Názor k článku Přítulný autista či Asperger? To je jako tulící se dikobraz od Lambda - Byl byste ochoten uznat variantu, že autismus existuje,...

Byl byste ochoten uznat variantu, že autismus existuje, ale jeho definice není tak triviální, jak jí popisuje TN?

Na základě mých laických pozorování bych autismus definoval takto: autismus je skupina pervazivních (tj. vše pronikajících) vývojových poruch s některými společnými symptomy. Mezi tyto společné symptomy patří snížené vnímání sociálního kontextu a čtení/produkce běžných neverbálních signálů, špatná orientace ve vlastních pocitech (“tati, proč jsem brečel?”) ale také v čase.

Zmíněné neverbální signály neurotypická (to jest ne-autistická) populace čte a produkuje z větší části nevědomě, a jejich chybné čtení/produkci autistou hodnotí negativně - je jim to z mnoha důvodů nepříjemné. Jako příklad bych uvedl autistického chlapce, jehož hlavní “provinění” spočívá v tom, že se neustále usmívá (i když je sám v hlubokých depresích), a je za to svými spolužáky i vyučujícími upřímně nenáviděn.

Z výše uvedeného také vyplývá, proč si autisté mohou docela dobře rozumět s některými jinými autisty: je přece tak osvobozující nemuset řešit všechen ten sociální balast, který produkují a očekávají nerotypici. Porozumět si samozřejmě nelze s každým - inteligentní vysoce funkční autista bude asi nešťastný ve speciální škole plné středně funkčních dětí s průměrnou inteligencí (“dokážeš si představit, že je jim úplně jedno, že pavouk není hmyz?”).

Jako příklad vysoce funkčního a nadprůměrně inteligentního autisty, který je mediálně známý, bych uvedl zakladatele firmy Apple Steva Jobse. Jeho adoptivní rodiče jsou citováni na wikipedii: “Steve was so difficult a child that by the time he was two I felt we had made a mistake.” Ve škole měl problémy navazovat vztahy s vrstevníky, mnohem snadněji se přátelil s dospěláky ze sousedství, kteří se zabývali elektronikou. Wikipedia dále uvádí: “As Jobs had difficulty functioning in a traditional classroom and tended to resist authority figures, he frequently misbehaved and was suspended a few times.”

Obtížnou situaci vyřešila až ve čtvrté třídě inteligentní učitelka metodou, kterou bychom dnes nazvali “pozitivní motivační a hodnotící systém” (je součástí metodiky strukturovaného učení vyvinutou pro práci s autistickými dětmi). Většina neurotypických dětí totiž ve škole pracuje především proto, že podléhá různým sociálním tlakům ze strany rodičů i pedagogů. Pokud dítě tyto tlaky nevnímá, pak je třeba najít náhradní motivaci.

Pro Steva Jobse byly touto náhradní motivací peníze, což mu vydrželo celý zbytek života: “Jobs would later credit his fourth grade teacher, Imogene 'Teddy' Hill with turning him around: "She taught an advanced fourth grade class and it took her about a month to get hip to my situation. She bribed me into learning. She would say, 'I really want you to finish this workbook. I'll give you five bucks if you finish it.' That really kindled a passion in me for learning things! I learned more that year than I think I learned in any other year in school.”

Na závěr se pokusím zodpovědět otázku, jak může učitel poznat, jestli dítě je nebo není autista. Laik totiž nemusí vůbec poznat, že závadné chování dítěte je způsobené absencí porozumění sociálnímu kontextu - zvláště inteligentní autisté (i děti) svůj nedostatek zdatně maskují. Mně samotnému trvalo mnoho let, než jsem pochopil, v čem spočívá problém mého syna a jak mu pomoci - jak to potom má poznat učitel, který dítě vidí jen pár hodin denně?

Předně bych z diagnostických důvodů doporučil zavést ve výuce některé prvky metodiky strukturovaného učení, např. vizualizovat průběh hodiny (i když je vždy stejný), písemně(!) stanovit tři jasná pravidla žádoucího chování v hodině a odměnu za jejich dodržení apod. Pokud to alespoň dočasně pomůže, je vhodné postupně přidávat další prvky.

Druhý postup by naopak mohl začít analýzou toho, co spouští problémové chování dítěte ve třídě. To, že dítě přestane komunikovat, vleze si na “bezpečné místo” (oblíbené jsou malé uzavřené prostory, např. pod lavicí) nebo se začne vztekat, je často způsobeno tím, že se dostalo do pro něj nesrozumitelné nebo neřešitelné situace: někdo se zasmál a dítě si myslí, že se směje jemu; nestihlo si opsat z tabule a neví, jak to vyřešit; dostalo špatnou známku, i když látku umí (např. v důsledku nevhodné metody zkoušení). Autistické dítě bohužel neřekne “udělali jste chybu” nebo “nerozumím, co po mně chcete”...