„Prý jsem asociál. Kdybych nebyl psychopat, ale slušný chlap, vezmu si dvě igelitky a táhnu. Ale ať mě ani nenapadne opruzovat se střídavou péčí…“ Tak pravil – se slzami v očích – muž typově spíše připomínající jedince slušného, slabého a pramálo imponujícího. Ponechme stranou peripetie jeho osudu. Výrok je ilustrace extrémního případu neobjektivního laického psychiatrizování.
Běžná představa asociála souzní s obrazem protřelého kriminálníka. Méně často si lze tuto nálepku vysloužit – viz výše – pokud se jen tak nepodvolíte nátlaku a hodláte naplnit svá práva.
Kdo je asociál?
Vše je složitější. Popis asociality lze začít (čím a kým jiným než) pojetím Sigmunda Freuda. Podle klasika je asocialita součástí poměrně širokého portfolia neurotických projevů. Dotyčný nemá dostatečně vytvořenu nejvyšší součást lidské osobnosti – superego. (Tj. „nadjá“ – zjednodušeně svědomí. Zmíněné nás „civilizuje“ a vede k socializaci, zařazení do společnosti.) Další možností je, že takový výtečník nedokáže nebo nechce dokázat naplnit požadavky svého – zde již vytvořeného – superega. Prý tak vzniká pocit viny a mj. nevědomá touha po potrestání. Psychické konflikty jsou natolik mučivé, že postižení se s nimi vyrovnávají právě asociálním chováním. Ne že by to nebylo občas možné, leč typické to určitě není.
Asociální osobnost rozhodně nemusí mít kriminální anamnézu. V některých – i dosti vzájemně odlišných – společenských podmínkách (režimech) se z dotyčných dokonce mohou stát i úspěšní kriminalisté, politici, byznysmeni. Mívají některé společné znaky, i když zdaleka ne všechny z následujícího výčtu. Například je to nízká schopnost odolávat frustraci – tj. netolerance k neuspokojení vlastních potřeb. Dále sklon k výstřednostem. Ty mohou být „poživačné“ – náhodný styk, drogy, obžerství, adrenalinový hazard v autě nebo formou gamblerství. Výjimečně mohou vést k opaku – k askezi za každou cenu. I zde samozřejmě bez ohledu na následky pro okolí.
Anděl, nebo ďábel
Typické je absolutní – buď kladné a adorující, nebo záporné, dehonestující – hodnocení druhých lidí.
Anekdota dí: Za nějaký čas po příchodu matky Terezy do nebe si ji zavolal Bůh. Tázal se, jak je v nebi spokojena. Tereza vše chválila. „Jen ta strava,“ povzdechla si, „každý den k snídani, k obědu i k večeři párky…“ Velký šéf všehomíra se jen omluvně usmál a opáčil: „Víš, Terezko, ono se pro jednu jedinou osobu nevyplatí vařit.“
Mimo jiná poučení z toho plyne, že skutečně andělských bytostí je na světě pramálo.
Pro ilustraci druhého extrému použiji osobní vzpomínku. Coby velmi mladý psycholog jsem se zúčastnil televizního natáčení pořadu o dětském kolektivu. Moderátor situaci nezvládl. Děti nemluvily o kamarádství, leč temperamentně kritizovaly jednoho spolužáka. Dotyčný jim bere svačiny, podráží nohy, vyrušuje v hodině, nadává atd. Po chvilce si vzala slovo jedna z dívek. Pravila: „Chtěla bych říct, že on Škaroudek není zase až tak špatný. Loni – v páté třídě – nám děvčatům zvedal sukně a letos v šestce to již nedělá.“
Inu, bílá i černá mají v našem charakteru příměsi.
Lidé jsou v očích asociála rozděleni na „bezchybné“, řekněme anděly, a „hrozné“ – ďábly. „Brány“ bývají otevřeny – zařazení do skupin se může měnit z hodiny na hodinu. Asociál nezradí „suprového kámoše“. On jej nejprve virtuálně převede mezi skupinu lidského odpadu. Poté se již nelze ničemu divit.
Nechcete jim křivdit?
Někteří odborníci považující dissocialitu za poruchu u postiženého, jemuž je okamžitá úleva od úzkosti mnohem důležitější než souvislosti a následky jeho chování. Obrazně vystihuje asociála postřeh: „Lidé jsou pro něj jen věci.“
Platný diagnostický manuál popisuje dissocialitu jako poruchu osobnosti vyvolávající pozornost nápadnou nerovnováhou mezi chováním a obecně převládajícími společenskými normami. Charakterizují ji následující rysy:
- nelítostný nezájem o city druhých,
- naprostá nezodpovědnost a bezohlednost ve vztahu k okolí,
- neschopnost udržet dlouhodobý vztah spojená se snadností nový vztah navázat,
- velmi nízká odolnost vůči frustraci, snadno vznikající násilně agresivní odpověď na cokoliv, co u dotyčného vyvolá nespokojenost,
- neschopnost poučit se z trestu,
- maximální tendence svádět své chyby na druhé osoby nebo okolnosti, za něž dotyčný sám nemůže,
- umění pseudozdůvodnění (racionalizace) vlastního jednání.
Hodláte-li použít předchozí výčet jako test, vězte, že osobnost asociála nemusí (ale může) odpovídat všem položkám. V psychiatrických manuálech bývá z podobně velkého výčtu požadován souhlas se dvěma či třemi charakteristikami a jejich trvání přinejmenším po dobu několika týdnů. My – nepsychiatři – nemusíme být takto přísní. V tomto případě stačí vycházet ze slov písně: „Jedna stačí, nám stačí tak málo…“
Přidat ovšem můžeme namátkou to, že dotyčný považuje děti maximálně za své hračky. Příliš se o ně nestará. Placení alimentů považuje za ponižující projev odporné hrabivosti příjemce.
Asociál vás nepraští palicí, ale…
Předchozí zmínka o snadném navazování vztahů asociálními lidmi je důležitá. Běžného občana ani tak neohrožuje lotras, jenž ho vyláká do temné noci a tam jej praští palicí. Nebezpečný je naopak typ „šarmer bez skrupulí“. Literární postavou tohoto typu je namátkou hochštapler Felix Krull (postava nedokončeného románu Thomase Manna Zpověď hochštaplera Felixe Krulla) nebo poněkud jemněji „červený a černý“ Julien Sorel. Postavou reálnou byl například Harry Jelínek – muž, co prodal Karlštejn. Chcete-li současněji, pak nejmenovaný zakladatel Harvardských fondů.
Muži tohoto typu působívají poněkud tajemně, přesvědčivě; řádně motivováni dokáží říci, co žena chce slyšet a co ji baví. Navíc nepůsobí dojmem usedlých a nudných hochů. No, nekupte to!
Asociální ženou zdaleka nemusí být vulgární prostitutka, jež v touze po drogách udělá cokoliv. Tyto osobnosti mistrně ovládají roli „dámy v nesnázích“. Ta jejich nevinná, průzračně upřímná kukadla jako by v muži vyvolávala touhu jednat po vzoru tří mušketýrů chránících královnu.
Padne-li takříkajíc kosa na kámen, mají obě pohlaví tendenci dávat asociálním protějškům „ještě jednu, tentokrát definitivně poslední šanci“. S pravděpodobností blížící se jistotě lze předpokládat, že ona šance využita k dobrému nebude. Ovšem poslední nebude též. Partneři asociálů obého pohlaví bývají i tak „pedagogickými optimisty“. Říkávají: „Zase tak zlý není.“
Zda je, či není zlý, může být otázkou přímo filozofickou. Zlem se nekochá. Jen je bezohledně a bez ohledu na jakékoliv závazky využívá k uspokojení svých cílů. Prostě „kdo umí, ten umí“. Vynikající radu – použitelnou i po letech – nabízí v jiné souvislosti Karel Havlíček Borovský: „Nechoď, Vašku, s pány na led. Mnohý případ známe. Pán uklouzne a chudák si nohu zláme.“
ČLÁNKY DO MAILU