem autisty, sám autista nejsem.
---Když někdo v noci pláče,že nemá kamarády tak to naprosto nezaručuje,že se ve dne nechová tak,že žádné kamarády mít nemůže
Výše uvedené jsem napsal pouze proto, abych ilustroval, že autorova definice autismu (“odstup, nezájem o druhé, lhostejnost k podnětům zvenčí”) není obecně pravdivá - existují i autisté extrovertní, bez odstupu od druhých atd. Což neznamená, že nemají ve vztazích velké problémy.
Nicméně k Vaší reakci - ano, samozřejmě. A pedagog se k tomu může postavit různým způsobem: neznalý pedagog řekne: “chováš se tak, že žádné kamarády mít nemůžeš, takže si za to můžeš sám” (případně: jsi nevychovaný, takže za to mohou tví rodiče), čímž dítě uvězní v bezvýchodné situaci. Znalý pedagog může dítě podpořit, např. může po domluvě s rodiči pozvat psychologa, který jeho spolužákům v rámci třídnické hodiny handicap vysvětlí a naučí je, jak autistické dítě podpořit nejen v krizových situacích. Většinou se pak najdou děti, které jsou ochotné se kamarádit i s někým, kdo nepovažuje za nutné je při setkání pozdravit (spolužáci pak vědí, že to není způsobeno nějakou jeho negativní emocí).
---Článek,který popisuje zkušenost autora z konkrétními dětmi. jJe špatný mj. protože autor vědomě sděluje,že se autismu nevěnuje výlučně..Než psát o tom co viděl a kde konkrétnímu dítěti pomohl , to raději ať pěstuje rybičky. My máme svoji pravdu a jiné názory je nejlépe smazat.
Ne, pro mne je problém pouze v tom, že článek obsahuje nepravdivá zobecnění a tím může někomu uškodit.
----Učitelé ( před nimi musíme autisty chránit protože co mohou to špatně pochopí ) zpochy bňovali diagnozu když se chovalo dítě jinak.Nenapíšeme jak se chová ani co a jak bylo zpochybněno.Mohla to být i pochvala.
Pochvala to opravdu nebyla. Nejedná se o nějaký abstraktní příklad, který bych dokázal nezaujatě analyzovat, ale mé o vlastní dítě - doufám že pochopíte, proč zde nechci popisovat detaily.
---A také mi vadí,že nikdo nenapsal kde mohou žáci autisté a jejich rodiče najít rychle pomoc.Asi je to proto,že problémy nemají a tudíž žádnou pomoc nepotřebují.
S pomocí je to dost těžké, nám se po několika nepovedených až katastrofálních pokusech (včetně útěku dítěte z ordinace) povedlo najít “první pomoc” na Středisku výchovné péče, jehož speciální pedagožka a psycholožka nám v krizi velmi pomohly a nasměrovaly nás dále. Naopak nevím o nikom, komu by v našem kraji pomohlo Speciální pedagogické centrum, které má dětské autisty v gesci.
Mimochodem, i když sám nejsem autista, v této diskusi mi dávají mnohem větší smysl příspěvky autistů než neurotypiků. A to jsem si vždycky myslel, že sklon k zabíhavosti mají spíše autisté. :-)
Hm, jaká je tedy podle vás správná představa, nebo základní popis autismu?
Do třídy s mým synem chodí dva autisté. Jeden je na tom víceméně dobře, jen se vyznačuje zhoršeným chápáním sociálních a emočních věcí, bývá třeba mu věci říkat polopatě. Pokud dokážu posoudit, je mu ve třídě s ostatními celkem dobře, i když bližší kamarády vlastně nemá.
Druhý ... má asistenta, jehož hlavním úkolem jak se zdá je, zabránit tomu, aby kluk někoho v afektu napadl. Díky aspoň za to, když už to dítě musí ve třídě být. Tento žák ovšem kamarády nemá, já jsem ale spíše rád, že nikdo z jeho okolí díky asistentovi není nucen plakat kvůli němu, než že by mě trápilo, co si myslí a cítí tento autista. I toho druhého kluka asi jde nejlépe popsat jen jako někoho, kdo má zhoršené chápání emocí, tentokrát nejen cizích, ale i vlastních, za eventuální občasné záchvaty vzteku prý totiž nemůže. Oba jsou jinak poměrně inteligentní, dobře se učí a to jediné, co je na první pohled vyděluje od okolí, je právě horší schopnost vnímání emocí a sociálních vazeb.
A ostatně, uvážil jste někdy možnost, že váš syn skutečně není autista a třeba opravdu má nějakou jinou diagnózu? Nevím, proč se vám ta představa zdá tak urážlivá.
Myslím, že je dost těžké napsat základní popis autisty právě protože je to tak rozmanité. Byla by z toho nejspíš jedna stránka autistických projevů a stejně by to nesedělo na každýho, protože ne všichni mají všechny projevy.
Vzpomínám si na návštěvy psycholožky, která mi dávala asi 6 stránek s dotazníkem, který jsem měla vyplnit ano /ne podle toho, jak se syn chová. Těch otázek bylo něco přes sto. vyplňovala jsem to fakt dlouho. Z toho si můžete usoudit že těch projevů je fakt dost a řekla bych že se mohou ještě rozšiřovat, vzhledem k tomu že prostě každý autista je jiný.
pokud byste se tím chtěl víc zabývat, tak tady je test který na netu http://www.autismus-screening.eu/screening/dotaznik-m-chat-rf-tm/
Děkuji za odkaz na dotazník.Doporučuji aby si jej přečetli všichni diskutující. Kdyby doktor Novák do článku napsal jen část toho co dle dotazníku autisty charakterizuje ,nebyl by vyzván jen k omluvě dětem a rodičům a k vrácení diplomu. Pravděpodobně by mu bylo doporučeno harakiri.Místo smazání článku navrhuji,aby byla diskuse doplněna o citaci tohoto dotazníku.
"Zhoršené chápání sociálních a emočních věcí" bych jako charakteristiku autismu klidně uznal. Jeden klinický psycholog mi říkal, že považuje autismus za formu "sociální dyslexie".
Problém je v tom, že pro laika nemusí být vždy zřejmé, čím jsou problémy dítěte způsobené a jak mu pomoci. "Agresivní" spolužák Vašeho syna by možná vůbec nebyl agresivní, pokud by někoho z pedagogů opravdu zajímalo, co si myslí a cítí (a potřebuje) tento autista. Inteligentní autista dokáže často kompenzovat své nedostatky, pokud veškerou dostupnou energii nespotřebuje ve své marné obraně před nesrozumitelným/nepřátelským světem. Naopak nevhodné postupy pedagogů nebo poznámky dětí typu "to je škoda, že jsi dneska přišel do školy" mohou z inteligentního dítě udělat trola, kterého se každý bojí (což ještě situaci zhoršuje).
Ano, přesně tak. Ještě bych to pro ty, kdo stále volají po konkrétních informacích, rozdělil na sociální dyslexii, která určuje neobratnost v mezilidských kontaktech a na zhoršené chápání emocí.
Přesně o tom to totiž je: většina autistů má naopak mnohem bohatší emoční prožívání, to ale neznamená, že jsou schopni emocím (někdy včetně svých vlastních) vždy správně rozumět. Vždycky si vzpomenu na (dospělého) klienta, který se se mnou na sezení velmi rozčileně hádal, že nikdy žádné emoce neprožívá ;-) a stejně ilustrativní byl jeho totální zmatek, když jsem ho přesvědčil, že se mýlí a vysvětlil mu proč.
Tyhle věci se obecně velmi těžko vysvětlují, protože pro člověka bez osobní zkušenosti je vždy složité představit si prožívání někoho s odlišným vnímáním.
Pro většinu lidí je těžko představitelné už to, že nemálo autistů prakticky nepřetržitě prožívá nějaké emoce. Bohužel tyto věci se měří a porovnávají velmi špatně, není tedy divu, že je nesnadné tomu porozumět. Ale lze to respektovat.
Bohatší emoční prožívání?
Nabízí se myšlenka, že autisté opravdu reagují daleko emotivněji na realitu, než neuronormální populace. Jednoduše možná proto, že neuronormální si své emoce (lépe) uvědomují a proto se je učí potlačovat, autista těžko potlačí něco, čeho si není dobře vědom?
Asi by to bylo doložitelné měřením aktivity emočních center mozku?
Jinak, možná to nebude tak doslova "bohatší", ale jen "častější" protože jedna z věcí, kterou se učíme, myslím je, nereagovat emocemi na banality. A to se právě asi autista bude učit obtížněji.
Termín "častější" je myslím docela dobře akceptovatelný, ale měl jsem na mysli spíš způsob prožívání vjemů a situací - např. chlapec, který se bojí lidí v červené kšiltovce, protože jí nosil spolužák, který ho v předchozí škole šikanoval. On to rozumově chápe, že je to hloupost, ale jeho mysl prostě reaguje úlekem. A teď si představte, že takových "superpozic" má desítky a neustále ovlivňují jeho chování ...
Měřitelné to samozřejmě je (hlavně fMRI a EEG), ale jedna věc je, že "něco" změříte a druhá, jak to interpretujete. Neurologie například rozvíjí myšlenku rané diagnostiky autismu pomocí EEG biomarkerů: zjednodušeně řečeno pokud u 1000 autistů naměříte určitou kombinaci hodnot (frekvence, amplitudy a průběhy), kterou dokážete identifikovat, tak lze se slušnou pravděpodobností předpokládat, že i každý další člověk s tímto obrazem hodnot bude nejspíš autista, přestože netušíte, jaký tyto hodnoty mají význam. Funkční magnetická rezonance je ještě lepší nástroj (a je k dispozici řada zajímavých studií), ale bohužel také dosti nákladný i provozně.
S tou intenzívnější a/nebo častější emotivitou to pravděpodobně bude podobné jako s hypersenzitivitou: autista, který reaguje velmi citlivě na (některé) zvuky nemusí kvůli tomu ještě slyšet lépe než ostatní, ale jeho CNS prostě reaguje mnohem silněji. A jestliže vaše kognice nějaký tichý vysoký zvuk odfiltruje jako balast a mysl autisty to neudělá a ještě zareaguje bouřlivě, bude to zvenčí vypadat tak, že autista to slyšel a vy ne, ale kdo to jak objektivně porovná? Ve skutečnosti to, co vědomě vnímáme, nemá s realitou společného tolik, kolik si myslíme.
Ještě chci upozornit, že formulací "nereagovat emocemi na banality" do toho právě vnášíte navýsost subjektivní hodnocení - tedy hodnocením toho, co je banalita. Ono je to v kontextu sociální dyslexie ještě složitější, ale to asi nemá cenu tady rozepisovat.
Několik diskutujících zde volalo po konkrétních připomínkách k článku. Pokusil jsem proto projít alespoň jeho začátek a ke každému tvrzení napsat, zda a proč mi připadá správné nebo zavádějící.
Samozřejmě musím upozornit, že nejsem žádný odborník, ale mám velmi osobní zkušenosti s řadou vysoce funkčních a nadprůměrně inteligentních autistů: s mým synem, s jeho kamarády, se členy neziskovky podporující autisty v našem městě a s jejich rodinnými příslušníky.
“ADHD a Asperger: spojuje je nepozornost. … „Asperger“ nebude reagovat ani na dejme tomu letící dron, pokud je právě v onu chvíli zvyklý číst.”
Myslím, že zde existují nezávislé možnosti: dítě má nebo nemá ADD/ADHD, s dítě je je nebo není nepozorné v důsledku PAS. Dítě s PAS tedy může mít zároveň i ADHD (i takové jsem potkal). O kterou možnost se jedná by odlišil např. psychiatr: nepozornost v důsledku PAS totiž nebude ovlivnitelná léky potlačujícími projevy ADHD.
“Nepozornost zkrátka připomíná něco jako bolest hlavy. Oboje patří mezi příznaky stovek velmi odlišně závažných onemocnění.”
S tím lze souhlasit, několik autistů chybně diagnostikovaných jako ADD/ADHD jsem už potkal.
“Označení autismus shrnuje odstup, nezájem o druhé, lhostejnost k podnětům zvenčí až katastrofální nedostatek sociální inteligence, zvláště schopnosti vcítit se do druhých.”
Někteří autisté mají odstup, jiní stejně nešťastným způsobem odstup nemají. Někteří autisté se o druhé nezajímají, někteří ano, a někteří se naučí o druhé se nezajímat až poté, co v důsledku svého nevhodně projeveného zájmu tvrdě narazí.
Na autorem zmíněnou “lhostejnost k podnětům zvenčí” jsem u autistů zatím nenarazil, ale možná tak autor článku chybně interpretoval neobvyklou až žádnou nonverbální odezvu na podnět. Je to trochu jako by o němém tvrdil, že necítí bolest, protože nekřičí.
(Pro úplnost dodám, že autista někdy může dočasně přestat reagovat na podněty zvenčí např. pokud je příliš zaujat nějakou činností nebo nápadem, např. při hraní počítačové hry nebo četbě knihy.)
“Nedostatek sociální inteligence” - ano, to jistě. Neškolený pozorovatel tento nedostatek sociální inteligence u dětí často interpretuje jako důsledek špatné výchovy, u dospělých jako bezohlednost.
“schopnosti vcítit se do druhých .... neví, oč jde, a tudíž jim to nechybí”
Autisté, které znám, se do druhých většinou nevciťují, protože a) je to vůbec nenapadne, b) vnitřní svět vrstevníka nebo dospělého je pro ně naprostá marťanština. Nicméně jsem zažil moc pěkné empatické interakce autistů s mladšími dětmi nebo s jinými autisty (mladší dítě = mnohem srozumitelnější vnitřní svět).
“Autista žije rituály. Řád je pro něj vše. Vytvoří si neměnné postupy a rigidně na nich trvá.”
O takových případech jsem už slyšel, ale osobně žádného takového autistu neznám. Možná si tak autisté s těžším postižením dopřávají svou malou soukromou iluzi srozumitelného světa.
“Neví a nechápe, co znamená přizpůsobit se situaci, improvizovat. Každá změna je pro něj k horšímu. Takto postižený na změny často reaguje překvapivě intenzivní mírou agrese.”
Zde je opravdu jedno z hlavních slabých míst autistů, ale ani zde nemohu souhlasit bez výhrad.
Autisté, které znám, nemají rádi změny přicházející zvenčí, ale někteří často a rádi sami improvizují (např. v hudbě, výtvarných činnostech, cestování - “pojďme spolu někam zabloudit”).
U změn přicházejících zvenčí záleží na tom, jak náhle a jak často změny přicházejí a čeho se týkají. Pokud změna “zamíchá” z hlediska autisty zásadním předpokladem o sledu událostí nebo pokud je četnost změn tak vysoká, že rozbourá autistovu “iluzi srozumitelného světa”, může autista zareagovat stejně jako kterýkoli tvor zahnaný do kouta, tedy i “překvapivě intenzivní mírou agrese”. Podle mé zkušenosti velmi pomůže, když autistu na změnu připravíme, např. dítěti ráno po příchodu do školy sdělíme změny v rozvrhu pro daný den.
Z toho také jasně vyplývá, že chaotický učitel by neměl učit autisty: bude-li autistické dítě vystaveno neustálým změnám, přestane postupně fungovat.
“Rodiče autistů např. netrápí nepořádek v dětském pokoji.”
Takový příklad neznám, i když se asi může vyskytovat. Zato znám velké spektrum nepořádků s různými příčinami (jejich analýza by tento příspěvek neúměrně natáhla).
Extrémem je dospělý autista (pracovník ve výzkumu), který žije v samostatném bytě odděleně od manželky, a po dlouholetém naléhání si na úklid části svého bytu najímá úklidovou firmu.
“Autista žije ve svém světě a ve svých představách. To se děje bez ohledu na situaci a okolí.”
Mně známí autisté se utíkají do svého vnitřního světa (nebo třeba do předvídatelného světa Minecraftu, fantasy četby, matematiky, vědeckého výzkumu nebo programování). Někdy může mít pro autistu virtuální svět i přesah do reálného světa - např. dotaz jednoho dítěte, zda bude jeho asistentem ve škole humanoid (s nevyřčeným předpokladem, že by to mohl být třeba drak).
Kromě útěku to může být forma relaxace a nabírání sil. Není to ale jediný svět, ve kterém autisté žijí, a rozhodně se to neděje “bez ohledu na situaci a okolí”.
Pokud bude jejich reálný mikrosvět (pro děti škola, rodina, kroužky) srozumitelný, bude se zde hrát podle jasných pravidel, pokud zde budou moci ukázat své přednosti a kreativitu bez obav z výsměchu a nepřijetí z důvodů, které nedokážou bez pomoci pochopit, natož s nimi něco sami udělat, nebudou se tolik utíkat do vnitřního světa.
Příkladem budiž tato diskuse, kde jsou autisté některými diskutujícími osočeni z úmyslů, které by jim samotným na mysl ani nepřišly. Autista se pak ocitá v roli neprávem obviněného ze zločinů, které nechápe, a trávení času ve srozumitelném vitruálním světě Minecraftu nebo Dračího doupěte se mu pak jeví být příjemnější alternativou.
“Mívá nečekané, svérázné nápady. Vnímá svět jinak než „neautisté“. Nechápe je ani jejich myšlenkové pochody.”
Ano, toto je první tvrzení, se kterým mohu souhlasit bez výhrad.
“Občas filosofuje stylem připomínajícím plané mudrování a zamyšlení se nad smyslem běžných, jasných věcí, jak mimo jiné ukazuje Normální autistický film.”
Někteří autisté mají naopak dost trefné postřehy - dospělí se často rozesmějí, když slyší z úst pětiletého dítěte přesnou a pravdivou filosofickou úvahu. (A dítě se pak diví, proč se smějí, když je tvrzení pravdivé.) V jiných věcech mohou být naopak úplně mimo, pokud si vytvoří nesprávný model reality.
“Jeden z mých dětských klientů se rozhodl trávit školní výuku vměstnán ve výklenku pod oknem třídy. Tvrdil, že školní řád nic takového výslovně nezakazuje.”
To přece nemá s filosofováním nic společného. Odhaduji, že dítě chtělo nějakým dovoleným způsobem vyřešit svůj problém (netroufám si odhadnout jaký) a nic lepšího ho prostě nenapadlo.
“Jiný chlapec o přestávce fyzicky napadl spolužačku. Vysvětlil to snahou dotyčnou umlčet alespoň na chvíli, neb ona stále mluví.”
To si dokážu představit, sám jsem zažil podobné situace. Zde pomáhá dítěti vysvětlit, proč je toto řešení chybné a jak podobnou situaci příště vyřešit správně. Pokud to dítě nedělá schválně, je kontraproduktivní ho za to trestat.
“Autisté nejsou valnými řečníky, …”
Prosím zkuste se někdy podívat na nějaké video se zakladatelem Applu Stevem Jobsem, třeba z prezentace nějakého produktu. Zatímco fanoušci Applu při jeho projevu ječí nadšením, rodič autisty v tomtéž projevu nachází vtipné příznaky Asperegovského myšlení.
“Neradi telefonují, je jim bližší psaná komunikace.”
Jeden z dospělých autistů, které znám, zas raději telefonuje než píše, což znamená, že pokud si na něco důležitého vzpomene uprostřed noci, moc se nevyspím.
Myslím, že by to už stačilo, stejně to nikdo nebude číst. :-)
Při čtení vašeho příspěvku jsem se usmívala a neustále přikyvovala - ano konečně čtu něco, co dává smysl. Tleskám! Tento váš příspěvek by si měli přečíst všichni, co četli článek.
Sama jsem už byla v pokušení něco podobného napsat, nicméně bych nemohla být objektivní co se týče chování "Aspíků", neboť syn má sice PAS, ale jeho diagnozy jsou konkrétně PAS - atypický autismus, ADHD, epilepsie,lehká mentální retardace, porucha vývoje řeči. čili o "Aspících" toho moc nevím - ale díky vám jsem se něčemu aspoň přiučila ;-)
"Různí se názory na to, zda syndromem trpící dítka chtějí mít kamarády, nebo ne. Starší pojetí vychází z toho, že kamarádství nepotřebují, neboť vlastně ani nevědí, co to je. Novější přístup tvrdí, že by se snad i přátelili, ale nemají s kým. „Asperger“ druhého „Aspergera“ snáší velmi těžko. Ani protiklady je nepřitahují."
Tak tohle je totální nesmysl. Sám mám AS a mohu potvrdit, že kamarády potřebuji. Absolutní izolace na základní škole způsobená intenzivní šikanou mne téměř dovedla k sebevraždě. Stejně tak poslední dobou se mé chronické deprese značně zhoršily kvůli lockdownu.
Že asperger jiného snáší těžce je absolutní blábol. Jako protipříklad mohu uvést velkou komunitu na facebooku (scházející se i naživo) a mnohé mé kamarády
" autista netuší, proč by to měl (alespoň jednou) říci. O děti je schopen se starat, ani jim ale neprojeví cit. Ostatně jakýpak cit? Je někde vymezen v zákonech a nařízeních?"
Toto je opět absolutní nesmysl. Tento zastaralý názor je způsoben tím, že autistická neverbální (i verbální) komunikace se liší od té u neurotypicků, takže nám mnozí lidé nerozumí. Právě neschopnost odborníků rozeznat odlišnou komunikaci způsobila toto tvrzení.
Článek mě vyloženě naštval! Takové bludy už jsem slyšela mockrát, doufám, že neděláte diagnostiku PAS. Čistě pro Vaši info: jsem žena, mám Aspergerův syndrom. A znám spoustu žen AS. Není pravda, že nemáme empatii. Naopak, jsme víc empatičtí, než NT! Jen tím, jak nejsme sociálně obratní, to neumíme dát najevo. A vůbec, celý text je plný nesmyslů. Příště si raději téma nastudujte, děkuji za pochopení.
Martina Pištěková