Názor k článku Přítulný autista či Asperger? To je jako tulící se dikobraz od Lambda - Několik diskutujících zde volalo po konkrétních připomínkách k...

Několik diskutujících zde volalo po konkrétních připomínkách k článku. Pokusil jsem proto projít alespoň jeho začátek a ke každému tvrzení napsat, zda a proč mi připadá správné nebo zavádějící.

Samozřejmě musím upozornit, že nejsem žádný odborník, ale mám velmi osobní zkušenosti s řadou vysoce funkčních a nadprůměrně inteligentních autistů: s mým synem, s jeho kamarády, se členy neziskovky podporující autisty v našem městě a s jejich rodinnými příslušníky.

“ADHD a Asperger: spojuje je nepozornost. … „Asperger“ nebude reagovat ani na dejme tomu letící dron, pokud je právě v onu chvíli zvyklý číst.”

Myslím, že zde existují nezávislé možnosti: dítě má nebo nemá ADD/ADHD, s dítě je je nebo není nepozorné v důsledku PAS. Dítě s PAS tedy může mít zároveň i ADHD (i takové jsem potkal). O kterou možnost se jedná by odlišil např. psychiatr: nepozornost v důsledku PAS totiž nebude ovlivnitelná léky potlačujícími projevy ADHD.

“Nepozornost zkrátka připomíná něco jako bolest hlavy. Oboje patří mezi příznaky stovek velmi odlišně závažných onemocnění.”

S tím lze souhlasit, několik autistů chybně diagnostikovaných jako ADD/ADHD jsem už potkal.

“Označení autismus shrnuje odstup, nezájem o druhé, lhostejnost k podnětům zvenčí až katastrofální nedostatek sociální inteligence, zvláště schopnosti vcítit se do druhých.”

Někteří autisté mají odstup, jiní stejně nešťastným způsobem odstup nemají. Někteří autisté se o druhé nezajímají, někteří ano, a někteří se naučí o druhé se nezajímat až poté, co v důsledku svého nevhodně projeveného zájmu tvrdě narazí.

Na autorem zmíněnou “lhostejnost k podnětům zvenčí” jsem u autistů zatím nenarazil, ale možná tak autor článku chybně interpretoval neobvyklou až žádnou nonverbální odezvu na podnět. Je to trochu jako by o němém tvrdil, že necítí bolest, protože nekřičí.

(Pro úplnost dodám, že autista někdy může dočasně přestat reagovat na podněty zvenčí např. pokud je příliš zaujat nějakou činností nebo nápadem, např. při hraní počítačové hry nebo četbě knihy.)

“Nedostatek sociální inteligence” - ano, to jistě. Neškolený pozorovatel tento nedostatek sociální inteligence u dětí často interpretuje jako důsledek špatné výchovy, u dospělých jako bezohlednost.

“schopnosti vcítit se do druhých .... neví, oč jde, a tudíž jim to nechybí”

Autisté, které znám, se do druhých většinou nevciťují, protože a) je to vůbec nenapadne, b) vnitřní svět vrstevníka nebo dospělého je pro ně naprostá marťanština. Nicméně jsem zažil moc pěkné empatické interakce autistů s mladšími dětmi nebo s jinými autisty (mladší dítě = mnohem srozumitelnější vnitřní svět).

“Autista žije rituály. Řád je pro něj vše. Vytvoří si neměnné postupy a rigidně na nich trvá.”

O takových případech jsem už slyšel, ale osobně žádného takového autistu neznám. Možná si tak autisté s těžším postižením dopřávají svou malou soukromou iluzi srozumitelného světa.

“Neví a nechápe, co znamená přizpůsobit se situaci, improvizovat. Každá změna je pro něj k horšímu. Takto postižený na změny často reaguje překvapivě intenzivní mírou agrese.”

Zde je opravdu jedno z hlavních slabých míst autistů, ale ani zde nemohu souhlasit bez výhrad.

Autisté, které znám, nemají rádi změny přicházející zvenčí, ale někteří často a rádi sami improvizují (např. v hudbě, výtvarných činnostech, cestování - “pojďme spolu někam zabloudit”).

U změn přicházejících zvenčí záleží na tom, jak náhle a jak často změny přicházejí a čeho se týkají. Pokud změna “zamíchá” z hlediska autisty zásadním předpokladem o sledu událostí nebo pokud je četnost změn tak vysoká, že rozbourá autistovu “iluzi srozumitelného světa”, může autista zareagovat stejně jako kterýkoli tvor zahnaný do kouta, tedy i “překvapivě intenzivní mírou agrese”. Podle mé zkušenosti velmi pomůže, když autistu na změnu připravíme, např. dítěti ráno po příchodu do školy sdělíme změny v rozvrhu pro daný den.

Z toho také jasně vyplývá, že chaotický učitel by neměl učit autisty: bude-li autistické dítě vystaveno neustálým změnám, přestane postupně fungovat.

“Rodiče autistů např. netrápí nepořádek v dětském pokoji.”

Takový příklad neznám, i když se asi může vyskytovat. Zato znám velké spektrum nepořádků s různými příčinami (jejich analýza by tento příspěvek neúměrně natáhla).

Extrémem je dospělý autista (pracovník ve výzkumu), který žije v samostatném bytě odděleně od manželky, a po dlouholetém naléhání si na úklid části svého bytu najímá úklidovou firmu.

“Autista žije ve svém světě a ve svých představách. To se děje bez ohledu na situaci a okolí.”

Mně známí autisté se utíkají do svého vnitřního světa (nebo třeba do předvídatelného světa Minecraftu, fantasy četby, matematiky, vědeckého výzkumu nebo programování). Někdy může mít pro autistu virtuální svět i přesah do reálného světa - např. dotaz jednoho dítěte, zda bude jeho asistentem ve škole humanoid (s nevyřčeným předpokladem, že by to mohl být třeba drak).

Kromě útěku to může být forma relaxace a nabírání sil. Není to ale jediný svět, ve kterém autisté žijí, a rozhodně se to neděje “bez ohledu na situaci a okolí”.

Pokud bude jejich reálný mikrosvět (pro děti škola, rodina, kroužky) srozumitelný, bude se zde hrát podle jasných pravidel, pokud zde budou moci ukázat své přednosti a kreativitu bez obav z výsměchu a nepřijetí z důvodů, které nedokážou bez pomoci pochopit, natož s nimi něco sami udělat, nebudou se tolik utíkat do vnitřního světa.

Příkladem budiž tato diskuse, kde jsou autisté některými diskutujícími osočeni z úmyslů, které by jim samotným na mysl ani nepřišly. Autista se pak ocitá v roli neprávem obviněného ze zločinů, které nechápe, a trávení času ve srozumitelném vitruálním světě Minecraftu nebo Dračího doupěte se mu pak jeví být příjemnější alternativou.

“Mívá nečekané, svérázné nápady. Vnímá svět jinak než „neautisté“. Nechápe je ani jejich myšlenkové pochody.”

Ano, toto je první tvrzení, se kterým mohu souhlasit bez výhrad.

“Občas filosofuje stylem připomínajícím plané mudrování a zamyšlení se nad smyslem běžných, jasných věcí, jak mimo jiné ukazuje Normální autistický film.”

Někteří autisté mají naopak dost trefné postřehy - dospělí se často rozesmějí, když slyší z úst pětiletého dítěte přesnou a pravdivou filosofickou úvahu. (A dítě se pak diví, proč se smějí, když je tvrzení pravdivé.) V jiných věcech mohou být naopak úplně mimo, pokud si vytvoří nesprávný model reality.

“Jeden z mých dětských klientů se rozhodl trávit školní výuku vměstnán ve výklenku pod oknem třídy. Tvrdil, že školní řád nic takového výslovně nezakazuje.”

To přece nemá s filosofováním nic společného. Odhaduji, že dítě chtělo nějakým dovoleným způsobem vyřešit svůj problém (netroufám si odhadnout jaký) a nic lepšího ho prostě nenapadlo.

“Jiný chlapec o přestávce fyzicky napadl spolužačku. Vysvětlil to snahou dotyčnou umlčet alespoň na chvíli, neb ona stále mluví.”

To si dokážu představit, sám jsem zažil podobné situace. Zde pomáhá dítěti vysvětlit, proč je toto řešení chybné a jak podobnou situaci příště vyřešit správně. Pokud to dítě nedělá schválně, je kontraproduktivní ho za to trestat.

“Autisté nejsou valnými řečníky, …”

Prosím zkuste se někdy podívat na nějaké video se zakladatelem Applu Stevem Jobsem, třeba z prezentace nějakého produktu. Zatímco fanoušci Applu při jeho projevu ječí nadšením, rodič autisty v tomtéž projevu nachází vtipné příznaky Asperegovského myšlení.

“Neradi telefonují, je jim bližší psaná komunikace.”

Jeden z dospělých autistů, které znám, zas raději telefonuje než píše, což znamená, že pokud si na něco důležitého vzpomene uprostřed noci, moc se nevyspím.

Myslím, že by to už stačilo, stejně to nikdo nebude číst. :-)