Svým způsobem se tato vaše úvaha ubírá správným směrem, ale řešení bohužel zřejmě jednoduché není a nevyřeší to nějaká diskuze pod článkem ani článek.
Bohužel kromě toho, že samotné odborné definice mají svá - buďme diplomaty - úskalí, celou věc komplikují někteří odborníci, kteří se opírají o informace, které si přinesli ze studií (nyní velmi zjednodušuji a jsem si toho vědom). Není to jejich chyba - souvisí to jednak s obecně malou obeznámeností s problematikou a jednak s obecných problémem našeho vzdělávacího systému odtrženého od praxe a inovací. Chce to prostě čas a energii investovanou na správných místech. A aspoň malou snahu neurotypické části populace to pochopit.
Tím, jak jednoduše sdělit laikovi nějakou konkrétní informaci o autismu, se zabýváme dlouhodobě a opravdu to není snadné už proto, že vždy hrozí generalizace (autisté jsou dobří matematici, protože Rainman spočítal ty zápalky tak rychle) a také proto, že rozsah spektra je dán spíše rozkročením příznaků než různorodostí: jeden autista upírá pohled do očí tak, že je to ostatním nepříjemné (neuvědomuje si, jak to působí) a jiný oční kontakt téměř nenavazuje (neuvědomuje si, jak to působí). Příčina stejná - projev opačný. A korunuje to odborník, který zopakuje to, co se kdesi dozvěděl, že autisté oční kontakt nenavazují, takže ten první podle toho je spíš drzý fracek. A že nejlepší je autistu do očního kontaktu nutit (což je špatně, škodlivé a neúčinné). Pak se v tom má vyznat laik ...