Už nějaký čas se mluví o tom, že českou legislativu čeká změna. Konečně se v ní, byť mnohem později než ve většině civilizovaných zemí, objeví formulace, že tělesné tresty jsou ve výchově dětí nepřípustné. Aby to na část zdejších rodičů nebylo zase moc hrr, tím to končí – navrhovaný zákon nijak neřeší, co bude následovat, pokud matka či otec dítě přece jen seřežou.
A že takových není málo. Tělesné tresty v Česku považují za normální dvě třetiny rodičů, byť můžeme alespoň doufat, že většina z nich nepoužívá drakonické bití řemenem, klečení v koutě a podobně. A že spíše sem tam dítě plácnou přes zadek nebo ruku.
Výchovné násilí, to si zapamatujte
Nicméně, i to je špatně, nic jako rozumná míra násilí neexistuje. Už proto, že každý má tu hranici jinde. Stejně jako je zvrhlé domnívat se, že když někdo někoho mlátí z lásky, je to v pořádku a pro jeho dobro. Přesně takové argumenty se nicméně může člověk dočíst v debatách, v nichž se dospělí navzájem ujišťují, že bít slabšího je v pořádku.
Obzvláště zaperlil lidovecký ministr práce a sociálních věcí, podle něhož je třeba rozlišit výchovu dětí – včetně trochy toho bití – od domácího násilí. Jak hořce podotkla advokátka Lucie Hrdá na svém Twitteru, termín ‚výchovné násilí‘si zapamatujte, to teď bude trendy
.
Je fascinující, že uprostřed Evropy v jedenadvacátém století něco takového vůbec řešíme, že to není automatické. Mimochodem, Česko je jednou z posledních zemí Evropské unie, která podobnou formulaci v zákonech nemá, na rozdíl třeba od Německa, Rakouska, Polska či Maďarska.
Však jsem si to zasloužil
Jedna moje známá, taky novinářka, onehdy v souvislosti s tělesnými tresty napsala, že v rozhovorech s lidmi všemožných profesí i osudů často naráží na nějaké trauma z dětství a složitý vztah s rodiči. Málokdy přitom jde o nějakou skutečnou patologii, většinou se za problémem skrývá nějaké vcelku běžné výchovné nezvládnutí, příliš přísná výchova, sem tam výprask.
To jen na okraj k debatám, v nichž se lidé ujišťují, že jim pohlavky nijak neuškodily, že si je beztak zasloužili a že jinak to přece nešlo a nejde.
U ran navíc často víc ublíží pocit ponížení a bezmoci, který dítě zažívá, než samotné údery, které zase tak moc bolet nemusí. Sama jsem měla taky takové dětství a můj vztah s rodiči to poznamenalo. A poznamenalo to i můj vztah k vlastním dětem, první ze čtyř jsem občas plácla – syn byl divoký a já jsem vyrostla v tom, že děti mají být především hodné.
Zpětně mě tohle selhání mrzí a považuju to za svoji největší rodičovskou chybu. Naštěstí jsem už v té době měla kolem sebe lidi, díky nimž mi došlo, že děti se nebijou. Stejně jako se nefackujeme se svými partnery nebo s kolegy v práce, i když i ti nás někdy naštvou. I bez tělesných trestů se dá vychovávat a rozhodně to nemusí znamenat bezbřehou liberálnost, jak tvrdí jejich fanoušci.
Trestáte děti pohlavky a plácnutím?
Navrhovaná změna legislativy je vlastně takový vzkaz voličům – my to do zákona dáme, ale jen proto, že se to po nás chce, nebojte, doma si s dětma dělejte, co chcete. My vaše pohlavky nijak řešit nebudeme.
Rodičů, kteří se při výchově obejdou bez tělesných trestů, ale přibývá a žádný zákon k tomu nepotřebují. U těch, kteří si myslí, že bez vařečky nebo aspoň pár facek to nejde, můžeme snad doufat v to, že časem je to taky přejde. Třeba i díky té, byť ne radikální, změně zákona, který, když už nic jiného, aspoň říká, že tělesné tresty jsou špatné. A že bude čím dál víc přes čáru je používat.
ČLÁNKY DO MAILU