Také (viz výše pan Roškaňuk) úplně nerozumím tomu, co chcete příspěvkem říci. Zkusím to bod po bodu.
- když někdo v noci pláče atd: Ano, část autistů se opravdu chová tak, "že žádné kamarády mít nemůže," - nevíme, jak se to vlastně dělá, jak kamarády získat, jak je udržet. Konkrétně v mém případě to často znamená a zejména v dětství znamenalo, že jsem nedělala nic. Čekala jsem (a ano, dodnes mám podobné potíže), že nějak vznikne samo. Navíc tam, kde přátelství třeba opravdu "samo" vzniklo, nevěděla jsem a dodnes nevím, co s s ním počít, jak se chovat, kolísala jsem mezi dvěma extrémy od přílišné urputnosti ke zdánlivému chladu. Navíc mám sklony k dalším věcem, které přátelským vztahům neprospívají, třeba neodpovídat na pozdrav, když jsem do něčeho zabraná, a nechodit na oslavy nebo třeba i "jen" společné obědy nebo kávu po práci, protože mě to vyčerpává.
- my máme svoje názory: A opakovaně se vám tu několik z nás pokusilo vysvětlit, o co je opíráme. Jsem vždy připravená upravit svůj názor, slyšet pohled druhého a porozumět tomu. Pokud bude, jak naznačuje dovětek za článkem, diskuze pokračovat, vítám to.
- zpochybňování diagnózy: Z příspěvku, na který reagujete, laikovi asi opravdu nemusí být jasné, v čem je problém, takže se to pokusím vysvětlit: Jsem asperger, ale ve spoustě věcí se to opravdu okolí nemusí tak jevit. Jsem dospělý samostatně fungující jedinec s dobrým vzděláním a prací (navíc se jedná o práci s lidmi), ve fungujícím vztahu. Zpochybnění nebo nerespektování diagnózy pro mě ale znamená, že tam, kde na mě ta diagnóza vidět je, okolí má sklony to bagatelizovat a tak mi ubližovat buď přímo (nutí mě do věcí, které jsou pro mě extrémně těžké nebo nezvládnutelné) nebo nepřímo (noční můra z dětství: "taková chytrá a šikovná holčička, jak to, že ... tak zapomíná / je tak nepozorná / nepomohla spolužačce / neumí hrát vybíjenou).
Nevím, jestli jsem se trefila do toho, o co vám jde, a jestli se mi podařilo trochu to objasnit.