Jsem čtenář kritický. Přesto tvrdím, že vše, co kdy napsal a uveřejnil klasik české psychologie profesor Zdeněk Matějček – a bylo toho hodně – stojí za přečtení. Mnohokrát mne napadlo: „Matějček má vždycky pravdu.“ Kdysi dávno jsem to panu profesorovi i řekl. Usmál a opáčil: „Ale kdeže. Třeba když jsem psával, že lehká dětská encefalopatie se do konce školní docházky upraví. Mělo to podporovat optimismus rodičů, ale pro tento problém nemusí být věk třicet let žádná míra.“
LDE – lehká dětská encefalopatie – je dnes již název opravdu archaický. Před mnoha lety jej vystřídalo označení lehká mozková dysfunkce. Nyní již delší dobu je patřičným odborným názvem onoho komplexu příznaků syndrom ADHD. Zkratka anglického „Attention Deficit Hyperactivity Disorder“, česky „porucha pozornosti s hyperaktivitou“.
ADHD
Porucha bývá ovlivněna dědičně, vliv mají problémy matky v těhotenství i při porodu, jakož i onemocnění malého dítěte. Může se projevit brzy po narození. Výskyt kulminuje v době školní docházky. Tehdy postihuje 3–7 % dětí – častěji chlapců. Může přetrvávat i dále. Odhaduje se výskyt u 4–5 % dospělých.
Spíše než hyperaktivita se v době zletilosti objevují pocity vnitřního neklidu, nespokojenosti. Převládá impulzivita a poruchy pozornosti. Ať již s nadměrnou a nedostatečně koordinovanou aktivitou nebo i bez ní je pro hyperkinetický syndrom typická nesoustředěnost na úkoly, jež jsou věku přiměřené. Mezi ně patří namátkou dokončení základní přípravy na povolání, navázání vážného vztahu, jistá zodpovědnost v chování atd. Vzniká dojem jakési psychické nezralosti.
Slabé stránky dospělých „nepozorných“
Intelekt je přinejmenším na průměrné, mnohdy nadprůměrné úrovni. Jeho jednotlivé funkce se však rozvíjejí nerovnoměrně. Patří sem i ti, kdož rychleji mluví, než myslí. A vůbec nejrychleji jednají… způsobem hazardním i zvaným „hrom do police“. Jejich doménou určitě není plynulé vyjadřování myšlenek. Někdy nedokončí větu, slovo… Mají pocit, že vše potřebné již řekli, byť to není rozhodně pravda. Občas nějaké to slovo „spolknou“. Obtížněji než ostatní zvládají orientaci v prostoru. Slabou stránkou je i odhad času a časových vztahů. „Nestíhám,“ říkávají často. To je sice pravda, ale zbytečná. Stíhat by mohli – jen při troše kázně a soustředění v „tahu na branku“.
Kdysi ve škole je místo psaní písemky zaujalo pozorování letící mouchy. Nyní – s počínajícími šedinami na skráních potkají kamaráda a zapovídají se. Nemluví o ničem důležitém. Na důležité, na to, co měli právě v tu chvíli činit, zapomenou. Vzpomínám na pána, jenž 23. 12. odešel s dvěma dětmi na vánoční oslavu. Náhodně se tam setkal a něco i popil se spolužákem. Domů se vrátil spořádaně, leč sám. Na děti zapomněl.
Obvykle nemají hudební sluch, chybí jim smysl pro rytmus i kutilské nadání. Z hlediska výskytu pracovních nebo sportovních úrazů patří k velmi problémovým. V rámci jednoho syndromu jako by se protivy přitahovaly. Na jedné straně tam patří člověk těkající od jednoho ke druhému, vše možné začne, ale nedokončí. Střídá zábavy, koníčky, zaměstnání, typ studia a samozřejmě i partnery. Jedná po svém, neohlíží se na druhé. Na straně druhé je to člověk pomalého životního tempa, nemá vyhraněné zájmy, plnění povinností odkládá, škola ho nejen nebaví, ale i obtěžuje. Tak co by tam chodil.
Co čekat? Spíše zklamání
Obecně – co do statistické pravděpodobnosti vzato – na poryvy ADHD lze usuzovat, setkáme-li se s člověkem, jenž dělá dojem bezstarostného, emočně sice citlivého, ale nestálého, rozmazleného, podezíravého, pomíjejícího praktické úkoly, které život přináší. Pokud se věci nevyvíjejí, tak jak si přeje, bývá popudlivý. Spoléhat na něj moc nejde.
Pro dámy s dozvuky ADHD bývá láska drogou. Kvůli ní, když na to přijde, pálí mosty. Nevydrží jim ale dlouho. Bývají totiž citově labilní. Chybí jim jasná životní linie s postupnými cíli.
U mužů jsou prvky ADHD patrny i na jiném syndromu. Je nazýván Ahasverský. Jako by postižení chtěli jen hledat, ne najít. Těkají a stále hledají patřičné pracovní uplatnění, filosofii usnadňující život, střídají partnerky. Pověstný „sicflajš“, schopnost sedět u knihy a naučit se požadované na přednáškách, jim chybí. Vzdělání si doplňují mnohdy až po třicítce. Tihle pánové bývají lepšími dědečky než otci. I zde potřebují dozrát.
Těžko měnit dospělého. S ADHD zvlášť
O ADHD se v posledních letech hovoří v souvislosti s prokrastinací - odkládáním úkolů na poslední chvíli, nerespektování termínů, nedostatky v organizaci práce. Většina publikací je – jak jinak – v angličtině. K tomu opět citát profesora Matějčka: „Studenti psychologie Nataša Brázdilová a Milan Jůza se u nás jako první zabývali encefalopaty v dospělosti. Moc mě mrzí, že se jejich diplomové práce nedostaly dál do světa. Výzkumy by totiž měly světovou prioritu. Američani s něčím takovým přišli až o mnoho let později. Inu, hříchy doby…“
Jaký je v této souvislosti „hřích dneška“? Nejspíš přesvědčení, že lze partnera – třeba láskou – poměrně snadno změnit. Nedaří se to v běžných vztazích. Tím méně pak tam, kde je ve hře syndrom ADHD. Vývoj lidské psychiky si zde nechá ještě méně poroučet než (v písni) vítr a déšť.
ČLÁNKY DO MAILU