Pokusím-li se to shrnout obecně, jde především o to, že článek obsahuje některé poněkud povrchní závěry vycházející ze špatných předpokladů, jejichž uplatnění na autistu může být škodlivé.
Abych dal konkrétní příklad, autor mimo jiné píše toto:
"žák s ADHD nezareaguje dejme tomu na vyzvání: „Pokračuj v hlasitém čtení po spolužákovi,“ neb ho chvilku před tím zaujala kolem letící moucha. Na sledování čteného textu již dávno nemyslí. „Asperger“ nebude reagovat ani na dejme tomu letící dron, pokud je právě v onu chvíli zvyklý číst."
To vyvolává trochu dojem, že zmíněný Asperger je robot, protože dron by způsobil ve třídě takový rozruch, že by jeho případné čtení nikdo nevnímal, ale především porucha pozornosti se u autismu běžně vyskytuje současně (souvisí to s odlišnostmi v kognitivním vnímání a dalšími vlivy). Takže následkem této informace by například pedagog mohl usoudit, že jestliže žák s autismem sleduje letící mouchu, tak prostě jen nedává pozor. Pokud to budu eskalovat, tak si mohu představit, že žák je vyzván, aby si nevšímal kde co lítá a četl, ale on by nebyl schopen přestat sledovat tu mouchu a dostal by poznámku.
Skutečná příčina ale může být v tom, že zraková kůra reaguje mnohem citlivěji na jakýkoli pohyb v zorném poli autisty. Představte si to tak, že funkce vnímání, jejímž úkolem je identifikovat rizika (např. letí na vás kámen), je buď příliš citlivá nebo má zhoršenou rozeznávací schopnost a než by pominula nejistou situaci, pro jistotu zvoní na poplach při každém prudkém pohybu nějakého předmětu v zorném poli. Takže onen Asperger prostě NEMŮŽE číst - nutí ho to mouchu sledovat.
Zde vlastně není podstatné, proč k nepozornosti dojde a zda se příčiny liší u AS a ADD. Podstatné je, že z hlediska vnějšího projevu autista s poruchou pozornosti bude reagovat stejně jako žák s ADD/ADHD, zatímco článek tvrdí opak. A aby to nebylo tak jednoduché, tak autista s poruchou magnocelulárního systému (periferní vidění a vnímání pohybu) nemusí zareagovat včas ani na mouchu, ani na dron, ani na kámen, ale nemá to co dělat s tím, na co je zvyklý.
A nyní si znovu přečtěte ten citát ... pokud se podle toho zařídí nějaký pedagog, bude jednat špatně a nespravedlivě a Aspergerovi (jistě chápete, že tu zkouším dovodit následky a tudíž si musím vymýšlet), který je už tak zděšený z toho, že není schopen se soustředit, to opravdu nijak nepomůže.
Nebo například "Označení autismus shrnuje odstup, nezájem o druhé". To by naznačovalo, že autistu vztahy prostě nezajímají že? Kdybyste tušila, jak úpěnlivě o vztahy drtivá většina usiluje a jak je jim smutno, že jasně cítí, že jsou vyčlenění anebo svou neobratností své postavení naopak zhoršují ... vše shrnuje to, co mi nedávno řekl jeden 12tiletý klient: "Když vidím spolužáky o přestávce, jak se baví, je mi smutno. Slyším, že se baví o hloupostech, ale je mi do breku z toho, že to sám neumím nebo to dělám špatně a buď mě vyženou, nebo se mi smějou. Proč se oni můžou kamarádit a já ne?".