Ezekiel Emanuel hovoří v textu Why I hope to die at 75 o americké „posedlosti“ zdravím, v níž jde jedině o to „ošidit“ smrt a prodloužit si život. Takový přístup však za sebe profesor zásadně odmítá. Američané se podle něj sice dožívají vyššího věku než jejich rodiče, ale za cenu prodlužování takového života, který za to nestojí.
„Za posledních padesát let nedokázala zdravotní péče zpomalit proces stárnutí natolik jako samotný proces umírání… Ten se jen prodloužil. Smrt je obvykle způsobena komplikacemi z chronických onemocnění – z nemocí srdce, rakoviny, rozedmy plic, mrtvice, Alzheimera, cukrovky… Téměř polovina lidí starších osmdesáti let trpí závažnými funkčními omezeními… Starší lidé čelí demenci a jiným duševním handicapům… Třetina Američanů nad pětaosmdesát let trpí Alzheimerovou nemocí,“ píše profesor.
Na druhou stranu popisuje, že stále je mnoho starších lidí, kteří žádným vážnějším omezením netrpí. Proč pak tedy končit v pětasedmdesáti letech?
Stárnoucí a hloupnoucí
Proč prostě nežít, dokud to jde? Na tuto otázku dostáváme odpověď vzápětí: „Ačkoliv nejsme dementní, naše mentální fungování se s věkem zhoršuje… Zhoršuje se paměť, rychlost a schopnost řešení problémů, koncentrace i celkové myšlení… A nejde jen o zpomalování mentální, jde i o ztrátu kreativity, originality a produktivity.“ Na podporu svého tvrzení uvádí profesor Emanuel údaje o vzájemné souvislosti mezi věkem a maximálním výkonem intelektu. Nobelovy ceny jsou udělovány převážně do pětatřiceti let, nejvýš do osmačtyřiceti let věku. Pomyslný intelektuální vrchol vědců i umělců nastává přibližně od pětadvaceti let do padesátky.
Profesor Ezekiel Emanuel představil svoji ideu 75 let coby optimální délky života v americkém časopise Atlantic. Text vyvolal značný ohlas a řadu reakcí.
Zdá se, jako by podle profesora šla kvalita života ruku v ruce především s intelektuálním výkonem. V knize Radka Ptáčka a Petra Bartůňka Kontroverze současné medicíny (Nakladatelství Mladá fronta, Praha 2016) polemizuje s textem Ezekiela Emanuela internista a geriatr Zdeněk Kalvach, který v této souvislosti hovoří o „akademicky náročném, ‚elitářském‘ pohledu na život, ve kterém je podstatou úpadku ztráta výkonnosti; tou zjevně člověk ztrácí svou objektivní hodnotu a společenskou přínosnost, i když může zůstávat soběstačný, spokojený, milovaný.“
Odkaz stárnoucího člověka
Profesor Emanuel sice ve svém textu připouští některé smysluplné role starého člověka, jako je třeba mentorství směrem k budoucím generacím či z více osobního podhledu rodina: „Život je jistě více než mladická touha zaměřená pouze na kariéru a tvoření. Jsou jimi děti, vnoučata, pravnoučata.“ Avšak vzápětí tyto úlohy spíše vyvrací: „I když si to zařídíme tak, abychom se pro ně nestali přítěží, již to, že je provázíme, stínujeme až do jejich stáří, to, že vidí náš úpadek, je pro ně ztrátou.“
Na toto tvrzení reaguje ve své polemice Zdeněk Kalvach zmínkou legendy o údajném japonském zvyku ubasute (vynášení stařen), který měl být kdysi uplatňován v jedné japonské provincii: „přestárlé“ ženy dosáhnuvší určitého věku byly odnášeny do hor a tam ponechány svému osudu, aby nebyly přítěží pro své rodiny a vesnice: „Emanuelův článek vlastně implementuje princip ubasute do našeho světa: ‚přestárlí‘ mají být ponecháni svému osudu bez společenské podpory.“
MUDr. Zdeněk Kalvach, CSc., internista, geriatr, publicista, předseda správní rady Cesty domů. Laureát Cen Nadace České spořitelny roku 2019 coby průkopník moderní geriatrie a gerontologie, který stojí mj. za projektem SIPS, systémem integrované péče o seniory.
Dále se Ezekiel Emanuel při tématu rodiny věnuje myšlence odkazu, který zde po sobě stárnoucí člověk pro své blízké zanechává: „Jak chceme, aby si nás naše děti a vnoučata pamatovala? Jako někoho, kdo je ve formě, kdo je aktivní, energický, nadšený, zábavný a milující, anebo zpomalený, zapomnětlivý, stále se opakující?“ Tato profesorova obava vychází zřejmě i z jeho bezprostředně prožité zkušenosti s otcem, kterou v textu zmiňuje. Ten ve věku sedmdesáti sedmi let prodělal infarkt a od té chvíle už podle autora „není tím, kým býval“. Ačkoliv jeho otec netrpí po prodělaném infarktu žádnými závažnějšími zdravotními problémy, původně hyperaktivní muž ve všem „nesmírně zpomalil tempo“, a to se jeho syna dotklo. A jistě právě tento zážitek byl jeden z těch, který spoluvytvořil autorův „koncept sedmdesáti pěti let“.
Domnívám se, že to, jak si chceme své rodiče zapamatovat, záleží především na vztahu, jaký jsme spolu měli v době jejich nejlepší kondice. Pokud je rodič pro nás především intelektuálním, nedosažitelným vzorem, je zřejmé, že vše opačné v nás budí úzkost. Je přece však úlohou samotného rodiče, kým chce pro svého potomka být a jak chce, aby si jej pamatoval. Buduje-li si před dítětem image výkonného, schopného člověka, snaží-li se být pro své dítě dokonalý, obě strany pak ztrátou těchto jeho vlastností tratí. Na druhou stranu, pokud se rodič od začátku nebojí vystupovat před dítětem i jako člověk chybující a o sobě pochybující či nejistý, nemusí pak období stárnutí pro obě strany přinést takový šok, a proto ani takovou ztrátu a bolest.
Vymezený čas umožňuje lépe žít i stárnout
„Sedmdesát pět let je maximum toho, co chci žít. Chci se radovat ze života, dokud jsem na jeho vrcholu.“ Důležitou, spíše filozofickou částí úvahy Ezekiela Emanuela je skutečnost, že stanoví-li si člověk jakýsi časový milník, ke kterému se bude jeho život ubírat s vědomím a znalostí konkrétního konce, ovlivní to pak výrazně způsob jeho života a chování. Blížící se hranice stanoveného věku nás podle profesora donutí zodpovědně se nad svým životem zamyslet. Neplout jen po jeho povrchu, nekonzumovat bez hlubšího přístupu k němu.
Vymezený čas inspiruje i k zamyšlení, jak vlastně chceme stárnout: „Snažíme se soustavně vyhnout úvahám o smyslu života, o tom, co zde po sobě zanecháme. O tom, zda všechno to vydělávání peněz a štvaní se za svými sny stojí vlastně za to? Většina z nás si již dávno našla svou pohodlnou cestu životem bez toho, aby se nad ním musela příliš zamýšlet, a pravidelně si na tak zásadní otázky odpovídat.“
Emanuelův příspěvek jako osobní vyznání
Hovoříme-li o praktické stránce věci, co tedy hodlá profesor v sedmdesáti pěti letech se svým životem vlastně udělat?
Jak píše ve svém textu, nehodlá o něj nijak usilovat, ale rozhodně ho nebude zachraňovat či udržovat za každou cenu. Především kompletně změní svůj vztah ke svému zdraví: „Přestanu absolvovat pravidelná preventivní vyšetření. A pokud budu trpět bolestmi či jakoukoliv jinou zdravotní komplikací, podstoupím jedině tlumící, nikoliv účinnou léčbu… Žádná antibiotika, chirurgické zásahy, žádný kardiostimulátor. Žádné život udržující zásahy. Prostě zemřu na to, co přijde jako první.“
Ačkoliv autor opakovaně zdůrazňuje, že jde o jeho subjektivní volbu, jak nakládat se svým životem, a nikomu se nesnaží vyvracet jeho opačné stanovisko, i tak nás jeho text přiměje zamyslet se znovu nad rolí stárnutí jako společenského fenoménu. Zdeněk Kalvach se obává, že článkem profesora Emanuela se pošlapává dosavadní práce na poli geriatrie, která je především humanistickým přístupem a celou dobu jí jde hlavně o destigmatizaci některých pacientských skupin, zvláště seniorů. Hovoří v této souvislosti o povědomí, které Emanuelův text může vzbudit: „Ten, kdo ztratil výkon, zaměstnatelnost, perspektivní uplatnitelnost, a dokonce ještě spotřebovává ‚ze společného krajíce‘, stává se ‚přítěží‘, ‚měl by se stydět‘: uvědomělou sebereflexí je odchod z tohoto společenství ještě ve fázi doznívající elegance a mizející soudné rozhodnosti dříve, než život klesne do podoby ‚nehodného života‘, byť v ní může člověk i subjektivně spokojeně žít a netrpět.“
Zkusme tedy nevnímat text Ezekiela Emanuela jako příspěvek do oboru geriatrie, ale spíše jako osobní vyznání člověka, který se obává stáří a s ním spojeného snížení intelektuální výkonnosti. Obává se nejen úbytku sil, ale ještě spíše zjištění, že tyto své síly možná po celý svůj život napínal špatným směrem. Snad si měl již dávno připustit obavy z duševní stagnace či úpadku, které s sebou stáří přináší. Mohl tak na ně hned v tu chvíli reagovat změnou životního přístupu, který nestojí jen na hodnotách dokonalosti a výkonnosti. Věřím, že autor chtěl tímto textem pomoci především sám sobě. Bilancuje a snaží se především zaujmout stanovisko k nadcházejícímu období stárnutí, ze kterého má pochopitelný strach.
ČLÁNKY DO MAILU